O křížovou cestu (nejenom) v Koloseu se zasloužil františkán sv. Leonard
Její zastavení dal v amfiteátru vystavět františkánský misionář, sv. Leonard z Porto Maurizio, městečka v italském kraji Ligurie. Psal se rok 1750.
Tento světec a šiřitel pobožnosti křížové cesty žil ve františkánském klášteře s kostelem sv. Bonaventury na římském Palatinu, jen pár kroků od Kolosea, vysvětluje bratr Jürgen Neitzert z generální kurie františkánského řádu.
„Leonard z Porto Maurizio žil v osmnáctém století, zemřel roku 1751. Zdejší klášter byl jeho stálým bydlištěm. Byl velkým ctitelem křížové cesty, která se jako forma františkánské zbožnosti postupně dostala ze Svaté země přes Španělsko do Itálie. Za svého života založil asi sedm set křížových cest, a to nejprve ve františkánských kostelech.“
Pobožnost, při níž se fyzicky putovalo po Ježíšových pašijových stopách, byla přístupná obyčejným lidem, a právě proto na ní františkánům, Leonarda nevyjímaje, tolik záleželo. Jako známý kazatel své doby měl Leonard přímý přístup k papeži. Přesvědčil Benedikta XIV., že by bylo smysluplné rozšířit křížovou cestu také mimo františkánské kostely, které jako jediné měly v oné době toto privilegium.
„Papež v reakci napsal list (breve), podle něhož se křížová cesta mohla zřizovat ve všech kostelech po celém světě. Dnes ji najdeme víceméně všude, což je jednou ze zásluh sv. Leonarda z Porto Maurizio“.
Také na cestě vedoucí k římskému kostelu sv. Bonaventury dal františkánský řeholník vystavět čtrnáct pašijových zastavení, což je dnes jediná část Palatinu, přístupná bez vstupenky. V samotném kostelíku pak sv. Leonarda z Porto Maurizio připomíná moderní vitráž, na které je zobrazen spolu s Koloseem. Právě ve Flaviovském amfiteátru totiž na papežovu žádost založil Via Crucis v jubilejním roce 1750.
„Vycházeli z toho, že křesťané byli za dob římského pronásledování v Koloseu mučeni. Pravděpodobně to není pravda, ale tehdy se tomu pevně věřilo.“
Vysvětluje bratr Jürgen. Sv. Leonard se v jednom dopise zmiňuje dokonce o 440 tisících křesťanských mučedníků. Největší stavba, kterou po sobě Římané zanechali, se sice v barokní době považovala za posvátné místo a svým způsobem za relikviář, ovšem to nebránilo tomu, aby se její části nevyužívaly jako stavební materiál. Založení křížové cesty v roce 1750 proto znamenalo žádoucí obrat:
„Koloseum to zachránilo, protože se téměř schylovalo k tomu, že se z něj budou stavět další římské paláce poté, co z jeho materiálu vznikl Benátský palác, Kancléřský palác i vatikánské schody. Koloseum bylo lehce poškozeno zemětřesením a částečně se bortilo. Vytvořila se přístupová cesta, kudy se dalo vejít jako do kamenolomu. Když Leonard z Porto Maurizio založil křížovou cestu na památku umučených křesťanů, papež Benedikt XIV. dal tento přístup zazdít a vyhlásil Koloseum za posvátný prostor, čímž znemožnil odnos stavebního materiálu. Za tuto záchranu amfiteátru by mu vlastně Řím měl být vděčný...“
Čtrnáct zastavení z bílého mramoru původně opisovalo oblouk někdejší arény, do jejíhož středu byl umístěn kříž. Věřící Věčného města a poutníci touto křížovou cestou procházeli plných sto dvacet let, až do sjednocení Itálie, kdy tato tradice skončila. Teprve roku 1926, když se dojednávaly podrobnosti konkordátu mezi církví a italským státem, se kříž do Kolosea vrátil, ovšem nikoli do jeho středu, nýbrž po straně, kde zůstal až dosud. Papež Jan XXIII. se vrátil ke křížové cestě v amfiteátru, avšak na jediný rok, 1959. Novodobou tradici velkopátečních pobožností tak zahájil až jeho nástupce Pavel VI. v roce 1965, kdy se vůbec poprvé uskutečnil italský televizní přenos. Vysílání do světové televizní sítě na sebe nechalo čekat ještě dalších jedenáct let (1977). Jan Pavel II. jako první papež svěřil meditace ke křížové cestě rovněž osobnostem ze světa kultury či laikům. V roce 1999 je napsal italský básník Mario Luzi, o tři léta později (2002) čtrnáct novinářů, akreditovaných v Tiskovém středisku Svatého stolce. Papež Wojtyla také vůbec poprvé pozval k tvorbě rozjímání ženy – roku 1993 nedávno zesnulou italskou benediktinku Annu Marii Canopi a následujícího roku sestru Minke de Vries ze švýcarské protestantské komunity v Grandchamp.
(jag)
