Morova modlitba za humor je novodobý apokryf, anebo jeho poslední vtip?

Jistě neuškodí, když výpovědi obou papežů připomeneme právě v týdnu, na který připadá liturgická památka svatých Jana Fishera a Tomáše Mora (22.6.). Rochesterský biskup a lord kancléř zemřeli před necelými pěti sty lety (1535) palčivě aktuální mučednickou smrtí, protože odmítli uznat politickou nadvládu nad církví. Mohou nám být vzorem v tomto postoji, ale též v bystré duchaplnosti provázané s hlubokou zbožností. A na věci nic nemění, že modlitba, přikládaná Tomáši Morovi a citovaná papežem Františkem v apoštolské exhortaci Gaudete et exsulate, je ve skutečnosti moderní apokryf, jak už před půl stoletím dokázal jeden z největších znalců tohoto světce, otec Germain Marc´hadour, zakladatel mezinárodního sdružení Přátel Tomáše Mora (Amici Thomae Mori) a časopisu Moreana. Koneckonců ani jednu z nejznámějších modliteb sv. Františka z Assisi, v níž Pána žádá, aby jej učinil nástrojem Jeho pokoje, nelze dohledat v dobových pramenech, byť nepochybně vystihuje františkánského ducha.

Dnes devětadevadesátiletý o. Germain Marc´hadour se na stránkách časopisu Moreana, který po řadu let sám řídil, zabýval údajnou Morovou modlitbou opakovaně. Poté, co ihned v jednom z prvních čísel, datovaném v listopadu 1964, vymezil, že se jedná o novodobý podvrh (Prière de Thomas More, un apocryphe , Moreana 1 – N° 4, 1964, str. 44-45), nedoložitelný v morovském korpusu, zaměřil se na hledání pravděpodobného autora či orální tradice. Jeho bádání odhalilo stopy modlitby ve dvou svazcích ze třicátých a čtyřicátých let, kde se rovněž zmiňuje její anonymní původ a opis z tabulky, pověšené v katedrále anglického Chesteru, někdejšího benediktinského opatství (1. Best Loved Poems of the American People, selected by Hazel Felleman, Garden City publishing Company, Garden City, N.Y., 1936. 2. Golden Book of Frayer, an anthology edited by Donald B. Aldrich, Perma books, 1941). Francouzský filolog neváhal a kontaktoval správu této anglikánské katedrály, od níž skutečně obržel pohlednici s textem modlitby a douškou o jejím autorovi. Tím je, jak se na lístku píše, „Thomas Henry Basil Webb, jediný syn podplukovníka, sira Henryho Weba, narozený 12. srpna 1898, absolvent Winchesterské koleje, který zemřel na Sommě 1. prosince 1917, ve věku devatenácti let.“

Kdo byl tento mladý muž? Sportovec každým coulem, dobrý hráč fotbalu i kriketu. Ve dvanácti stál předlohou k bronzové soše „Mladého skauta“ (1910), jejíž tvůrce, slavný velšský sochař William Goscombe, se inspiroval předlohou, postojem i rozměry Verrocchiova Davida. Dnes Goscombovo dílo nazvané The Boy Scout uchovává velšské Národní muzeum v Cardiffu, kam je věnovala Basilova matka. Basil Webb narukoval na vrcholu první světové války a jako podporučík velšské gardy se vylodil ve Francii v srpnu 1917. Zemřel několik měsíců poté, při pokusu o ofenzívu proti nepřátelskému vojsku a byl pohřben na novém britském hřbitově ve francouzské obci Gouzeaucourt. Basilův otec o dva roky později na “památku svého ušlechtilého syna a jeho druhů” financoval renovační práce v chesterské katedrále, jak připomíná tamní pamětní deska.

Přípis modlitby za humor Basilovi Webbovi nepochybně souvisí s jeho pobytem v prestižní chlapecké Winchesterské koleji, kterou navštěvoval v letech 1912-1916. Rovněž winchesterská katedrála tuto modlitbu dále šířila, aniž by se opírala o hodnověrné literární prameny či architektonické památky. Předávala se tudíž ryze orální tradicí, jak dokládá i dopis děkana chesterské katedrály, adresovaný v sedmdesátých letech badateli o. Marc´hadourovi (1972): “Modlitba není napsána na žádném místě v katedrále. Šíříme ji jako modlitbu před jídlem z našeho středověkého refektáře. Jak můžete zjistit, se sirem Tomášem Morem má pramálo společného. Spíše výborně popisuje ducha nejlepších veřejných anglických křesťanských škol z počátku tohoto století. V té době neexistoval širší zájem o Morovo dílo, ačkoli Utopie se četla na oxfordských fakultách dějin. Pohlednice naopak dosáhla nesmírné popularity. Dal ji vytisknout Dean Bennett (1920-1937), první děkan, který z anglikánské katedrály učinil ve všech ohledech přívětivé místo”, stojí v citovaném listu.

Dnešní svět internetu na mnoha webových stránkách navrací autorství modlitby Basilu Webbovi mladíkovi, jehož nejkrásnější léta přerušil zcela “zbytečný masakr”, řečeno slovy Benedikta XV. Řada jiných zdrojů však nadále přisuzuje verše svatému patronovi politiků a vládců. O vzniku modlitby v počátcích dvacátého století jednoznačně svědčí její textová kritika, podle níž jsou verše velice vzdálené časům Tomáše Mora, kdežto mnohem bližší naší době. Otec Marc’hadour v tomto ohledu velice jemně konstatuje, že “nikdo, kdo je obeznámen s Tomášem Morem, by neočekával nález takového modlitby v jeho dílech, neboť zcela zjevně vykazuje rysy moderní kompozice”.  Není těžké poukázat na některé novodobé akcenty: kupříkladu péče o tělo, touha po jeho zdraví a zachovalosti, jak je modlitba popisuje, se neslučují s mentalitou člověka žijícího v šestnáctém století. Zřejmá konfrontace s psychoanalýzou pak plyne z prosby, abychom se příliš nezaměřovali na “své malé já”. Rovněž touha po troše životního štěstí, které bychom mohli předávat dál, je typická pro solidárně-hedonistické pojímání víry prvních desetiletí minulého století.

Jestliže tedy Morovo autorství neodpovídá skutečnosti, na druhé straně nelze popřít morovského ducha, z nějž modlitba čerpá. Možná by proto bylo vhodnější nazývat ji anonymní morovskou modlitbou, jelikož  patrně neexistuje text, který by dokonaleji vyjádřil bystrý humor tohoto velikána anglického humanismu. A nelze vyloučit, že si geniálně zavtipkoval i z nebeských výšin.

Dopřej mi chuť k jídlu, Pane,
a také něco, co bych jed.
Dej mi zdravé tělo, Pane,
a nauč mne s ním zacházet.

Dej mi zdravý rozum, Pane,
ať vidím dobro kolem nás,
ať se hříchem nevyděsím
a napravit jej umím včas.

Dej mi mladou duši, Pane,
ať nenaříká, nereptá,
dej, ať neberu moc vážně
své pošetilé malé „já“.

Dej mi, prosím, humor, Pane,
a milost, abych chápal vtip,
ať mám radost ze života
a umím druhé potěšit.

(jag)