(Mediální) komunikace jako základní forma solidarity
Svět informací již řadu měsíců plně pohlcuje koronavirová pandemie. Z vnějšího donucení pak tento zájem musel uvolnit prostor prezidentským volbám ve Spojených státech amerických a tragickému vyhrocení džihádistického násilí, které zasáhlo Francii a Rakousko. Současně se však do stále větší šíře rozprostírá stín, který zakrývá zbylé události v planetárním měřítku. Děje se tak především kvůli mediálním mechanismům, které v rámci globální vesnice dospěly k takové selektivitě, že naprostá většina dění odehrávající se na periferii pravidelně upadá v zapomenutí.
Stačí pomyslet na to, co se nedávno (2.11., pozn. překl.) stalo v Afghánistánu, kde ozbrojené komando vpadlo do sídla kábulské univerzity, na níž právě probíhala konference za účasti místních a státních představitelů. Tři ozbrojenci zavraždili 22 lidí, studentů a profesorů, než je zabily bezpečnostní složky. Téhož dne večer se k útoku přihlásil Islámský stát. Zprávu přinesly některé sdělovací prostředky, aniž by to vyvolalo patřičný ohlas. Nemluvě o tom, co v pátek 30. října potkalo město Butembo na východě Demokratické republiky Kongo. V této lokalitě napadla skupina ozbrojených mužů, jejichž totožnost dosud není známa, jednu z předměstských čtvrtí. Útok trval dvě hodiny a přišlo při něm o život devatenáct lidí – mezi nimi figuruje také katechista Richard Kisusi.
Zásadní problém spočívá v tom, že o jihu tohoto světa – málo zaleží na tom, o jaký se jedná světadí – se mluví výlučně v souvislosti s lidskou mobilitou a s poukazem na možnost, že se mezi migranty skrývají teroristé džihádistického ražení či nositelé zhoubných nemocí. Navzdory tomu, že by se zde našlo mnoho příběhů k vyprávění, ať pozitivních či nikoli, všeobecný nezájem o události považované za zeměpisně příliš vzdálené je zavírá do pomyslného šuplíku. Jedná se o aktuality takříkajíc druhé kategorie, ke kterým se mnohdy přemoudřelým či dokonce polemickým tónem vracíme jedině tehdy, když se přímo dotýkají našeho veřejného mínění, kupříkladu v otázkách přijímání či integrace migrantů. Mnozí se ohrazují tím, že důkladné mezinárodní zpravodajství se neuchytí na trhu, že jisté zprávy nelze dobře prodat, protože lidi prostě nezajímají. Zastánci tohoto názoru zapomínají, že informace má nepochybnou výchovnou valenci a nakládání s ní, deontologicky, nemůže být účelové.
Jak napsal papež František ve své poslední encyklice “Fratelli tutti”, »pravá moudrost předpokládá setkání s realitou. Dnes ovšem lze všechno vyrobit, předstírat, uzpůsobovat. To přispívá k tomu, aby se přímé setkání s mezemi reality stalo něčím nesnesitelným. V důsledku toho nastupuje mechanismus “selekce” a vytváří se návyk okamžitého oddělování toho, co se nám líbí, od toho, co se nám nelíbí, přitažlivé se separuje od politováníhodného «. Jak mnozí vědí, středověcí alchymisté trvale hledali “kámen mudrců”, tedy onu katalyzační látku schopnou obnovit hmotu, aby se dospělo k nesmrtelnosti a směšně levné kovy se změnily v ceněné zlato. Dnes si jistě nemůžeme nárokovat, aby předávání informací samo o sobě jakýmsi kouzelným proutkem uskutečnilo kýženou změnu, avšak nikdo nepochybuje o tom, že poznání otevírá obzory a že mezinárodní zpravodajství je prvotní formou solidarity v globalizovaném a vzájemně propojeném světě, ve kterém se můžeme zachránit jedině společně. I toto byl, mimo jiné, jeden z podnětů k Dokumentu o mezilidském bratrství, který v únoru minulého roku podepsali papež František a vrchní imám Al-Azhar. Jedná se o neodkladný závazek, který se týká také zaměstnanců ve sdělovacích prostředcích.
Píše v L´Osservatore Romano otec Giulio Albanese, který řídí několik časopisů Papežských misijních děl (Missio Italia, Popoli e Missione, Il Ponte d'Oro). Kromě toho je členem výboru pro charitativní pomoc zemím třetího světa při Italské biskupské konferenci.
(jag)
