Biskup Wasserbauer: Je třeba naslouchat obětem zneužívání

Otče biskupe, s čím jste přijížděl na konferenci o ochraně nezletilých do Varšavy? Co od této akce očekáváte? 

Přijel jsem s velkým očekáváním a přáním, načerpat tady nové zkušenosti, poznat lidi, získat kontakty na ty, kteří se touto problematikou zabývají v jiných zemích střední a východní Evropy, ale opravdu hlavně s velkým očekáváním a touhou poznat to, jak to oni dělají, jaká je situace v jejich zemích, jaké mají zkušenosti, pozitivní i negativní. Jaké cesty prošlapali, co se jim osvědčilo. Myslím, že sdílení zkušeností je právě to nejcennější, k čemu tu dochází. A mohu říct, že jsem spokojen, zejména z těch setkání v jazykových skupinách, protože v mé skupině je velmi silné, intenzivní, krásné a hluboké sdílení. 

Je něco, co vás zvláštním způsobem zasáhlo nebo oslovilo? Co si s sebou určitě odvezete? 

Kdybych měl jmenovat z přednášejících, tak mě včera velmi oslovil mladý člen nejvyššího polského soudu, prof. Wiliński. Jeho přednáška, ač byla poměrně krátká, bohužel na ní zbylo méně času, tak byla podle mě velmi jasná, velmi systematická a mně osobně otevřela obzory v mnohém, právě třeba vzhledem k problematice spolupráce církví, nebo uvědomění si roviny soudní a zákonodárné, kam musíme také zaměřit pozornost a uvědomit si, jak můžeme tam pracovat a na jaké věci si dát pozor. 

Máte jako biskupové České republiky ve výhledu nějaké další kroky? Nedávno bylo zavedeno Kontaktní místo a zveřejněna nová instrukce. Jakým směrem se chcete dále ubírat? 

Já bych řekl, že to nejdůležitější je, alespoň z mého pohledu, navazovat kontakt s oběťmi, setkávat se s nimi a vidět jaká je s nimi možná spolupráce. To mi přijde jako velmi důležité. A potom opravdu postupovat a vylepšovat ten způsob okamžité, jasné, citlivé reakce, v případě, že se objeví nějaké obvinění.

Ještě na závěr bych se zeptala, vy jste se skutečně s různými oběťmi již setkal. Jak probíhají taková setkání?

Jsou to setkání, dovolím si říct, nesmírně zajímavá, zároveň také velmi náročná a těžká. Protože slyšet svědectví o tom, že jim někdo, kdo jim měl pomáhat, kdo se jich měl zastávat, kdo jim měl prokazovat milosrdenství, přivádět je k Bohu, těžkým a závažným způsobem, někdy až hrozným, ublížil, není jednoduché. A opravdu to vždycky člověka vede k hlubokému přemýšlení o utrpení, o církvi, o zlu, o těchto věcech. Vždy, když jsem z takových setkání odcházel, tak mě to vždy vedlo k takovému vnitřnímu ztišení a přemýšlení a samozřejmě k velké modlitbě za oběti, se kterými jsem se setkal, a také za církev jako takovou, za její očistu, ve kterou věřím.

Připravila Johana Bronková