Situace v oblasti ochrany dětí v různých církvích střední a východní Evropy

Adam Żak SJ

Abych mohl představit reakci na výzvu sexuálního zneužívání ze strany církví v zemích střední a východní Evropy, které byly ještě před třemi desetiletími buď součástí Sovětského svazu, nebo v nich vládly komunistické režimy, musím vycházet spíše z přímých zkušeností z kontaktů než z textů, které se tímto tématem zabývají. Několikrát jsem byl také v přímém kontaktu s představiteli některých církví. První příležitostí byla moje služba regionálního asistenta pro střední a východní Evropu a poradce dvou generálních představených Tovaryšstva Ježíšova v letech 2003-2012. Díky této službě jsem často navštěvoval země v regionu. Tuto zkušenost doplnila v letech 2014-2018 pravidelná účast na seminářích pro zástupce latinských a řeckokatolických episkopátů střední a východní Evropy, které ve Varšavě pořádal Úřad pro pomoc církvi ve východní Evropě při Konferenci katolických biskupů Spojených států amerických. Tyto semináře nabídly biskupům a jejich pracovníkům některé nástroje, jak reagovat na krizi sexuálního zneužívání. Během těchto seminářů jsem navázal kontakt a vyměnil si zkušenosti s účastníky ze zemí, jako je Albánie, Bělorusko, Chorvatsko, Kosovo, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Rusko, Ukrajina a Maďarsko. Tyto a další zkušenosti z Běloruska, Ruska, Ukrajiny a Albánie, které zde neuvádím, mě utvrdily v přesvědčení, že církev ve střední a východní Evropě potřebuje zvláštní pozornost, aby se vypořádala s krizí, která tam nezačala, ale která ji v globalizovaném světě zasahuje a zapojuje. K tomuto zapojení dochází bez ohledu na počet odhalených případů, protože v globalizovaném světě, ať chceme nebo ne, krize v jiných částech světa prověřuje víru lidí v našich končinách a ohrožuje jejich důvěru v pastýře.

Není možné pochopit reakce církve v zemích střední a východní Evropy na krizi sexuálního zneužívání nezletilých a dalších zranitelných osob příslušníky katolického kléru, aniž bychom vzali v úvahu společensko-politickou a kulturní situaci po Říjnové revoluci, která byla exportována nebo dokonce importována do společností již vážně zraněných dvěma světovými válkami. Křesťanské církve a společenství všech denominací jsou vystaveny často krutým represím a přísným omezením ve své službě. Všude byla potlačována vzdělávací díla a křesťanská sdružení a náboženská výchova mládeže byla zakázána nebo omezena. Veškerý vliv křesťanského náboženství na mládež měl být postupně a progresivně eliminován. Všemi prostředky propagovaná kultura mezi mladými lidmi nebyla neutrální a v tomto smyslu sekulární, byla prostě ateistická a protikřesťanská. Zároveň se životní styl, který režimy preferovaly, velmi vědomě distancoval od západního modelu, který byl tak či onak prezentován jako hédonistický a zhýralý - zkrátka dekadentní.

Nelze si nevšimnout, že takováto politika praktikovaná po desetiletí měla silný vliv na sebepochopení křesťanů v této části Evropy vůči jejich bratrům a sestrám ve víře na druhé straně železné opony. Zvláště když média přinesla špatné zprávy o skandálech v církvích západního světa, zrodil se v mnoha srdcích pocit morální nadřazenosti, který následně eliminoval nebo alespoň oslabil vnímání rizikových faktorů podobných prohřešků ve vlastním prostředí. Řeckokatolická a latinská církev, zejména ty, které vyšly z úkrytů v Československu nebo Rumunsku, v bývalých sovětských republikách, jako je Bělorusko, Litva nebo Ukrajina, byly právem hrdé na své mučedníky, biskupy a kněze, z nichž nemálo bylo vysvěceno tajně, na řeholníky a řeholnice, kteří riskovali vše, aby udrželi víru dospělých a předali ji mladým. Neexistovaly žádné školy nebo internáty vedené řeholníky a řeholnicemi. V některých oblastech řídili církev laici, muži i ženy. Řeholní řády byly zakázány. Výjimky, jako například církve v Polsku nebo Chorvatsku, kde byly otevřeny semináře a noviciáty, jen potvrzovaly pravidlo.

V katolických komunitách platilo nepsané, ale skutečné pravidlo, že kritizovat církev je "zakázáno". Toto pravidlo také vyžadovalo mlčení o všech skandálech. Za těmito postoji stála mimo jiné bolestná zkušenost se zneužíváním skandálního chování příslušníků duchovenstva v praxi verbování tajných spolupracovníků pro orgány státní bezpečnosti. V katolických komunitách se kněží těšili velké autoritě a utajení ve společnosti zbavené transparentnosti a podléhající cenzuře byl mechanismus přijatý spontánně, aniž by byl někým nařízen, a to nikoli na obranu zkorumpovaných kněží, ale k zajištění minimální autonomie komunity, která měla zásadní význam pro budoucí obrodu občanské společnosti.

Postoje, které se ve společnostech podřízených diktatuře přejímaly a praktikovaly jako sebeobrana, vytvořily návyky, ba mentalitu, která nezmizela s pádem komunismu, ale má své důsledky nejen v obtížích odpovědně a transparentně řešit krizi sexuálního zneužívání nezletilých. Tato mentalita je rizikovým faktorem i proto, že případným pachatelům dává pocit bezpečí, protože jsou chráněni tichem svého okolí.  Tato mentalita, které se za diktatury dostalo zušlechťujícího ospravedlnění, není ničím jiným než klerikalismem, na který poukazují Benedikt XVI. a papež František. Zatímco na jedné straně vyloučení nebo velmi silné omezení institucionální přítomnosti církve v různých oblastech práce s nezletilými téměř vyloučilo specifická místa, jako jsou školy a internáty, kde by mohlo dojít k sexuálnímu zneužívání ze strany mužů a žen z církve, na druhé straně vytvořilo nebo posílilo rizikové faktory, jako je ochrana duchovních před kontrolou jakékoli moci, a to prostřednictvím utajení, které se praktikovalo i v případě, že byli odpovědní za zločiny proti nezletilým. Nedůvěra v orgány státní moci je také dědictvím diktatury.  V demokratických podmínkách vlastně chrání pachatele tím, že jim znemožňuje nebo ztěžuje spolupráci při oznamování a vyšetřování případných trestných činů spáchaných duchovními. V této situaci je snazší udělat vše pro to, aby se obhájil veřejný obraz církve, než jednat transparentně.

Od pádu komunismu procházejí země střední a východní Evropy složitými transformačními procesy, které se týkají také životního stylu a celé sféry morálních a společenských hodnot týkajících se sexuality, rodiny, politiky atd. Země střední a východní Evropy byly do značné míry ovlivněny změnami, které v 60. letech 20. století prodělaly Spojené státy a Západ obecně. Zjednodušeně by se dalo říci, že teprve od počátku 90. let 20. století byly společnosti střední a východní Evropy ovlivněny změnami, které Spojené státy a Západ obecně zažily v 60. a 70. letech 20. století. Sexualita byla v komunistických režimech tabuizovaným tématem. Socialistická morálka se prezentovala jako pokroková, ale "pokrok" v této oblasti se omezoval na několik málo věcí, z nichž neomezený přístup k potratům byl pravděpodobně nejvýznamnějším znakem. Ve Spojených státech se téma sexuálního zneužívání dětí začalo vědecky zkoumat v druhé polovině 70. let. Veřejné mínění ji pomalu začalo vnímat jako společenský problém, který je třeba řešit jako celek, jako jev, který byl stále více vnímán jako velmi závažný a vyžadující angažovanost v prevenci, která přesahuje rámec trestního práva. V zemích komunistického bloku byly otázky, na které se soustředila pozornost lidí, spíše spojeny s touhou po svobodě, demokracii a dodržování lidských práv občanů a pracujících. Mezi Západem a společnostmi ovládanými komunisty vznikla propast, pokud jde o priority, které je třeba řešit. To neznamená, že děti ve střední a východní Evropě nebyly sexuálně zneužívány nebo vystaveny různým formám násilí. Nebyl to však problém, o kterém by se veřejně diskutovalo nebo který by byl vnímán jako společenský problém. Byl zcela skrytý. Na druhé straně bylo násilí všudypřítomné, počínaje státními strukturami, přes rodiny postižené metlou alkoholismu, který je znám jako jeden z faktorů zvyšujících riziko sexuálního zneužívání dětí a dalších zranitelných osob. Za této situace není divu, že sexuální zneužívání nezletilých není ve společnosti a bohužel ani v jednotlivých církvích považováno za prioritní problém. I tam, kde je tento problém vnímán a církev se jím zabývá, se s ním bohužel zachází, jako by to byl především typický problém katolické církve, a nikoliv problém sociální. Zdá se, že v žádné ze zemí střední a východní Evropy není sexuální zneužívání dětí považováno za společenský problém, takže neexistují žádné strategie pro různé druhy prevence podporované státem nebo specializovanými agenturami odpovědnými za ochranu dětí. Trestní právo se zdá být téměř jediným odkazem. Proto se církev, která se zavázala budovat bezpečné prostředí a pomáhat těm, kdo byli zraněni v choulostivé oblasti sexuality, může stát důvěryhodným průkopníkem v ochraně nezletilých a mluvčím jejich práv. Tato šance ještě není ztracena.

Politická změna zahájila nebo urychlila komplexní proces transformace. Tento proces, který stále pokračuje, začal konfrontovat jednotlivé církve různými způsoby a v různých obdobích. Krize způsobená sexuálním zneužíváním zasáhla zejména země s katolickou většinou, jak je vidět například v Polsku. Pokud jsme se nedokázali poučit z chyb jiných církví, než se pod tlakem médií spustila lavina odhalení, musíme se alespoň snažit poučit z dobrých postupů, které byly přijaty jinde a které přinášejí dobré ovoce tím, že činí církev bezpečným místem pro děti.

Je pravda, že po pádu komunismu byly a jsou výzvy pro občanské společnosti a církve obrovské. Musíme se vypořádat se změnami a výzvami ve všech oblastech života, včetně těch morálních, které probíhají velmi rychle a na které jsme nebyli připraveni. Církvím v našem regionu, které vyšly ze skrytu a mají velmi omezené lidské zdroje, pokud jde o duchovní, pomohly sousední a vzdálenější církve. Někdy se na tyto mise hlásí dobrovolníci s problémy s lidskou vyspělostí a bohužel jsou přijímáni, protože se neuplatňují postupy vypracované na jiných kontinentech pro podobné situace. Zdá se, že se od sebe navzíjem stále málo učíme.

Proto může být nadcházející konference velkým přínosem pro zefektivnění a systematizaci procesu výměny a učení.

Přeložil Petr Vacík

P. Adam Żak je současným ředitelem Centra pro ochranu dětí na jezuitské univerzitě "Ignatianum" v Krakově a koordinátorem pro ochranu dětí a mládeže při Polské biskupské konferenci.