Svědectví syrské řeholnice: Ve vzájemném přijetí spatřujeme světlo
Deema Fayyad a Giuditta Bonsangue, L´Osservatore Romano
„Jmenuji se Deema a jsem Syřanka z města Homs, města v centru Sýrie, které tragicky zasáhla válka. Patřím k mnišské komunitě al-Chalil (Boží přítel), kterou založil v syrokatolickém klášteře svatého Mojžíše Etiopského v roce 1991 o. Paolo Dall'Oglio spolu s o. Jacquesem Mouradem. Od července 2013, kdy byl otec Paolo unesen Islámským státem, nemáme o něm žádné zprávy. Otec Jacques byl loni rovněž unesen samozvaným Islámským státem a po několika měsících propuštěn.
Pěstování vztahu s Bohem nade vše ostatní
K popisu našeho mnišského života bych řekla, že je založen na třech prioritách a horizontu. První prioritou je modlitba, jak se píše v textu naší řehole: „Do kláštera jsme přišli především proto, abychom se nepřetržitě modlili, proto je naším cílem, právem a povinností ustavičná, vědomá a hluboká komunikace s Bohem“. Náš život je také život zasvěcený manuální práci, vnímaný a žitý jako poslušnost přikázání, které bylo člověku dáno, aby se staral o zemi, a tak se podílel na stvoření. Třetí prioritou je pohostinnost inspirovaná Abrahamem, který přijal Boha ve svém stanu. V každém člověku vidíme Boha, který nás přichází navštívit. Toto přijetí má nejhlubší smysl, když jsme schopni přijmout druhého ve své modlitbě. Horizontem, ke kterému se náš život otevírá, je povolání k islámsko-křesťanskému dialogu. Chceme se zasvětit zejména lásce Ježíše Krista k muslimům jako lidem a k muslimskému světu jako společenství (ummě). Ve skutečnosti chceme obětovat své životy, aby byl evangelijní kvas stále přítomný v muslimské většinové společnosti, a to, jak uvádí řehole, „v duchu rozlišování, naděje a lásky, která je schopna proměnit včerejší a dnešní utrpení ve vzájemné porozumění a lásku ve vzájemné ohleduplnosti a úctě“.
Naše povolání k dialogu za mír
V době války se naše povolání k dialogu může zdát jako šílenství, ale den za dnem zakoušíme, že to může být cesta k míru, řekla bych, že jediná cesta. Náš klášter je cílem mnoha poutníků, kteří chtějí kromě uspokojení kulturní zvědavosti také uhasit svou duchovní žízeň. Válka měla na toto hnutí vliv a my jsme cítili výzvu, abychom přišli do města a pomohli těm, kteří to potřebují. V roce 2013 slavila komunita v podzemních prostorách vánoční mši po zničení křesťanské čtvrti ve městě Nebek, položeném nedaleko našeho kláštera. Poté se díky nadšení mnoha spolupracovníků a štědrosti mnoha přátel roztroušených v různých částech světa začalo s obnovou domů. V témže roce našlo mnoho muslimských rodin útočiště v klášteře Mar Elian, který je od roku 2000 svěřen komunitě ve městě Qaryatyan. I zde jsme díky solidaritě mnoha lidí mohli tamním rodinám pomoci obnovit jejich domovy, aby se mohly vrátit. Po tomto intenzivním období bojů nastalo období relativního klidu, kdy jsme začali přemýšlet o budoucnosti. Považovali jsme za vhodné, ale také za nutné, „pronést v této temné noci slovo naděje, zapálit svíčku namísto proklínání tmy“ – cituji z dopisu, který napsala mnišská komunita k vánoční vigilii, o níž jsem se zmínila výše.
Naděje se rodí z jednoduchých každodenních gest
Přemýšlet o budoucnosti znamená myslet na děti a mládež. Od té doby až dodnes podporujeme mateřskou školu ve městě Nebek, založili jsme hudební školu pro děti a mládež ve dvou farnostech téhož města a pomohli několika mladým lidem při studiu na vysoké škole nebo při práci. Nemnoho zpráv, které jsme v poslední době slýchávali o situaci v Sýrii v italském zpravodajství, nyní ustoupilo jiným, bohužel opět o válce. V syrských srdcích však zůstala obrovská bolest a krize trvá dodnes. Píši-li tato slova, je to jen proto, že bych chtěla dosvědčit, jak se navzdory všemu rodí naděje, a to z velmi prostých, každodenních gest: gest, která média nejsou schopna zprostředkovat, nebo se dokonce vědomě rozhodnou je nezprostředkovat. Během válečných let jsme se mohli dotknout milosrdenství Pána, které se projevovalo ve vzájemném soucitu a solidaritě mezi bratry. Zúčastnit se několika mší ve městě, vidět mladé lidi, křesťany i muslimy, jak s nadšením a radostí slouží potřebným, modlit se růženec po domácnostech, když se bojovalo na našem na prahu, slyšet dětský sbor, vědět, že tolika muslimským přátelům na nás záleží a modlí se za mír, a zároveň odsuzovat všechny druhy násilí, slyšet modlitby tolika přátel po celém světě... to vše vyvolalo skrovné světlo naděje.
Někdy stačilo pozorovat, jak prostí lidé žijí dál, věří v Boha a doufají v lepší budoucnost, abychom se nadechli a pokračovali po úzké stezce naděje. Pokud jde o mě – a myslím, že v tomto ohledu zastupuji nejen sebe, ale také svou komunitu a mnoho Syřanů – během těchto let jsem se také snažila zachovat si naději v člověka a v jeho schopnost konat dobro a zvolit si cestu nenásilí. Věřím v jeho schopnost otevřít se Pánově milosti. Papež František nás v Evangelii gaudium učí, že „plně lidskými se stáváme tehdy, když jsme více než lidští, když dovolíme Bohu, aby nás vyváděl z nás samotných, abychom dospěli ke svému opravdovějšímu bytí“. Snaha být v době války lidštější nám umožňuje vstoupit do kruhu Lásky, která nezná hranic, je schopna změnit svět a nechat na této zemi vykvést setbu Království, a to nyní, a nikoli ve vzdálené budoucnosti. Mohu s jistotou zvolat, že někteří Syřané do tohoto kruhu již vstoupili!“
(jag)
