Irácká řeholnice: František nás vrátil do života

Roberto Cetera 

Ibtisam Habib Gorgis je irácká řeholnice, patřící ke kongregaci františkánských misijních sester Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Setkáváme se s ní v Jeruzalémě, kde pobývá na krátkých duchovních cvičeních. Má nakažlivý úsměv, strhující řeč a tvář, která navzdory zvěrstvům, jichž se stala svědkem kvůli válce ve své zemi, vyjadřuje klid a vnitřní mír.

Irácká dívka, která se rozhodla stát řeholnicí

„Narodila jsem se a vyrostla v Karakoši, asyrském městě v severním Iráku, které leží jen třicet km od Mosulu a nedaleko ruin starověkého města Ninive. Dialekt, kterým se zde mluví, je odvozen od aramejštiny. Mluvíme Ježíšovým jazykem“, říká hrdě, ale mluví také plynně a správně italsky, což se naučila během noviciátu. Karakoš je malá křesťanská enkláva v severním Iráku, která má asyrskou i chaldejskou tradici, „ale s našimi muslimskými sousedy jsme vždy žili v míru a vzájemném respektu“. 

Jak se stane, že se irácká dívka rozhodne stát řeholnicí? 

„Popravdě řečeno, nikdy jsem o tom nepřemýšlela, protože ačkoli žiji v patriarchálním a tradičním prostředí, vždy jsem byla velmi nezávislá.  Žárlivě si střežím svou svobodu. Dokonce i teď“, směje se, „když nosím tento závoj.  Jak se to stalo? Chodila jsem do katolické skupiny univerzitních studentů, když jsem studovala biologii.  Musím říct, že jsme si v té době nežili špatně: po první válce v Perském zálivu jsme byli izolováni od světa, nechápali jsme, co se děje za našimi hranicemi, ale žili jsme v míru. Tárik Azíz, tehdejší ministr zahraničí, který byl vlastně premiérem, byl chaldejský křesťan a pocházel z Tel Keppe, což je velmi blízko Karakoše“.

„Odstřižení“ od života

„Jedna věc se mi na mé angažovanosti mezi mladými katolíky opravdu líbila: pomáhat chudým. Našla jsem potěšení v konání dobra. Nebylo to egocentrické uspokojení, spíše mi to dalo vnitřní klid, vrátilo mi to nejpravdivější smysl pro lidskost: žít s druhými a pro druhé. Ale stále jsem nemohla najít místo, kde bych se mohla plně realizovat. Přišel nás navštívit františkánský mnich. Hluboce na mě zapůsobil; přečetla jsem si život svatého Františka a v mém srdci se rozsvítilo malé světlo.  Pak přišly dvě italské řeholnice a pozvaly mě do svého kláštera v Jordánsku. Tehdy jsem byla ve věku, který je v našich končinách věkem na vdávání, ale... ale chtěla jsem být svobodná.  Když rodina vycítila, že se můj pohled obrátil jinam, ztuhla. Tohle je moje dcera, ne vaše, řekl otec na prahu oněm řeholnicím a zabránil jim vstoupit. Nakonec po dlouhém naléhání ustoupil a dovolil mi odjet do Jordánska. Cesta v doprovodu mého strýce trvala 18 hodin kvůli embargu, které na naši zemi bylo uvaleno. Začátek nebyl snadný, nerozuměla jsem dobře jazyku, musela jsem se naučit italsky, řeholnice se řídily syrským obřadem, a nikoli latinským, takže při mši, chválách a nešporách jsem nerozuměla ničemu, a hlavně nastoupil řád života, který jsem neznala. Bodem, odkud není návratu, jakkoli to může znít hloupě, bylo ostříhání vlasů: skutečný rozchod s předchozím životem. Ale navzdory všem obtížím, které jsem musela překonat, jsem cítila rostoucí vnitřní klid“.

Útěk křesťanů

„Změny v životě obvykle vyvolávají neklid, úzkost; ale tato změna, ač tak radikální, mi naopak dodala takový klid. Byly jsme čtyři dívky z Karakoše, a to mě uklidňovalo; byl tu někdo, s kým jsem mohla alespoň mluvit a komu jsem rozuměla. Po devíti měsících mi dovolili vrátit se domů a navštívit rodiče, a pak mě poslali do Itálie, kde jsem absolvoval noviciát“.

Poté jste se vrátila na Blízký východ...

„Ano. Nejdřív mě poslali do Svaté země, do Betléma a Nazaretu, a pak tři roky do Bagdádu, kde jsem se věnovala výchově“.

Až do toho strašného 6. srpna 2014. 

„Byl jsem ve svém rodném městě. Islámský stát vstoupil do oblasti Ninive. V domech už nebyla voda ani světlo. Pak jsme uslyšeli výbuch. Jeden dům na předměstí byl zasažen raketou. Spěchali jsme tam a našli jen trosky a mrtvoly. Když byli mrtví pohřbeni, začal velký útěk. Padesát tisíc lidí, bez rozdílu náboženství a politické příslušnosti, opustilo své domovy a město. Hrůzostrašné příběhy, které k nám přicházely z oblastí již obsazených islamisty, nám nedávaly jinou možnost než uprchnout. Pomohly jsme k útěku co největšímu počtu lidí, a to všemi prostředky. Z celé oblasti Ninive zamířilo do Kurdistánu 120 000 lidí. My sestry jsme zůstaly až do konce, částečně proto, abychom pomohly vysídleným lidem, a částečně proto, že jsme nevěděly, kam jít.  Spaly jsme na ulici, abychom byly připraveny k útěku. Pak nám biskup nařídil odejít: byli jsme poslední, kdo opustil Karakoš, odešly jsme ve dvě hodiny v noci a v pět hodin ráno město obsadily první oddíly Islámského státu“.

Dnešní Irák a návštěva papeže Františka

„Když džihádisté vstoupili do města, dali lidem tři možnosti: buď se staneš muslimem, nebo zaplatíš, nebo tě zabijeme. Téměř každá rodina měla nějakého mrtvého, kterého oplakávala. Čtvrtina domů byla vypálena, všechny byly vyrabovány a kostely zničeny. Na pomoci vysídleným lidem, kteří žili dlouhé měsíce pod stany nebo v provizorních domech, jsme spolupracovaly s celou katolickou církví. Poté jsme se vrátily do Svaté země a překročily jordánské hranice. Tato temná noc trvala více než dva roky. Karakoš byl osvobozen 19. října 2016 v bitvě o Mosul.  Po tomto datu se někteří obyvatelé začali vracet. Mnozí z nich, zejména ti, kteří našli útočiště v zahraničí, se však již nikdy nevrátili. Dnes je situace stále bolestná, obnova probíhá pomalu, není práce, je zde velká chudoba“. 

A co dnes děláte vy, sestro Ibtisam? 

„Dnes jsem zpět ve své zemi. Spolu se dvěma sestrami vedu mateřskou školu s více než 500 dětmi. Návštěva papeže Františka v loňském roce byla zásadním krokem, přinesla závan čerstvého vzduchu, poprvé po letech jsme cítily, že je tu někdo, komu na nás opravdu záleží, někdo, kdo nás má rád. Dalo nám to pocit, že jsme pro církev cenní. Jsme naživu a vytrvali jsme ve víře. Dodalo nám to hrdost před ostatními náboženstvími, muslimy, kteří stejně jako my uprchli před zvěrstvy Islámského státu. Teprve když jsme viděli a dotkli se papeže Františka v této zemi, tady vedle nás, uvědomili jsme si, že je konec války. Bylo skutečně po všem a nyní můžeme obrátit list. Nebyla to pouhá návštěva papeže Františka, byl to návrat do života“.