CÍRKEV

Hlas zdravotně postižených na synodě: Doufáme v inkluzivnější církev

Ve vatikánském Tiskovém středisku se sešli účastníci synodního setkání "Církev je náš domov", kterého se zúčastnili lidé s postižením z pěti kontinentů. Mezi nimi sestra Claire-Marie, řeholnice s Downovým syndromem, která evangelizuje mladé lidi v Lurdech, a otec Justin, jezuita slepý od narození. Jejich návrhy a svědectví shromážděné v dokumentu budou předány papeži.

Salvatore Cernuzio – Vatican News

Claire-Marie unikla potratu a nikdy se nedozvěděla proč. Její matka trpěla Downovým syndromem a lékaři a právníci jí doporučili, aby těhotenství přerušila. Zákony ve Francii by to dokonce umožňovaly. Proč přišla na svět, je nevysvětlitelné: "Byla to Panna Maria, narodila jsem se vlastně 8. prosince," říká. Hned v nemocnici byla opuštěna, v osmi měsících ji adoptoval pár žijící mezi Francií a Polskem. Je řeholnicí už asi deset let: "Měla jsem silné Boží volání: 'Chci, abys mě následovala'. Cítila jsem se šťastná." Sedm let žije v Lurdech, kde se setkává třeba i s 300 mladými lidmi a hovoří s nimi o evangeliu a kráse života z víry.

Život, který je poselstvím

Mohlo by se zdát, že příběh této sedmatřicetileté řeholnice je jednou z obvyklých pohádek se šťastným koncem, pohádek o nemoci, povolání a vykoupení, které se vyprávějí dětem v katechismu. Ale už jen její přítomnost ve světě je silným poselstvím. A sice, že i z toho, co se zdá být "odpadem", abychom použili výraz papeže Františka, mohou vyrůst skvělé plody. Ona, sestra Claire-Marie, černovlasá, drobné, téměř dětské postavy, s rukama zvyklýma pracovat, vždycky ráda opakuje: "Život je dar.

Dokument pro papeže

Dnes byla řeholnice ve vatikánském Tiskovém středisku spolu s dalšími čtyřmi zdravotně postiženými lidmi různého původu a národnosti, kteří se v posledních měsících účastnili zvláštního setkání pro naslouchání, které uspořádalo Dikasterium pro laiky, rodinu a život po dohodě s Generálním sekretariátem synody v rámci synodální cesty, kterouzačal papež František. Přibližně 35 účastníků, kteří zastupovali biskupské konference a mezinárodní sdružení, se již zúčastnilo diecézních synodních konzultací. Od května vedou otevřený dialog se Svatým stolcem - online i živě - s přesným cílem: "Aby byl náš hlas slyšet".

Svědectví, příběhy, návrhy, ale také odsouzení mnoha předsudků a diskriminace, které číhají ve společnosti i v církvi - kde stále existují kněží, kteří nepodávají eucharistii mentálně postiženým - to vše bylo shromážděno v dokumentu předaném sekretariátu synody. Včera na konci generální audience předalo pět zástupců skupiny v doprovodu sekretáře dikasteria otce Alexandre Awi Mello dokument papeži. "Děkujeme vám, protože synoda nám dala příležitost učinit církev ještě inkluzivnější," řekla papeži Giulia Cirillo, mladá žena na vozíku ze Sant'Egidio. "To já vám děkuji!" odpověděl František.

Setkání s papežem Františkem

Claire-Marie v surových hnědých šatech seděla v první řadě a vrhla se do spontánního objetí s papežem: "Požádal mě, abych se za něj modlila, a já jsem řekla: jistě, budeme se za vás modlit v Lurdech," řekla pro Vatican News francouzštinou smíšenou s italštinou, kterou se naučila během cest a poutí do Itálie. Říká, že má ráda fotografie a rozhovory. Ráda je vidět, protože, jak říká, už její přítomnost je poselstvím, zejména v době, kdy se v Evropě diskutuje o zákonech ve prospěch potratů a eutanazie: "Když se setkávám s mladými lidmi, vidím, že chápou, co znamená milovat bližního, a to i nemocného. Vysvětluji jim, že život je dar, a ne něco, co je spojeno se zákony.

Modlitba za "chudé srdcem"

Spolu se svou sestrou Annie Rougierovou založila Claire-Marie sdružení Pol de Lumier, které pomáhá a podporuje rodiny s dětmi s trizomií a doprovází je na katechetických cestách. V Lurdech, kam byla poslána, evangelizuje, stará se o mše svaté a modlitby poutníků a organizuje nedělní růžence. "Děkuji Pánu, protože jsem postižená, ale stále mám dvě ruce, dvě nohy, mohu chodit, mluvit, modlit se." A modlit se "za chudé, protože církev je plná chudých lidí... chudých srdcem".

P. Justin Glyn SJ

Svědectví otce Justina

Řeholnici naslouchá i otec Justin Glyn, jezuita z australské provincie. Stojí s holí a teleskopickými brýlemi. Jeho občasný smích je slyšet po celé místnosti. Často se směje, protože je šťastný člověk, jak sám o sobě říká, navzdory překážkám, kterým musel čelit, a nebylo jich málo, i na cestě ke kněžství. Od narození slepý, vyrůstal v Jihoafrické republice a povolání pocítil už jako dítě: "Vstoupil jsem do řeholní komunity, ale říkal jsem si: Co tady děláš? Neznáš svět, jdi pryč. A ostatní mi tuto myšlenku potvrdili." Jako právník na Novém Zélandu se po doktorátu rozhodl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Někdo se ho snažil zastavit: "Lepší by byl spíše vzdělávací řád...", ale nakonec byl přijat. Říká, že v církvi někdy trpěl "rafinovanou diskriminací": "Tohle nemůžeš, tamto nemůžeš, protože jsi slepý... Možná ses měl víc modlit a byl bys uzdraven... Jsem, jaký jsem, nemohu se změnit. Jsem spokojený se svým osobním životem i životem víry."

Otevření mysli

Jisté je, říká otec Justin, že je třeba změnit přístup církve k postiženým: "Role postižených není plně zohledněna. Navzdory koncilu přetrvávalo v církvi toxické myšlení: je třeba uzdravovat postižené, protože zhřešili, protože byli potrestáni... Nyní už to neplatí a s Františkovým pontifikátem skutečně došlo k opravdovému procesu uzdravení. V Evangelii gaudium a ve Fratelli tutti se objevuje výzva, abychom dali hlas lidem s postižením". Synodální cesta je v tomto smyslu cennou příležitostí: "Doufáme," říká jezuita, "že tento proces může otevřít mysl a srdce všech, od farností až po nejvyšší hierarchy. Musíme těmto lidem pomoci, aby měli svůj hlas: stále existují lidé, kteří odpírají přijímání těm, kteří mají mentální postižení, ti, kteří popírají povolání... Doufáme, že se začne vést širší dialog a že lidé pochopí, že jsme součástí Božího lidu."

Momentka ze setkání ve vatikánském Tiskovém středisku

Otec Mello: i v omezeních je krása

"Tyto příběhy jsou neuvěřitelné, protože ukazují obrovské svědectví víry," řekl otec Mello. "Tolikrát tyto lidi nebereme v potaz nebo v našich hlavách převládá představa, že tělesné postižení znamená celkové postižení, tedy jako by tito lidé nerozuměli ničemu o životě, o Bohu, o věcech... Když je slyšíme mluvit o Bohu, o jejich osobním setkání s Ježíšem, je to něco, co nás hluboce zasáhne." Otec Mello říká, že z tohoto naslouchání vyšel proměněný: "Byla to škola života. Kéž by jim všichni naslouchali. Zejména ti, kteří tvrdí, že by bylo lepší tato trpící těla odstranit: "Existují skuteční přeživší - potratu, nemoci -, kteří mají poslání, roli, mají co říct. To je nejlepší způsob, jak čelit určitým proudům: vidět, že i v omezeních je krása, Boží přítomnost".

Scelzo: berte je vážně

"Bohatství a lidská moudrost," dodává Vittorio Scelzo, úředník Dikasteria pro laiky, rodinu a život: to vše je obsaženo v církevní zkušenosti nemocných, kteří "pocítili touhu být bráni vážně". "Nechtěli jsme promarnit příležitost, kterou nám synoda poskytla. Jsme vděčni papeži, který nám svým magisteriem představil tak rozmanitý svět."

Dalším krokem po konzultaci, uvádí dikasterium ve své nótě, je "změna mentality, která povede k tomu, že když se mluví o osobách s postižením, řekne se my, a ne oni“:

Je třeba uznat, že existuje skutečné magisterium křehkosti.

Usilovat o to, aby se naše církevní společenství stala přístupnými, a to jak z hlediska odstraňování architektonických bariér, tak z hlediska umožnění účasti osob se smyslovým nebo kognitivním postižením.

Znovu zdůraznit, že nikdo nemůže odepřít svátosti osobám se zdravotním postižením.

Pochopit, že zdravotní postižení není nevyhnutelně spojeno s utrpením a že společnosti a církev mohou udělat mnoho pro to, aby se zabránilo zbytečné diskriminaci.