Teolog Piero Coda: Radostná, chudá, prorocká, tak vidím církev budoucnosti
Adriana Masotti – Vatican News
"Katolickou církev v tomto posledním období jejích dlouhých dějin vedli velcí papežové: velcí duchovním vzrůstem a svědectvím života, svou moudrostí a kulturou, sociálním rozlišováním a proroctvím. Mezi ně patří i Benedikt XVI.", napsal mons. Piero Coda, kněz a teolog, generální sekretář Mezinárodní teologické komise pro internetový časopis Città Nuova několik hodin po smrti emeritního papeže. "Jeho nepřehlédnutelným přínosem", pokračuje, "bylo, že jako Boží muž a velký teolog připomněl svou autoritou rozhodující pravdu: dílo obnovy, které zahájil II. vatikánský koncil, musí být podporováno v přímém kontaktu s živým jádrem Ježíšova evangelia a v rámci církevní Tradice." Klíč k interpretaci koncilu Benediktem XVI., píše mons. Coda, spočívá v tomto výrazu: "reforma v kontinuitě".
Rezignace Benedikta XVI., extrémní gesto ve službách církve
Víra v Ježíše, která jej odvždy provázela, se tak stala "odrazovým můstkem pro prorocký skok vpřed", pokračuje italský teolog. Papež Benedikt nikoli náhodou "vyhradil tři encykliky teologickým ctnostem: lásce, naději a víře. Silně zdůrazňuje prvenství prvně jmenované, protože připomíná samotné jméno Boha, který se zjevuje v Ježíši". Mons. Coda připomíná některé z nejvýznamnějších a nejprozíravějších příspěvků emeritního papeže, včetně sociální encykliky Caritas in veritate, a pokračuje: "Paradoxně nejpřesvědčivější svědectví o svém evangelijním stylu však Benedikt XVI. podal v den své nečekané rezignace. Extrémní gesto, rozvážné a klidné, vyzrálé v touze poslouchat Boha jen proto, aby sloužil církvi". Bylo to gesto, z něhož "vyvěrá nová svěžest v lůně církve, nová radost, nové charisma, které oslovuje lidi": tak sám očima víry vykládá podněty, které vyvolala služba papeže Františka. Doprovázel ho modlitbou a obětí svého života až do konce".
Synoda, která se učí žít synodalitu
A na obnovu a novou svěžest církve, která hledí na své poslání uprostřed světa, se orientuje synodální cesta, kterou v říjnu 2021 zahájil papež František. Po první fázi, kterou jsme zažili na místní úrovni, nyní začala kontinentální fáze, po níž budou v letech 2023 a 2024 následovat dvě shromáždění biskupů ve Vatikánu. Pracovní dokument zveřejněný generálním sekretariátem synody na internetových stránkách naznačuje, jakým směrem se bude v nadcházejících měsících ubírat. Na zhruba 50 stranách je shrnuta syntéza všech příspěvků, které sekretariátu zaslaly biskupské konference z celého světa, ovoce sdílení a naslouchání, které prožily synodální skupiny ve farnostech, skupinách a sdruženích. Mons. Piero Coda je členem teologické komise synody a v rozhovoru pro Vatican News komentuje pracovní dokument pro kontinentální etapu, prohlubuje některá témata, která se objevila, a vykresluje tvář budoucí.
"Synoda pokračuje: rok po zahájení synodálního procesu to s nadšením můžeme potvrdit!" - těmito slovy začíná pracovní dokument pro kontinentální etapu, který obsahuje syntézu dosavadní práce církví ve světě. Co nám můžete říci o práci, která byla vykonána právě v první synodální etapě, již jste pozorně sledoval?
První fáze synodního procesu, která představovala konzultaci Božího lidu na úrovni místních církví, byla celkově velmi pozitivní, což by nemělo být bráno jako samozřejmost. Umožnila sklidit vzácnou úrodu bohatých plodů, jakousi kontrolu zdravotního stavu Božího lidu rozptýleného po celém světě, s jeho těžkostmi, zkouškami, ale i nadějemi a radostmi. Stačí říci, že ze 114 biskupských konferencí jich 112 zaslalo shrnutí výsledků konzultací provedených v jejich diecézích. Nemluvě o řeholních rodinách, sdruženích a církevních hnutích. A při čtení těchto zpráv je třeba říci, že se člověk neubrání dojetí a emocím, protože vidí svědectví o Božím lidu, který je živý, čilý a kráčí. Někdy je dokonce krutě zkoušen porodními bolestmi v tomto těžkém okamžiku změny, nejistoty, jako ostatně celé lidstvo, ale je odhodlán prožít tento okamžik s vírou, s láskou a s nadějí. Člověk cítí radost, a někdy bych skoro řekl nadšení z naslouchání a pocitu, že je mu nasloucháno, radost ze společného vykročení, a to natolik, že mi po prozkoumání těchto zpráv spontánně vytanula na mysli slova proroka Izajáše: " Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte?". Musíme tedy děkovat Bohu.
Dokument také poukazuje na některé negativní aspekty: zneužívání, občasný odstup mezi duchovními a laiky. Pozitivní je, že se objevuje nové povědomí o tom, že všichni jsou protagonisty poslání církve, že je třeba být jako společenství inkluzivnější, spolupracovat s ostatními církvemi a jinými náboženstvími...
Ano, jistě. Nejvíce ze všeho vystupuje radost a touha setkat se s Ježíšem živým i dnes a následovat ho skrze církev. Tedy touha po církvi, která je soudržná, autentická, z čehož plyne utrpení kvůli všem obtížím, které je třeba překonat. A k jejich rozpoznání a překonání je zapotřebí odvaha. A pak je zde touha, radost z účasti, to znamená prožívání církve jako rodiny, jako společenství, tedy překonání toho klerikalismu nebo zmíněných odloučení. A dále, jak jste zmínila, touha a závazek být inkluzivní, to znamená být otevřený sdílení daru víry. V křesťanských komunitách jsme svědky růstu citlivosti vůči všem, kteří se nějakým způsobem cítí vyčleněni ze života křesťanské komunity. Také například z morálních důvodů v souvislosti s morálními normami navrhovanými církví. A pak velká starost o chudé a vyloučené. Řekl bych, že tato přednostní volba chudých má v životě křesťanských společenství stále větší rozměr. A jistě také otevřenost k dialogu, tedy vědomí, že ekumenický dialog vyjadřuje jednotu víry ve křtu. Méně výrazná je vnímavost vůči věřícím jiných náboženství a také vůči lidem jiného přesvědčení nebo těm, kteří hledají plné vyjádření pravdy.
Pokud jde o vámi zmíněnou marginalizaci, téměř ve všech diecézních syntézách se opakovaně objevuje otázka žen v církvi a ve společnosti...
Nepochybně se jedná o zásadní požadavek, který vyplývá ze všech zpráv na všech kulturních a společenských úrovních dnešního života církve: uznání a podpora charismatu a specifického přínosu žen pro život církve. Je zapotřebí vážného kvalitativního skoku, který se projevuje v potřebě duchovní, kulturní a také strukturální konverze, aby se v životě církve uvolnilo místo, které je v Božím plánu určeno ženám. Je zde také vědomí, že nesmíme podlehnout pokušení funkcionalistické redukce role žen v církvi, tedy že se nesmíme nechat rozdrtit modely účasti na životě a řízení církve, které dosud převládaly a které mají spíše mužský, neřkuli machistický, nádech. Je třeba najít správné cesty na všech úrovních, ale především jde o obrácení pohledu, o vnímání vztahu mezi mužským a ženským pohledem podle Božího pohledu, Ježíšova pohledu.
Bylo zmíněno mnoho aspektů, ale objevily se i obavy některých věřících, že synoda nepovede ke skutečným změnám, že půjde jen o vnějškové naslouchání. Co si myslíte? Existuje toto riziko?
Synoda není taktická záležitost, nemá žádné postranní úmysly. Je to nepochybně zahájení procesu, který chce být upřímný, otevřený a míní přijímat důležitá rozhodnutí týkající se přizpůsobení života a formy církve původnímu Božímu záměru. Riziko plyne z toho, že nechápeme smysl a dosah takového procesu, tedy že si neuvědomujeme, že je to Bůh, kdo promlouvá k církvi a žádá kvalitativní skok v životě církve. Hrozí riziko těch, kteří si s jistou lhostejností a povrchností, ne-li se špatným svědomím, myslí, že chtějí synodální proces řídit tak, aby se nic nezměnilo.
Začala kontinentální fáze synody. "Rozšiř prostor svého stanu" je název dokumentu, o kterém hovoříme. Zdá se, že podněcuje další snahu o otevřenost, například při naslouchání. Můžete nám pomoci lépe porozumět práci v nadcházejících měsících?
Řekl bych, že cílem této kontinentální etapy je především vrátit místním církvím syntézu zpráv, které přišly ze všech diecézí, aby jednotlivé církve mohly reagovat, pokud se ve formulované syntéze rozpoznají, a také si uvědomit bohatství různých akcentů, které přicházejí z jiných místních církví, aby mohlo dojít k výměně darů mezi různými církevními skutečnostmi. Pak je tu druhý cíl: provádět toto rozlišování na kontinentální úrovni, to znamená podporovat společenství vlastních cest mezi místními církvemi téhož regionu, v tomto případě pěti kontinentů plus východních církví, které jsou posuzovány samostatně, dokonce i Amerika je rozdělena na Severní a Jižní Ameriku, takže nakonec máme sedm kontinentálních shromáždění. V rámci jednoho regionu je něco společného na kulturní i duchovní úrovni, řekl bych, že musíme společně objevit, jaké povolání má každý kontinent, a to může být novinkou v synodálním procesu. Odtud se obohatí již provedené rozlišování s ohledem na přípravu Instrumentum laboris, kterým bude řádné shromáždění biskupské synody zahájeno.
V praxi se tedy synodální skupiny, které se již sešly v diecézích a farnostech, hnutích, sdruženích atd., sejdou znovu, aby si tento dokument přečetly a dále uvažovaly o jeho obsahu?
Přesně tak, každá místní církev je povolána k tomu, aby tuto operaci provedla, to znamená, aby přijala to, co je plodem všeho, co bylo dosud vykonáno, aby se znovu setkala a uvedla tyto rezonance zpět do společenství na kontinentální úrovni, a pak aby to vše znovu dosáhlo univerzální úrovně. Na závěr sekretariát synody pošle místním církvím zpět to, co vyplynulo z přijetí a inkulturace strategických rozhodnutí, která budou navržena.
Rozhodnutí papeže Františka svolat ve Vatikánu dvojí shromáždění biskupů pro všechny tyto závěrečné práce bylo poněkud překvapivé. Jaký je podle vás důvod této volby?
Popravdě řečeno mě to nepřekvapilo, vlastně jsem v to doufal, protože realizace procesu takového rozsahu a šíře, jako je probíhající synodální proces, vyžaduje čas, a proto by čas neměl být omezován. Mít dvojí příležitost ke shromáždění biskupů, kteří rozlišují cestu Božího lidu, je nepochybně velkým obohacením, a proto vhodným a prozíravým rozhodnutím.
Církevní synodální cesta není ekvivalentem ankety o tom, co si kdo myslí o církvi, ani seznamem "přání" věřících. Mělo by to být něco jiného: mohli bychom mluvit o obrácení, o naslouchání Duchu. Jak byste ji definoval? A jak doufáte, že bude prožívána?
Domnívám se, že synodální proces, pokud je vykládán ve správném duchu, představuje dnes mimořádnou výchovnou půdu pro církevní život. Jak řekl Jan Pavel II. v Novo Millennio Ineunte, je to konkretizace oné školy společenství pro misii, kterou se mají stát všechny církevní složky, aby dostály tomu, co Duch říká dnešní církvi. Jde o to naučit se tomuto umění, které je uměním společného rozlišování. Učit se rozlišovat znamená naslouchat hlasu Ducha a žít svou víru jako světlo, které interpretuje a proměňuje skutečnost. Není to samozřejmost, není snadné už na osobní úrovni rozlišovat, vyžaduje to velkou pokoru a vytrvalost, vyžaduje to aktivovat duchovní smysly, jak říká tradice církve, naslouchat Božímu hlasu. A při komunitním rozlišování je třeba naučit se aktivovat duchovní smysly, aby objevily, přijaly a následovaly Vzkříšeného Ježíše, který je živý ve své církvi, aby byl živý v lidských dějinách. A to vyžaduje školu, vyžaduje to cvičení. Synodální proces může být mimořádnou tělocvičnou pro cvičení tohoto umění a ve zprávách z této první etapy můžeme vidět, že tento proces začal pozitivně.
A jak by mohla církev vypadat po skončení tohoto synodálního procesu, řekněme od roku 2025?
Synoda o synodalitě, i když se budou konat dvě shromáždění, jistě nevyčerpává význam a rozsah této události: je to nezbytná a důležitá etapa cesty, která bude dlouhá a náročná. Papež František řekl: Synoda je to, co Bůh očekává od církve ve třetím tisíciletí. Nuže, máme před sebou tisíciletí, a to znamená, že nasloucháme Božímu hlasu, zavádíme formu bytí církve, která je stejná jako vždy, ale která také nabývá specifických tónů, specifických deklinací, musíme se učit, musíme se vydat na cestu. Jaká je církev, která je na obzoru? Rád říkám, že je to církev radosti, chudá církev a prorocká církev. Církev radosti, protože svědčí o zásadní věci, která je Ježíšovým darem, a to, že Bůh je láska a že dává lidské osobě a lidské rodině radost, kterou svět nezná, aby se o ni podělily s těmi, kdo jsou v bolesti a zkoušce. Pak chudá církev, protože je bohatá jen v Bohu a chudá, aby mohla být domovem pro chudé, protože evangelium je pro ně. Prorocká, protože je to církev, která plnýma rukama šíří kvas spravedlnosti a bratrství v jisté naději na nová nebesa a novou zemi, v nichž jedině bude mít Boží spravedlnost a láska stálý příbytek.
