Řeholnice zachraňují z ulice psychicky nemocné obviněné z čarodějnictví
Salvatore Cernuzio - Vatican News, Kinshasa
"¡Escucha... la niñita!" Sestra Ángela ukazuje na zamřížované okno v Centru Bethanie, nově vybudovaném oddělení centra Telema na předměstí Kinshasy. Jedenáctiměsíční Présence křičí v matčině náručí, protože ji pálí odřeniny na zádech a ebenově zbarvených lýtkách. Ještě před dvěma dny žila holčička se svou matkou na ulici ve čtvrti Kimtambo v hlavním městě Konžské demokratické republiky uprostřed prachu, odpadků, krys a komárů. Présence onemocněla těžkou infekcí. Podle toho, jak to vypadá, potřebuje antibiotika. Její matka Geneviève ji katatonicky pozoruje, když ji potírá mastičkou. Zdá se, že je duchem nepřítomná a gesto provádí mechanicky. Sedí na podlaze, zatímco dítě leží na dvou postelích spojených červenou dekou, které sestry umístily v jedné z 23 místností centra. Na nohy jí pomáhá 74letá sestra Ángela Gutiérrezová, Španělka z Asturie, která žije od roku 1989 v Kongu, vysoká asi 1,50 metru, s rukama a nohama silnýma jako dvacetiletá. "Přijeli před několika hodinami. Byla celá špinavá... Obvinili ji z čarodějnictví a ona žila na ulici. Teď je doma."
"Domovem" je malá bílá budova s dřevěnou střechou uprostřed neupravené trávy a trosek nové výstavby. Komplex je odnoží slavnějšího a staršího centra, které od roku 2007 provozují sestry Hospitálky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova na centrálním bulváru Lumumba, kam se přestěhovaly po své původní misii ve čtvrti Kinkole poblíž letiště.
"Les gens de la rue”
"Nová" Telema, doslova "Povstaň", vysvětluje představená, sestra Alina Lyna Kana, byla založena loni v květnu díky štědré pomoci dárce, otce dvou nemocných dětí, pohoršeného bídou některých svých spoluobčanů a obdivujícího neutuchající práci sester. V každou denní i noční dobu, kdy sem denně přichází až 125 lidí, což je 50 000 lidí měsíčně, přijímá sestra Ángela a ostatní sestry - Ida, Alfonsina, Ortensia, Prisca, Odette a Maria - ve svých malých pokojích o rozloze ani ne pěti metrů čtverečních "les gens de la rue", lidi z ulice, a poskytuje jim přístřeší. Spolu s několika laickými dobrovolníky je každý večer sbírají na věčně přeplněných, kouřem zahalených chodnících konžského hlavního města. Nebo přivádějí ty, které najdou před bílými železnými dveřmi, jak klepou nebo leží ve špíně.
Obvinění z čarodějnictví
Jedná se především o psychicky nemocné, kteří trpí depresemi, sebepoškozováním, opožděnými kognitivními funkcemi, alkoholismem, epilepsií, poruchami opozičního vzdoru. Všichni lidé, které chce Světový den nemocných připomenout a svým způsobem oslavit. Pro konžskou a obecně africkou společnost však tato nemoc představuje stigma. A tito lidé jsou obviňováni z posedlosti, a proto jsou ostrakizováni svými vlastními rodinami, přičemž jejich přesvědčení podněcují mnozí letniční pastoři, kteří vykřikují kázání ve starých garážích mezi trhy a nočními kluby. "Všude vidí čarodějnictví," říká sestra Alina. "Když někomu zemře příbuzný, když je někdo neurotický, obviňují ho, že v sobě má zlé duchy. Jedna řeholnice mi vyprávěla o osmnáctileté dívce, kterou na Bílou sobotu málem upálili zaživa. Našla ji na místě, kde byly pohozeny odpadky, a s řidičem ji jeli vyzvednout a odvézt do nemocnice. Nešla na mši, n kterou se vydala, protože zůstala celou noc dohlížet na tu dívku.
Opuštěné ženy
U sester končí hlavně ženy. Osamělé, psychicky i fyzicky zranitelné, a proto vydané na milost a nemilost komukoli. Oběti neustálého znásilňování. Stejně jako mladá žena s krátkými vlasy, ležící na bílé mramorové podlaze. V této pozici je už 48 hodin. Jak se jmenuje? "Nevíme, nemluví, nikomu nic neřekne." V protějším pokoji je Madeau, vyhozená na ulici se svými dvěma dětmi, před nimiž byla opakovaně znásilněna. Děti jí odebral policista, který po několika dnech zjistil, že se o ně nedokáže postarat, a předal je sociálce. "Po osmi letech víme, kde je její syn. "Ale dcerka, o té nemáme tušení, co se jí stalo," řeknou sestry, když otevřou Madeauin pokoj. Je dokonalý, žádný nepořádek. Je posedlá hygienou. Možná se snaží kompenzovat chaos svého života pořádkem a čistotou.
Psychologická péče
Nebylo to poprvé, co tato žena přišla do centra. Byla tam už dříve, ale pak se znovu vydala na ulici: "Hledala své děti". Pak se vrátila: "Našli jsme ji venku, jak škrábe na dveře. Když přišla, byla Madeau pokrytá strupy a špínou. Stejně jako ostatní. "My," říká sestra Alina, "je myjeme, dezinfikujeme, stříháme jim vlasy, pálíme jejich oblečení. Dalším krokem je zahájení psychologické a psychiatrické léčby dívek a chlapců, která je možná díky dobrovolné práci některých odborníků. Ve velké ambulanci vybavené pro léčbu nemocí, jako jsou deprese a epilepsie, je k dispozici fyzioterapeutická služba, analytická laboratoř a lékárna, která dokáže zajistit potřebné léky, které v Konžské demokratické republice nelze sehnat. Lidé s vážnějšími onemocněními jsou převezeni do jiného centra, kde jim jsou rovněž předepsány léky. "Stručně řečeno, snažíme se, aby byly zdraví."
Dílna, která je pomáhá "obnovit život"
Během léčby sestry zaměstnávají pacienty ručními pracemi. Hlavní činností je "ateliér": velká místnost, kterou dva fotovoltaické panely na střeše ne vždy dokáží dostatečně osvětlit. Uvnitř je tucet šicích strojů, vedle kuchyňka, kde se na dřezu a vařiči povalují zbytky látek, a nakonec malá místnost, kde jsou vystavena "díla". Správný výraz je díla, ne řemeslné výrobky, ale bavlněné oděvy a župany, panenky "Mama Africa" vycpané pískem, látkové přívěsky na klíče, kříže a podložky z víček od lahví, tašky z korálků nebo kmenové potisky s pečlivou povrchovou úpravou a plastovou podšívkou. To všechno vyrobili? "Samozřejmě!" zvolá sestra Ángela. Právě ona učí dívky šít, aby se naučily řemeslu pro budoucnost. Když ukazuje "dílnu", upravuje panenku pomocí horkého lepidla. Stojí 15 dolarů, ale pro svět, který stojí za její výrobou, má mnohem větší cenu.
Traumata a práce
Sestry se snaží prodat co nejvíce těchto výrobků, a to i prostřednictvím své stránky na Facebooku. Hlavně proto, aby mohly pokrýt četné výdaje, především na jídlo. I když pro všechny případy jsou k dispozici i produkty ze zahrady. Je to další činnost, při které jsou nemocní zaměstnáni. Sedmnáctiletý Nathan zalévá sazenice. Je to jeden ze dvou mužů v domě, má zavalitou postavu, dětský obličej a poruchu chování. "Vyhodili ho z domu." Obvinění, opět z čarodějnictví. Nathan je jedním z těch případů, které se po vyléčení znovu začlení do rodiny. Upřeně sleduje kameru a žmoulá si zelené tričko. Pak mávnutím ruky požádá: "Foto, foto!". Pózuje. "Páni!" vykřiknou sestry, zatímco Rita, další host sedící v rohu, se od srdce zasměje. Na rozdíl od Nathana si před objektivem zakrývá obličej. Nerada se nechává fotografovat: "Ne, ale ona stejně obecně s nikým nemluví," vysvětluje sestra Ángela, "nechce, aby se jí někdo dotýkal nebo se k ní přibližoval. S nikým nejí... Má vztah jen ke mně. Je traumatizovaná, šest let se potulovala po ulicích".
Jídlo ze zahrady
Rita však měla ráno v kuchyni plné ruce práce. "Podívej!" říká řeholnice a ukazuje hrnec s vodou, v níž se máčely hlávky špenátu, "sklidili je na naší zahradě." K večeři se podávají rybí hlavy, které vaří další dvě dívky v rezavých plechových hrncích a vařičích napuštěných pachem zplodin a koření. "Nikdy nám nedošlo jídlo," říká sestra Alina, "určitě však dostáváme celkem málo pomoci." Sestry se obrátily na obec, na církev: "Ale nakonec se nám dostává pomoci jen od štědrých lidí. Zpravidla jsme ponecháni svému osudu."
Život pro druhé
Při prohlídce zařízení se brzy setmí a na oblečení se tvrdošíjně drží komáři. Jediné světlo je to u vchodu do Centra Bethanie, pod kterým se shromažďují všichni pacienti a několik sester. Židle, stoličky, invalidní vozíky, vše umístěné v kruhu. Nikdo nemluví, ale jsou si blízko. Následuje večeře, pak převlékání, mytí, léky. Někteří vyrazí na obchůzku chodníků a vše se vrátí na začátek. Tyto řeholnice se čtyřiadvacet hodin starají o potřeby někoho jiného. Najednou se vynoří otázka: "Ale proč to děláš?". Sestra Alina se usmívá pod brýlemi se světlými obroučkami: "Ježíš nemá jinou náruč než naši náruč, aby se dotýkal nemocných. Nemá jiné oči, aby viděl utrpení druhých. On používá naše oči, ruce a uši. Posílá nás, abychom pokračovali v tom, co začal."
