Deset let pontifikátu v deseti slovech: Milosrdenství
Dale S. Recinella*
Vzpomínám si na ten den. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se ke mně ta zpráva donesla z autorádia. Bylo to zhruba před pětadvaceti lety. Celá oblast Jacksonville (na severovýchodě Floridy) tehdy byla po celý týden semknuta v intenzivním pátrání po osmileté dívce jménem Maddie Cliftonová. Její rodiče ji ztratili z dohledu jen na patnáct minut. Vypařila se jako pára nad hrncem. V jejich vlastním sousedství. V pěší vzdálenosti od jejich domu. Nejhorší noční můra každého milujícího rodiče. Celá severovýchodní Florida byla polepena fialovými stuhami, symbolem jednoty ve snaze najít tuto krásnou holčičku. Bylo cítit, že celá oblast se modlí jedním srdcem, dýchá společným dechem, doufá ve společnou víru.
Jel jsem do věznice pro doživotně odsouzené po dálnici 121 směrem na jih. Když šerif Nat Glover ohlásil tiskovou konferenci, na které chtěl veřejnost informovat o Maddieině případu, byl jsem asi v polovině cesty mezi Mudlake Road a oblastí tří okresních skládek, poblíž hranic s okresy Baker a Union. Měl jsem zapnuté rádio. Pravděpodobně téměř milion lidí byl v tu chvíli přilepený k rádiu nebo televizi a napjatě naslouchal ve stínu sdíleného strachu. Šerif Glover začal mluvit vážným, nuceným hlasem. Všichni jsme cítili bolest, kterou se snažil potlačit. Úzkost padala jako plášť na severovýchod Floridy.
Maddiino tělo bylo nalezeno. Zavraždil ji čtrnáctiletý chlapec, který bydlel naproti přes ulici. Její mrtvé tělo bylo objeveno ukryté pod chlapcovou vodní postelí.
Z očí mi vytryskly slzy, zatímco jsem zatínal nehty do volantu. Zřetelně jsem slyšel vzteklý křik své duše. Byl to můj podíl na společné agónii, která trhala na kusy celou naši komunitu.
Když jsem dojel na vězeňské parkoviště, vážně jsem uvažoval, že auto otočím a pojedu domů. Jaký to mělo smysl? Toho rána se mi zdálo, že jet takovou dálku do cely smrti a rozdávat svaté přijímání je nad mé síly. Toho rána se zdálo nad mé síly a nad mé schopnosti setkat se s muži, kteří se dopustili strašných činů na blízkých lidech jiných lidských bytostí, a být schopen v nich vidět Boží obraz.
Před mnoha lety mě však jeden kněz naučil modlitbu, která byla protilékem na takové nebezpečné chvíle: "Ježíši, pohni mýma nohama". Odříkal jsem ji. Ježíš to udělal. A vzal mě dovnitř, abych duchovně pomáhal jeho dětem. Za pětadvacet let, které uplynuly od oné duchovní krize na vězeňském parkovišti, se o tomto případu hodně psalo v médiích. Mladý muž, který čin spáchal, byl souzen jako dospělý a odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Místní tisk vycházel vstříc očekáváním, dehumanizoval chlapce definicemi jako "zrůda" a šířil fráze místních obyvatel, kteří litovali, že mladistvý vrah nemohl být "usmažen" na elektrickém křesle.
Ale v tom všem mě jeden článek v tisku zasáhl nejvíc, byl pro mě výzvou a pokořil mě víc než kterýkoli jiný. Byl to dopis redakci místních novin, který po soudním procesu s mladíkem napsali teta a strýc zavražděné osmileté dívky. "Díky Bohu, podle zákona byl Joshua Phillips příliš mladý na to, aby byl odsouzen k trestu smrti... Jeho matka tvrdí, že už je křesťanem... Modlíme se, aby to byla pravda a aby dosáhl věčného života v Bohu... Pokud jde o Boha, který je láska, 'vykonává spravedlnost' a zároveň je 'ochoten odpouštět', málokdo jiný než naše rodina měl tu strašlivou výsadu tyto vlastnosti zakusit a dojít k jejich plnějšímu pochopení".
Členové našeho společenství, kteří se více než kdokoli jiný mohli cítit oprávněni pociťovat hněv a touhu po pomstě, se rozhodli podvolit Božímu milosrdenství. Zlo bylo překonáno. Všichni, kdo se odvážili podívat, spatřili, jak se dovnitř prodírá Světlo Božího království, které překonává zlo konáním dobra.
*Bývalý finanční právník z Wall Street, "laický kaplan" vězňů odsouzených k smrti na Floridě
