Deset let pontifikátu v deseti slovech: Radost z evangelia

Adisa*

Co je to radost? Je to život podle evangelia. Evangelium, které nám říká, abychom odpouštěli svým nepřátelům, abychom se modlili za ty, kteří nám ublížili, které nás zve k naději, které vás nutí setkávat se s lidmi, kteří se starají o vaše zdraví, oblečení, jídlo. Evangelium, které nás učí, že po tomto životě je tu nebe.

Radost je také život, který dnes žiji a který mi byl darován Bohem. Chci se s vámi podělit o svůj příběh. Je to poprvé, co to dělám, a trochu se za to stydím, ale lékaři, kteří mi už léta pomáhají v "Centru snů" komunity Sant'Egidio v Kinshase, mi řekli, že mé svědectví může být nápomocné mnoha lidem. Jmenuji se Adisa, ve skutečnosti to není mé pravé jméno, ale přesto se trochu bojím a, jak jsem řekla, také se stydím. Je mi 23 let a jsem aktivistka, tedy člověk, který pomáhá druhým lidem. Bylo mi 18 let, když jsem se stala obětí sexuálního násilí na východě Konžské demokratické republiky, v severním Kiwu, v Gomě, mém městě. Nebo spíše v mém bývalém městě, protože už čtyři až pět let žiji v Kinshase. Musela jsem utéct, protože se mi stalo mnoho zlého. To, co se mi přihodilo, nebylo z mé vlastní vůle, příčinou byla pouze válka, která je jednou z nejstrašnějších věcí na světě.

Byla jsem znásilněna. Moje sestra byla také znásilněna. Naše rodina byla rozprášena, rozptýlena.... Otec zemřel, o matce jsme nic nevěděli, našli jsme ji až po letech. O ostatních příbuzných stále nic nevím. Se sestrou jsme se na půl roku uchýlily do lesa, ale tam nás spolu s několika dalšími dětmi unesly povstalecké skupiny. Bylo to velmi zlé... Velmi, velmi zlé! Když mě znásilnili, byla jsem smutná, měla jsem potom řadu problémů, dokonce jsem onemocněla. Myslela jsem si, že všechny problémy tohoto světa se přihodily právě mně.

Jednoho dne se mi podařilo utéct, už si ani nepamatuji, jak. Přijela jsem do Kinshasy, a protože moje rodina už tam nebyla, Bůh mi pomohl najít novou rodinu. Potkal jsem komunitu Sant'Egidio. Každého jsem se ptala: "Kde je Sant'Egidio?", protože jsem věděla, že pomáhají druhým lidem. Našla jsem zde zdravotní sestry, Stefana, doktora Julienna, který když mě vidí, volá: "Adiso, jak se máš?" A já se směju, hodně se směju, protože jsem šťastná, že je tu někdo, kdo se o mě stará. Jsou to teď moji příbuzní, malé a velké sestry, malí a velcí bratři, jedna rodina. Dnes, teď... Dřív jsem se cítila, jako bych se nikdy nedokázala usmívat nebo mluvit s ostatními. Pořád jsem plakala, byla jsem smutná, dnes jsem šťastná, začala jsem se smát, mluvit s ostatními, mluvit s mladými lidmi a hlavně se ženami. Sem do centra přichází tolik žen, které potřebují péči, léky, terapii. Mnohým se stalo to samé, co mně. Mluvím, vyprávím své zkušenosti. My aktivisté jsme úsměvem, který dostávají ti, kteří přicházejí poprvé, kteří jsou přijímání kvůli počátečním vyšetřením anebo potřebují léky.

Dělám to každý den a jsem opravdu šťastná. K této mé změně došlo díky evangeliu. Jsem katolička, vždy jsem věřila v Boha, ale až tady jsem začala číst Bibli a ta mi ukázala lásku. Uvědomila jsem si, že i já mohu žít v radosti, přestože se mi stalo mnoho zlého. Také jsem se naučila, že když vám někdo ublíží, jako mně, když jsem byla sexuálně napaden, můžete mu odpustit. Bible říká, že musíte odpustit! A já jsem odpustila, modlila jsem se za ty, kteří mě znásilnili. Nebyla to jejich chyba, chyba je v tom, že neznají Boha. Dnes místo toho cítím, že znám Boha, že znám Ježíše, který nám říká, že máme milovat své nepřátele. Nadále se za ně modlím a vyprošuji jim požehnání. Požehnání pro všechny. To mi přináší radost: "radost z evangelia", jak vždy říká drahý papež František, který přišel sem do Kinshasy a dal tak mně i všem našim lidem velký dar.

*Aktivista "Centra snů" v Kinshase, oběť sexuálního násilí v Severním Kivu