Arcibiskup Kikuchi: "Caritas pomáhá zapomenutým lidem nacházet naději"

Devin Watkins - Vatican News 

"Toto je skutečné poslání Caritas: pomáhat lidem, aby věděli, že nejsou zapomenuti."

Takto charakterizoval církevní charitativní konfederaci nový prezident Caritas Internationalis krátce poté, co ho 400 delegátů 22. valného shromáždění Caritas zvolilo na čtyřleté funkční období.

V rozhovoru pro Vatican News se Tarcisio Isao Kikuchi, arcibiskup japonského Tokia, podělil o své naděje týkající se jeho nového poslání a také o poselství pro nespočet dobrovolníků, kteří projevují Boží lásku v konkrétních skutcích služby.

"Tak Bůh miluje lidi"

Caritas - druhá největší mezinárodní agentura pro humanitární pomoc na světě - podle arcibiskupa Kikuchiho poskytuje více než jen charitativní pomoc.

Jako zastřešující organizace pro místní charitativní organizace církve se Caritas snaží "být svědectvím Boží lásky a ukazovat lidem, že takto Bůh miluje všechny lidi".

Arcibiskup Kikuchi zdůraznil, že Caritas se skládá z řadových dobrovolníků ve všech částech světa, kteří "nesou charakteristické rysy Caritas".

Tito dobrovolníci, řekl, jsou tváří charity katolické církve, zejména pro lidi, kteří živoří v oblastech zmítaných konflikty, ale zbytek světa na ně zapomíná.

"Poskytujeme profesionální pomoc, ale zároveň jim chceme říci, že jsme stále s nimi," řekl arcibiskup Kikuchi. "Stále s nimi pracujeme, stále na ně pamatujeme. Nikdo nebude vyloučen, na nikoho se nezapomene."

Společná cesta k naději

Caritas přináší potravinovou a další humanitární pomoc, poznamenal nový prezident, ale jejím nejdůležitějším posláním je pomáhat lidem "vytvářet naději na přežití", přičemž uvedl, že naději nelze přinést zvenčí.

"Můžeme však být přáteli a můžeme kráčet společně," řekl arcibiskup Kikuchi. "Můžeme být s nimi, aby měli jistotu, že nejsou zapomenuti. Z toho pak mohou čerpat naději na přežití.”

Následuje přepis rozhovoru s arcibiskupem Kikuchim:

Vaše Excelence, jaké cíle si ve své nové roli prezidenta Caritas kladete pro tuto misi?

Caritas Internationalis, neboli samotná organizace Caritas, je po Mezinárodním červeném kříži druhou největší agenturou humanitární pomoci na světě. Je tedy dobře známá jako profesionální nevládní organizace, která nabízí pomoc lidem v obtížných situacích. Ale ve skutečnosti nejde jen o to, že jsme nevládní organizace, ale jsme mnohem víc než to.

Jsme organizací katolické církve a institutem služby církvi. To tedy znamená, že Caritas má být svědkem Boží lásky. To, co děláme, není jen poskytování potravin, materiálu nebo jakékoli pomoci, ale spíše chceme být svědky Boží lásky, abychom lidem ukázali, že takto Bůh miluje všechny lidi.

Během tohoto zasedání jste se mimo jiné zaměřili na zapomenuté lidi, na lidi, které jiné organizace opomíjejí. Jak je Caritas oslovuje?

Vycházel bych ze své vlastní zkušenosti dobrovolníka Caritas. V roce 1995 jsem byl jako dobrovolník japonské Caritas vyslán do uprchlického tábora ve Rwandě, do Bukavu v Zairu [nyní Demokratická republika Kongo, pozn. red.] Tam jsem se setkal s řadou uprchlíků.

Samozřejmě, že jim všechno chybělo. Neměli jídlo, oblečení, přístřeší, tito lidé potřebovali všechno. Když jsem pak do tábora přijel podruhé, setkal jsem se s některými vedoucími a zeptal se jich, co potřebují. A čekal jsem, že mi vedoucí řekne, že "potřebujeme jídlo, potřebujeme vzdělání, potřebujeme léky, potřebujeme přístřeší" - nebo něco takového. Jinými slovy, dlouhý seznam jejich potřeb.  Ale místo toho řekl: 'Otče, vy pocházíte z Japonska. Takže až se vrátíte do Japonska, řekněte jim, že jsme stále tady: všichni jsme zapomenuti." A to mě opravdu šokovalo.

Po této zkušenosti jsem se setkal s mnoha lidmi v různých oblastech, v různých zemích zasažených katastrofou nebo s lidmi v oblastech zmítaných válkou či konflikty. Stále jsem slyšel ten samý příběh a to samé volání, že "na nás se zapomnělo; na nás se zapomnělo".

To je tedy skutečné poslání Caritas: pomáhat lidem, aby věděli, že nejsou zapomenuti. Chceme být s nimi. Samozřejmě poskytujeme odbornou pomoc, ale zároveň jim chceme říci, že jsme stále s nimi. Stále s nimi pracujeme, stále na ně pamatujeme. Nikdo nebude vyloučen, na nikoho se nezapomene.

Vy sám jste byl také misionářským knězem, kromě toho, že jste působil jako dobrovolník. Jak to ovlivňuje vaše poslání?

Patřím k verbistům, Společnosti Božího Slova (SVD). Po svém kněžském svěcení v roce 1986 jsem byl vyslán do Ghany v západní Africe. Tam jsem byl poslán do farnosti v "buši", hluboko v buši, bez elektřiny, bez vody. Byl jsem tam sedm let jako farář. V Ghaně jsem byl celkem osm let. A to pro mě byla opravdu důležitá zkušenost, která mi pomohla vytvořit mou identitu.

Zvláště v té době, v roce 1986, nebyla ekonomika v západní Africe příliš dobrá a lidé žili opravdu v chudobě. Mnoho lidí umíralo bez vhodných léků a šířil se virus HIV-AIDS. Byly tam nejrůznější problémy. Ale lidé vypadali tak šťastně. Každý den vypadali tak šťastně a nosili krásné úsměvy. A tak jsem se několika lidí ve farnosti zeptal: "Proč jste tak šťastní?" A někdo mi žertem řekl: "Otče, máme ghanské kouzlo!" V čem tedy spočívalo jejich kouzlo? Bylo to jejich přesvědčení, že vám někdo pomůže: na nikoho se nezapomene.

V takovém kulturním prostředí se lidé navzájem podporují. Takže nevidíte lidi umírat na kraji silnice, protože nikdo nebude opuštěn. Toto přesvědčení skutečně vytváří naději na život. Takže to byl základ mého přesvědčení, že když na lidi nezapomeneme, tak se nám podaří vytvořit naději na přežití.

Naději nemůžeme přinést zvenčí. Můžeme přinést jídlo, materiál a vše ostatní zvenčí a dát to lidem v nesnázích. Ale nemůžeme přinést naději a dát ji lidem v nesnázích. Naději musíme spíše vytvořit v jejich srdci. Nemůžeme jim nařídit, aby si naději vytvořili. Můžeme však být přítelem a můžeme kráčet společně. Můžeme být s nimi, aby si byli jisti, že nejsou zapomenuti. Z toho pak mohou čerpat naději na přežití.

Co byste vzkázal nesčetným dobrovolníkům a zaměstnancům místních organizací Caritas po celém světě, kteří se snaží přinášet solidaritu a charitu církve potřebným?

Vždycky říkáme, že Caritas je svědectvím o Boží lásce a že do Caritas nepatří jen ti, kteří jsou na nejvyšších administrativních úrovních nebo nejvyšší úředníci. Ale zdola, všichni dobrovolníci, ti jsou Caritas.

Možná bych se měl podělit o jeden příběh, že v Japonsku po katastrofě tsunami a zemětřesení v roce 2011 se japonské Caritas podařilo vyslat dobrovolníky ke všem lidem v místních oblastech a zřídili tam dobrovolnické základny. V té oblasti nejsou vůbec žádní křesťané. Po několika letech všechny ostatní nevládní organizace prostě většinou zmizely. Caritas však v oblasti postižené katastrofou stále zůstávala a lidé začali těmto dobrovolníkům říkat: "Pane Caritas, paní Caritas". To jsou skutečně skuteční pracovníci Caritas.

Lidé jim budou říkat: 'Pane Caritas. Paní Caritas', protože představují Caritas, naše řadové dobrovolníky. Jsou to oni, kdo reprezentují Caritas. Je tedy velmi důležité, aby každý z těchto dobrovolníků nesl znaky Caritas. Oni jsou Caritas. Ti z nás, kteří jsou v administrativě, nejsou Caritas sami. My, společně se všemi těmito dobrovolníky, tvoříme Caritas.