Sestra Nelly León: Ve věznicích se zrcadlí konflikty z předměstí

Felipe Herrera-Espaliat – Vatican News

Násilná smrt šestačtyřiceti žen ve věznici v Hondurasu, k níž došlo při vzpouře v minulém týdnu, způsobila hluboký zármutek nejen jejich rodinám, ale také papeži Františkovi, který se za ně modlil při nedělní modlitbě Anděl Páně. Zároveň se za jejich věčný odpočinek modlily i vězeňkyně ženské věznice v Santiagu de Chile. V gestu solidarity zapálily ve své kapli 46 svíček a přimlouvaly se za mnoho žen, které v Hondurasu, Chile a ostatních zemích Latinské Ameriky umírají v důsledku násilí ve věznicích nebo krátce po jejich opuštění.

Modlitbě v chilské věznici předsedala sestra Nelly Leónová, řeholnice z kongregace Dobrého pastýře a známá představitelka vězeňské pastorační služby na latinskoamerickém kontinentu. Za více než třicet let svého působení viděla, jak ženy zbavené svobody trpí nedostatkem důstojnosti. To vysvětlila papeži Františkovi při jeho návštěvě této chilské věznice v roce 2018 a dnes se vrací, aby pozvedla svůj hlas a vyzvala k vytvoření vězeňského systému, který by při budování vazebních věznic a uplatňování spravedlnosti bral ohled na podstatu žen.

Jaká je situace ženských vazebních věznic v Latinské Americe?

Obecně jsou ve velmi neutěšeném stavu, a to do té míry, že trestem je kromě odnětí svobody i život v nelidských podmínkách. Mimochodem, ženské věznice byly navrženy pro muže a teprve později upraveny pro ženy. Nevím o žádných vazebních věznicích, které by byly navrženy s ohledem na ženy.

Jaká práva žen jsou vzhledem k podmínkám ve věznicích porušována? Co se děje s těhotnými ženami?

K prvnímu porušení dochází u soudů, protože se na lidi nedívají individuálně, ale jako na součást kolektivu, aniž by viděli jejich životní příběh odehrávající se na okraji společnosti, kde se obvykle nacházejí příčiny jejich špatného chování. Málokdy pak rozeznají, v čem by bylo možné každou ženu lépe rehabilitovat a nepoškozovat ji ještě více. Zbavení svobody navíc znamená naprostou ztrátu autonomie, protože uvnitř vězení je třeba žádat o povolení ke všemu a jakákoli chyba je spojena s trestem. Na chyby není prostor.

Pokud jde o těhotné ženy, Chile se připojilo k Úmluvě o právech dítěte, takže děti a jejich matky zůstávají v chráněných místech, ale vždy uvnitř věznice. Prosazujeme však zákon, který umožňuje, aby žena s malým dítětem nemusela vykonávat trest ve vazební věznici. Bohužel zde vidíme, jak první slovo, které se dítě naučí, není máma nebo táta, ale „cabo“, což je jméno vězeňských dozorců.

Jaké faktory zasahují do toho, aby došlo k tragédii, jako je ta v Hondurasu?

Konflikty z předměstí velkých měst se bohužel opakují i ve věznicích. Když jsou členové konkurenčních gangů z marginalizovaných čtvrtí posláni do vězení, tam se reorganizují a jednají násilně a vězeňské systémy to nedokážou kontrolovat. Tak vznikají nepřátelství, střety mezi gangy a dochází k takovým bojům, které se, jak jsme viděli v Hondurasu, vymknou kontrole. Pokud neexistuje segmentace vězeňské populace, nelze tyto gangy izolovat, a tak dochází k velkým tragédiím.

Co je třeba udělat pro humanizaci ženských vězeňských center?

Je třeba přejít od trestní spravedlnosti k restorativní spravedlnosti, jejímž cílem je rehabilitace člověka. Vězeňská střediska musí být navíc přívětivější, s důstojnými prostory pro bratrské soužití. My ženy máme jiný způsob bytí, myšlení a cítění než muži a máme jiné potřeby, které často nejsou uspokojovány.  Kromě toho je nutné, aby vězeňkyně měly přístup k pastoračnímu doprovázení, aby mohly nahlédnout do svého nitra a pochopit, co se v jejich životě stalo, že skončily ve vězení, a odtud se začít znovu zvedat.