Papežova předmluva ke knize jezuity Paola Dall'Oglia
PAPEŽ FRANTIŠEK
S jistým pohnutím listujeme stránkami této knihy, v níž otec Paolo Dall'Oglio komentuje řeholi mnišské komunity Deir Mar Musa, a tudíž vypráví o hlubokých úmyslech, které ho vedly k oživení starobylého syrského kláštera, pocházejícího ze 6. století n. l., a obnově velké duchovní tradice pouštních otců, jíž zároveň propůjčuje nový smysl svědectví o Kristově lásce v arabsko-muslimském kontextu.
Klášter Mar Musa al-Habashi (svatý Mojžíš Etiopský) byl jeho stvořením, pojatým s tolikerou láskou: tyto rozhovory s jeho bratry, který se týkají smyslu řehole, vyjadřují velké nadšení. Paolo Dall'Oglio byl svobodný duch, odmítající formalismus a příležitostné fráze; někdy až přílišný extrémista, jak sám přiznává s dávkou sebeironie. Tyto rozhovory také odhalují hloubku jeho vize, pramen jeho odhodlání: „Klášter na poušti“, vysvětluje sugestivním obrazem, „je světlem, které je vidět z dálky, je zastávkou na cestě, stanicí na pouti; pro nás je jako doubrava Mamrea, kde se Bůh stává naším hostem a my jeho hosty“.
Uplynulo deset let od chvíle, kdy jsme o otci Paolovi ztratili veškeré zprávy. S velkou odvahou hledal v severní Sýrii kontakt s únosci dvou biskupů, syrské a řecké pravoslavné církve, kteří byli uneseni o několik týdnů dříve. Pak přišla tma. Jeho rodině a přátelům bylo dosud odepřeno i pouhé gesto soucitu v podobě navráceného těla, nad kterým by mohli plakat a které by mohli důstojně pohřbít. Nemáme slov, abychom vyjádřili tuto bolest, a nejsme schopni uvést jméno a důvod nenávisti jeho možných pronásledovatelů. Víme však, co by si nepřál: obvinit islám jako takový ze svého záhadného a dramatického zmizení; zříci se onoho vášnivého dialogu, v nějž vždy věřil s cílem „vykoupit islám a muslimy“, jak zní jedno z pravidel jeho řehole. V tomto bodě měl otec Pavel jasno. Neignoroval problémy, naslouchal příběhům o utrpení svých arabských křesťanských bratří, Koptů, Chaldejců, Maronitů, Asyřanů... Cítil však, že specifickým povoláním jeho samého a jeho mnišské komunity je cesta k bratrství. „Proto“, tvrdil, „ať už je situace jakákoli a bereme-li v úvahu to nejhorší, co se může stát, zůstává zde pro křesťany, povolané Bohem, úkol prokazovat lásku všem muslimům“.
Nešlo o politickou taktiku, ale o pohled misionáře, který především na sobě zakouší moc Kristova milosrdenství. Pohled, který není fundamentalistický, ale jemný, plný oné naděje, která nezklame, protože spočívá v Bohu. Pohled vždy otevřený úsměvu. Je tedy dojemné číst dnes znovu některé prorocké pasáže textu, který se tak velmi podobá duchovnímu testamentu. Zejména když otec Pavel mluví o dni své poslední oběti pro Ježíše: „Prohlašuji, že naše povolání v muslimském kontextu by měl zdobit radostný smích. A nechť je dnem radosti, dá-li Bůh, také onen den, kdy okusíme poslední oběť za Ježíše. Prosme o tuto milost, neboť je to milost, kterou si nikdo nemůže připsat sám“.