Zpovědník, který se omluvil Ježíši, že odpouští příliš, bude kardinálem
ANDREA TORNIELLI - Vatican News
Je na posledním místě na seznamu, ale rozhodně ne na posledním místě v srdci Jorgeho Maria Bergoglia. Když papež František oznamoval seznam nových kardinálů, kteří 30. září v konzistoři obdrží purpurový biret, uzavřel jej vyslovením jména postaršího františkánského řeholníka, který od roku 2007, kdy odešel do důchodu, žije ve zvukotěsné zpovědnici svatyně Panny Marie Pompejské v Buenos Aires: Je to bratr Luis Pascual Dri, kapucín, který se narodil 17. dubna 1927 ve Federación v argentinské provincii Entre Ríos v rodině, kde se všechny děti kromě jednoho zasvětily Bohu v řeholním životě.
František o něm několikrát hovořil. Poprvé to bylo 6. března 2014, kdy se setkal s římskými faráři. O několik měsíců později, 11. května 2014, tento příklad zopakoval v homilii při mši svaté při kněžských svěceních. Vrátil se k jeho citaci v knize-rozhovoru "Boží jméno je milosrdenství", poté jej znovu uvedl v únoru 2016 při homilii mše svaté u svatého Petra s bratry kapucíny a znovu při setkání s jubilejními zpovědníky. V únoru 2017 papež římským farářům rozdal výtisk knihy "Nebojte se odpouštět" s životopisem otce Dri. Když se mluví o zpovědi a přijímání kajícníků ve zpovědnici, myšlenky papeže Bergoglia vždy směřují k němu.
"Vzpomínám si na jednoho velkého zpovědníka, otce kapucína, který vykonával svou službu v Buenos Aires. Jednou za mnou přišel a chtěl si se mnou promluvit. Řekl mi: 'Prosím vás o pomoc, před zpovědnicí mám vždycky tolik lidí, lidí všeho druhu, pokorných i méně pokorných, ale také mnoho kněží..... Hodně odpouštím a někdy mám skrupule, že jsem odpustil příliš mnoho". Mluvili jsme o milosrdenství a já se ho zeptal, co dělá, když cítí ten skrupulózní pocit. Odpověděl mi takto: 'Jdu do naší malé kaple před svatostánek a říkám Ježíši: Pane, odpusť mi, protože jsem odpustil příliš mnoho. Ale byl jsi to ty, kdo mi dal špatný příklad!'. Na to nikdy nezapomenu. Když kněz takto zažívá milosrdenství sám na sobě, může ho dávat druhým".
Před sedmi lety jsme ho šli hledat do svatyně zasvěcené Panně Marii Pompejské v Buenos Aires. Bylo tam velmi málo lidí, bylo poměrně dusné odpoledne. Otevřená byla jen jedna zpovědnice, uvnitř čekal mnich v kapucínském hábitu, mezi bílými akustickými panely podobnými těm ze starých rozhlasových studií. Byl to on. Řekl nám, proč ho papež tak často cituje. "Já, když to shrnu, jsem, ne zrovna skrupulózní, ale řekněme, že ve zpovědnici si trochu dělám starosti. Když byl kardinálem tady v Buenos Aires, měl jsem k němu velkou důvěru, chodil jsem za ním a povídal si s ním a jednou jsem se mu s tím vším svěřil. Říkal mi: 'Odpouštěj, odpouštěj, musíš odpouštět.' A já jsem řekl: ano, odpouštím, ale pak ve mně zůstává určitý neklid, a proto potom chodím za Ježíšem a říkám mu, že to on mě to naučil, že mi dal špatný příklad, protože on odpouštěl všechno, nikdy nikoho neodmítal. Je vidět, že tato slova Bergoglia zasáhla, utkvěla mu v paměti. Ví, že hodně zpovídám, mnoho hodin, po celý den. A nejednou poradil některým kněžím, aby za mnou kvůli nějakému problému přišli a promluvili si se mnou, já jsem je vyslechl a teď jsme velcí přátelé, s některými z nich často chodíme, povídáme si a oni si velice dobře vedou duchovně, pastoračně. Musím papeži velmi poděkovat za tuto důvěru, kterou do mě vložil, protože si ji nezasloužím. Nejsem člověk, kněz, řeholník, který má za sebou studia, nemám doktorát, nemám nic. Ale život mě hodně naučil, život mě poznamenal, a protože jsem se narodil velmi chudý, cítím, že musím mít vždy slovo milosrdenství, pomoci, blízkosti pro každého, kdo sem přijde. Nikdo by neměl odcházet s pocitem, že nebyl pochopen, že jím bylo pohrdáno nebo že byl odmítnut”.
Řeholník, který tráví každé dopoledne i odpoledne ve zpovědnici a pokračuje "dokud nezhasnou svíce", neměl pro své "kolegy" zpovědníky žádnou zvláštní radu: " To, co říká papež. Nemohu říci nic jiného, protože to cítím, protože to žiji. Milosrdenství, porozumění, vložit celý život do naslouchání, pochopit, umět se vžít do kůže druhého člověka, pochopit, co se děje. Nesmíme být, počínaje mnou, úředníky, kteří jen něco udělají: 'Ano, dal jsem mu rozhřešení', 'Ano, nebo ne, a to je vše'. Právě naopak. Myslím, že musíme mít určitou blízkost, zvláštní vstřícnost, protože někdy jsou lidé, kteří moc dobře nevědí, co je zpověď. 'Nelekejte se, nebojte se'. Zpověď... jediné, co je k ní potřeba, je touha být lepší, nic jiného. Nemusíte myslet na to, s kým, kolikrát, nebo to či ono. Všechny tyto věci ničemu nepomáhají. Mám pocit, že člověka vzdalují. A já musím lidi přivést k Bohu blíž, blíž k Ježíši".
Kajícníkům přitom řeholník, který bude teď oděn do purpuru, vždycky dával tuto radu: "Nebojte se. Vždycky ukazuji tento obraz, tento obraz představující Otcovo objetí marnotratného syna. Protože se mě ptají: "'Ale odpustí mi Bůh?'. Ale Bůh vás objímá, Bůh vás miluje, Bůh jde s vámi, Bůh přišel odpustit, ne trestat, přišel, aby byl s námi, opustil nebe, aby byl s námi. Tak jak se můžeme bát! Připadá mi to skoro jako absurdita, jako neznalost, jako špatná představa o našem Otci Bohu".
Otec Dri připomíná postavu otce Leopolda Mandiče, který měl stejný postoj k lidem ve zpovědnici. "Ano, ano, znám ho hodně, četl jsem jeho životopis a hodně jsem se od něj naučil," svěřil se argentinský řeholník, "učil jsem se také od otce Pia: byl jsem s ním v roce 1960. A to všechno mě hodně naučilo. Byl jsem s páterem Piem, chodil jsem k němu ke zpovědi, v roce 1960 jsem byl ve stejném klášteře. Svatý Leopold a svatý Pio mě toho tolik naučili, tolik krásných věcí o milosrdenství, lásce, pokoji, klidu, blízkosti. I když byl páter Pio tak silný, tak energický, když musel naslouchat a odpouštět, byl to Ježíš".
