Jezuita Ilgit, nový pomocný biskup Anatolie: Být mostem mezi církví a Tureckem
Antonella Palermo - Vatican News
Psal se rok 1990, když ve svých 18 letech poprvé opustil své město Mersin ve starověké Kilikii. Jeho otec byl rybář, matka žena v domácnosti. Odjel do hlavního města Ankary, kde měl nastoupit na univerzitu, a snil o tom, že se stane kajmakamem (podprefektem) nebo akademikem. Autobus zastavil v Tarsu, o kterém Antuan ještě nic nevěděl. Jak se dočteme na stránkách Přátel Blízkého východu, Bůh vstoupil do jeho života v Istanbulu, kde se vyučil elektromechanikem. Nejprve v kostele svatého Antonína, pak v Bologni, v exercičním domě otců jezuitů, ve vile San Giuseppe.
Antuanu Ilgitovi je 51 let a v roce 1994 absolvoval v Turecku studium veřejné správy. Po zkušenosti s řeholním životem v řádu menších bratří kapucínů vstoupil v roce 2005 do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova (do Italské provincie). Knězem je od roku 2010, vzdělání získal na univerzitě Gregoriana a na Alfonsově akademii na Lateránu. Byl vyslán do Spojených států amerických, aby pokračoval ve studiu, a získal magisterský titul z lékařské etiky na Univerzitě svatého Josefa a doktorát z morální teologie na Fakultě teologie a duchovní služby Boston College.
Dosavadní generální vikář a kancléř apoštolského vikariátu v Anatolii otec Ilgit byl papežem Františkem jmenován pomocným biskupem s titulárním stolcem v Tubernuce. Biskupské svěcení se uskuteční 25. listopadu v istanbulské katedrále. Otec Antuan Ilgit SJ se nedávno vrátil z pouti Světových dnů mládeže v Lisabonu se skupinou mladých Turků, které doprovázel i na soukromou audienci u papeže Františka, a vypráví Vatican News svůj příběh.
Jak jste přijal tuto nominaci?
Byl jsem byl na svých každoročních duchovních cvičeních na Maltě, v jezuitské komunitě, a dostal jsem tuto zprávu. Děkuji Svatému otci za jeho důvěru ve mne. Jeho důvěra se vlastně netýká jen mě, ale i mladých lidí v Turecku.
Vy se zabýváte právě pastorací mládeže a povolání, a to pro tureckou biskupskou konferenci. Co jim rád říkáte?
Že nikdy nesmí klást meze prozřetelnosti. Zvláště po zemětřesení mají naši mladí lidé tendenci se zastavit, když čelí těžkostem, vidí svou budoucnost v troskách. Já říkám, že oni jsou živými kameny, s jejichž pomocí můžeme obnovit církev.
Jaká byla rozhodující a nejvýznamnější setkání na vaší životní cestě a cestě víry?
Moje cesta do Tovaryšstva Ježíšova začala díky dvěma jezuitům, které jsem potkal v Ankaře během svých studií. Když jsem viděl jejich přípravu, ale také jejich prostotu a pokoru, chtěl jsem i já strávit svůj život v Tovaryšstvu Ježíšově a sloužit lidem dobře připraven." Významné pak bylo setkání s monsignorem Bizzetim, svobodným a osvobozujícím člověkem. Pak jsem měl také dar několikrát se setkat se Svatým otcem, při jednom z těchto setkání jsem působil jako tlumočník mezi ním a prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem, a toto setkání je to, čím bych chtěl být nyní: mostem mezi mou zemí a církví.
Krásný obraz... co to znamená stavět mosty v zemi zničené zemětřesením? Co to znamená, když je člověk musí opravovat od základů?
V Itálii jsem byl mnoho let, až do doby před dvěma lety jsem učil na teologické fakultě v Neapoli. V posledních dvou letech v Turecku jsem se vždy setkal s přijetím ze strany vlády a úřadů. Kdykoli jsme něco potřebovali, vždy nám vyšli vstříc. Touha spolupracovat mi dává velkou naději. Jen musíme tuto touhu rozvíjet, abychom mohli žít v klidu a míru. V tomto ohledu jsme si od zemětřesení vyzkoušeli, že si můžeme navzájem pomáhat.
Jaká je v tomto ohledu zatím situace v postižených oblastech?
Ještě musíme obnovit katedrálu. Zatím jsme se snažili o plánování. Po mém vysvěcení začneme pracovat. Mezitím prostřednictvím Caritas Anatolia pomáháme lidem, uprchlíkům, abychom jim našli místo, práci, především abychom jim zajistili, že zde budou moci zůstat. Oblast Iskenderunu, Antiochie, Tarsu je pro křesťanství skutečně důležitá a nyní, když se stádo v Turecku trochu rozšířilo, je přáním spolu s naším biskupem, aby zůstali v místě svého původu. Je třeba jim poskytnout důstojné bydlení a mladým lidem zajistit studium.
Na vlastní kůži jste zažil, co znamená exodus. Několikrát jste se do Turecka vrátil a nyní tak činíte jako biskup. Jak Vaše zkušenost migranta ovlivňuje Vaši dnešní blízkost k migrantům?
Život je nepřetržitá cesta a takový byl vždy i můj život. Jak říká svatý Ignác, život je pouť a bude jí vždy až do poslední chvíle. Moje cesta pokračuje a má několik velmi zajímavých a krásných etap. Říkám, že Hospodin je velmi kreativní. Jsem zvědavý, jak vše skončí a kolik překvapení mě ještě potká. Přeji šťastnou cestu všem, kteří jsou nám svěřeni do péče. Přeji jim, aby i nadále žili svůj život jako cestu v důvěře, že nás Bůh neopustí. Přání, které nosím v srdci, je doprovázet mladé uprchlíky, aby v situacích, které prožívají, viděli Boží tvář. Opravdu věřím, že budeme schopni, všichni společně, Turci, rodilí křesťané, mladí lidé, uprchlíci, všichni společně budeme schopni povstat a obnovit naše životy.
Vím, že se vám hodně líbí výraz "pomocný", že?
Ano, šel jsem a vyhledal si jeho význam ve slovníku. Znamená to doprovázet, pomáhat. Budu pomáhat monsignorovi Bizzetimu, svému duchovnímu otci, u kterého jsem se rozhodl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Otevřel mi obzory, o kterých se nám ani nesnilo. Mám to potěšení a čest pomáhat jeho prostřednictvím vikariátu Anatolie a také celé turecké církvi, protože v posledních dvou letech jsem byl jediným tureckým knězem v Turecku, který sloužil celému Turecku.
Tím se také vracíme ke konečnému a hlubokému smyslu pastýřské služby, kterou je třeba chápat právě ve službě lidem, nikoliv jako pouhé obsazování funkcí...
V Turecku takové riziko nehrozí, řekl bych..... Zde všichni, kdo přišli do naší církve, pracovali v tomto duchu. Velmi rád vzpomínám na to, co mi před mnoha lety napsal monsignor Padovese, který si vždy přál, abych se sem vrátil. Řekl: "Nyní je čas, abyste se vrátil do Turecka a vrátil vše, co jste dostal: lásku, pokoj, útěchu, naději. Mám chuť to udělat. Pro své krajany pracovat pro mír, dávat naději a pracovat v charitě".
Jak hodláte přispět k mezináboženskému dialogu?
Udělal jsem si doktorát, abych pracoval konkrétně v oblasti bioetiky, v oblasti mezináboženského dialogu. Vždy jsem tvrdil, že máme mnoho společného, zejména pokud jde o zachování života od jeho zrození až po jeho konec. Ve své výuce jsem tento aspekt vždy zdůrazňoval. Zkušenost s tragédií zemětřesení tento aspekt potvrdila. Viděl jsem, že v tragédii, která nás spojila na život a na smrt, jsme se skutečně dokázali, jak s našimi muslimskými, tak pravoslavnými bratry a sestrami, sjednotit a spolupracovat. Takto chápu mezináboženský dialog v životě. I na akademické úrovni můžeme pokračovat v diskusích na různá témata, ale máme mnoho příležitostí zůstat jednotní.
