Velký rozhovor s kardinálem Schönbornem nejen o synodě
Andrea Tornielli - Vatican News
"Synodalita je modus operandi církevního společenství, je to účast i na záležitostech a rozhodnutích týkajících se správy, na aspektech života církve. Synoda o synodalitě je synodou o tom, jak se církevní společenství prožívá evangelijním způsobem, společným putováním všech členů Božího lidu.”
Těmito slovy shrnul vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn v rozhovoru pro Vatikánská média ústřední bod nadcházejícího synodálního shromáždění a poukázal na souvislost mezi synodou, kterou církev právě prožívá, a synodou z roku 1985 věnovanou církevnímu společenství. Zdůrazňuje, že společenství a snaha o jednotu - ut unum sint - stojí nad různými stanovisky s nadějí, že to bude určovat i způsob jejich prezentace a diskuse.
Vaše Eminence, první ze dvou synod o synodalitě právě začíná: co očekáváte, že z této společné práce vzejde?
"Na této synodě se toho může stát tolik, že to nevíme. Papež František nás nasměroval na poměrně jedinečnou cestu naslouchání a rozlišování. To jsou věci, které je třeba dělat vždycky, jsou to elementární věci pro život církve, ale papež položil mnohem výraznější důraz na otázku rozlišování: Co nám Hospodin ukazuje? Co chce pro nás dnes, pro církev? A tak je synoda pokusem prohloubit, naučit se, prožít tuto cestu rozlišování.”
Ve vídeňské církvi jste před několika lety uspořádali diecézní synodu. Co se tam stalo?
"Musím vás trochu opravit, protože to nebyla diecézní synoda. Diecézní synoda má velmi přesná pravidla stanovená kanonickým právem. Měl jsem nápad, a sdíleli jsme ho s mnohými, vydat se jinou cestou, a to cestou diecézních shromáždění. Udělali jsme jich pět, každé s 1400, 1500 delegáty z farností, institucí, řádů, ze všech reálií diecéze. Vůdčí myšlenkou byla ta, kterou několikrát zmínil papež František, myšlenka sněmu apoštolů, o kterém jsme četli ve Skutcích apoštolů. Navrhl jsem diecézi: pojďme si mezi sebou spořádaně popovídat o tom, co jsme zažili na své cestě s Hospodinem, co nám Bůh dal vnímat v našich životech, v našich farnostech.”
Co vás na průběhu procesu nejvíce zaujalo?
"Metodika byla jako ze Skutků apoštolů. V té době existoval problém pohanů, kteří se stali křesťany: mají být pokřtěni, nebo ne? A pokud byli pokřtěni, museli také přijmout židovský zákon, nebo stačila víra v Krista? Aby tuto dramatickou otázku vyřešili, naslouchali zkušenostem a rozlišovali. Mluvil Petr, pak Pavel a Barnabáš a celé shromáždění naslouchalo a modlilo se. Nakonec dospěli k tomuto závěru: "Duch svatý a my jsme se rozhodli....” Když mě papež František požádal, abych v roce 2015 přednesl proslov k 50. výročí ustavení synody v aule Pavla VI. před jeho slavnou promluvou o synodalitě, musel jsem udělat syntézu toho, co synoda je, a mluvil jsem především o zkušenosti prvotní církve. A myslím, že tato cesta - papež František ji často opakoval - cesta vyprávění, naslouchání a rozlišování je dobrá pro cestu synody, kterou nyní prožíváme.”
Jaká je bilance diecézních shromáždění?
"To, o co jsme se snažili v diecézi, určitě prohloubilo společenství mezi námi, povzbudilo pastorační iniciativy. Nehlasovali jsme, nepřijímali usnesení ani nezveřejňovali texty: pouze jsme sdíleli život církve ve světle našich zkušeností. To byla metoda těchto pěti diecézních shromáždění. Byla to velmi pozitivní zkušenost v těžké době, protože se odehrávalo celé drama zneužívání a krize důvěryhodnosti církve. Ale skutečně jsme měli silnou zkušenost víry a společenství, a to nám určitě pomohlo jít dál, aniž bychom se nechali odradit.”
"Synoda o synodalitě": může se zdát, že jde o název na hony vzdálený citlivosti lidí, o název poněkud technický. Co si o něm myslíte vy?
"Synody v roce 1985 jsem se neúčastnil jako biskup, ale jako teolog, byl jsem jedním z teologů, kteří spolupracovali na této synodě, která se konala dvacet let po uzavření koncilu a jejím tématem bylo společenství, communio, zásadní slovo II. vatikánského koncilu. Ani tato synoda neměla konkrétní téma, ale byla to téměř synoda o společenství: communio, jako podstatná známka církve, jako charakteristika církevního života. A myslím, že synoda o synodalitě je něco podobného. Synodalita je velmi jednoduchá: je to modus operandi církevního společenství, účast i na záležitostech a rozhodnutích o správě, o aspektech života církve. Ta o synodalitě je synoda o tom, jak se žije evangelijním způsobem, způsobem, který odpovídá životu podle evangelia, církevnímu společenství, společnému putování Božího lidu, všech členů Božího lidu. Lze ovšem říci, že většina synod po roce 1965 měla specifičtější téma: například pokání nebo rodina, jako tomu bylo v letech 2014-2015. Ale myslím, že toto téma synodality je dalším krokem v přijímání Druhého vatikánského koncilu, společenství a modu operandi společenství, tedy synodality. Nemělo by se také zapomínat, že společné kráčení synodality se neodehrává jen v současnosti, ale také v historii. A proto synodalita znamená také pamatovat na cestu těch, kteří nás ve víře předešli.”
Papež František zdůrazňuje, že synoda je o modlitbě, naslouchání hlasu Ducha svatého, vzájemném naslouchání a rozlišování. A liší se od práce parlamentu, která je rovněž pozitivní, ale která podléhá logice většiny a menšiny.
"Řekl jste, že práce parlamentu je pozitivní věc. Jsme vděčni za všechny země, které mají parlament, skutečný parlament, parlamentní demokracii. Chtěl bych k tomu připojit malou poznámku. Parlament samozřejmě výslovně nevzývá Ducha svatého: v některých parlamentech existuje tradice modlitby, jsou vzácné, ale existují. Ale mám na mysli onu nádhernou řeč papeže Benedikta XVI. k londýnskému parlamentu, kde ukázal, že i v parlamentní demokracii existuje něco z rozlišování... Mluvil o svědomí Thomase Moora, který musel zaujmout postoj odporující králi, ale především mluvil o rozhodnutí londýnského parlamentu, o zrušení otroctví, a ukázal, jak v parlamentních debatách došlo k pokroku v uvědomění, že otroctví je v rozporu s lidskou důstojností. Proto bych chtěl připojit pozitivní slovo o práci parlamentu. Ačkoli synoda jistě není parlamentem, neznamená to, že práce parlamentu není dobrá věc.”
Můžete vysvětlit tento rozdíl mezi synodou a parlamentem?
"Rozdíl spočívá v tom, že synodalita, život v církvi, je vždy hledáním jednomyslnosti, nikoliv v parlamentním smyslu, že všichni musí hlasovat stejně - jak se to děje v diktaturách nebo komunismu -, ale jako tíhnutí k jednotě. Je to naslouchání hlasu Ducha svatého, který jde kupředu v hledání pravdy, v hledání dobra, dokud nedojde k téměř jednomyslnosti. Tak to dělaly koncily a také synody, které znám: pravidlem synody je, že se hlasuje, ale zde je třeba získat dvě třetiny hlasů. Nezapomínejme také, že synoda je poradní, není to zákonodárný orgán. Slouží k naslouchání, ke společnému naslouchání hlasu Ducha svatého. Proto si papež přál jak pro synodu o rodině, tak pro tuto synodu o synodalitě dvě etapy nebo několik etap, místní, kontinentální atd. A nakonec dvě setkání synodálního shromáždění, protože to je cesta k jednomyslnosti, která musí být vždy ut sint cor unum et anima una, jak se říká o prvotní církvi: byli jedno srdce a jedna duše. Taková shoda je znamením Ducha svatého.”
Co konkrétně znamená "naslouchat hlasu Ducha"?
"Papež nás naučil - a my ji již s dobrým ovocem praktikujeme - metodu duchovního rozhovoru. V čem spočívá? Je to naslouchat jeden druhému s úctou, s přijetím, dospět k rozlišování, pochopit, co je Boží vůle. A pro mě bylo působivé, že papež František v dokumentu Querida Amazonia nabídl dozvuk synody o Amazonii, které jsem se mohl zúčastnit. Na některých místech řekl: tady cítím nedostatek rozlišování, potřebujeme více rozlišování. Jak poznáme, že jsme provedli potřebné rozlišování, abychom dospěli k rozhodnutí? To je jistě umění papežova vedení, ale také synodní konkordance, členů synody. A tak si myslím, že při tomto naslouchání budeme mít silnou zkušenost s tím, co to znamená být církví. Samozřejmě, že u mnoha otázek a mnoha témat je seznam dlouhý a bude hodně času na diskusi a výměnu názorů na tu či onu otázku, ale vždy v perspektivě naslouchání Duchu.”
Jedním z jistě nových rysů této synody byla snaha široce zapojit a naslouchat místním církvím, zapojit do práce společenství a dokonce i ty, kteří se od církve vzdálili. Je tato metoda důležitá, a pokud ano, proč?
"Ano, je důležité naslouchat také hlasu těch, kteří nejsou "uvnitř", kteří se vzdálili, protože tato odezva nám umožňuje lépe rozlišovat. A pak naslouchat hlasu věřících. Stačí si přečíst slavnou malou knížku svatého Johna Henryho Newmana o naslouchání věřícím ve věcech víry. Tato malá knížka napsaná kolem Prvního vatikánského koncilu je pro naši situaci hledání synodality velmi důležitá.”
Co to znamená naslouchat víře Božího lidu?
"Je to sensus fidei. To se ovšem nezjišťuje ve statistikách. Pokud tuto práci naslouchání sensus fidei neděláme, nenasloucháme Duchu svatému, protože to, co žije v sensus fidei Božího lidu, je vnímáno, to je uzel, srdce víry církve. Vzpomínám si na osobní zkušenost, kdy jsem byl mladým studentem teologie a učili nás všechny myšlenky Bultmanna a Entmythologisierung (demytologizace, pozn. red.). Radikální zpytování křesťanské víry. Přišel jsem domů a vyprávěl o tom matce. Ta mě vyslechla a po chvíli se na mě poněkud překvapeně podívala a řekla prostě toto: "Ale pokud Ježíš není synem živého Boha, je naše víra prázdná." A tak jsem se rozhodl, že se na to podívám. Vždycky jsem říkal, že tato matčina lekce spočívala v tom, že jsem naslouchal Božímu lidu, víře prostých lidí. Proto je tak důležitý důraz papeže Františka na lidovou zbožnost, na víru lidu - důraz, který nacházíme již v dokumentu z Aparecidy. Vzpomínám si na ono slavné kázání tehdejšího kardinála Ratzingera v období krize s Hansem Küngem, kdy řekl: Teologie, která se pokorně nedá do služeb, k naslouchání víře Božího lidu, není užitečná, je to gnóze, ale není to služba víře. Proto si myslím, že metoda zapojení velkého počtu věřících a také lidí, kteří se od církve vzdálili, je pro rozlišování důležitá.”
Dalším rysem je účast členů, kteří nejsou biskupy, se zapojením značného počtu věřících laiků a zejména žen. Jak to mění podobu synody a jaké to podle vás bude mít důsledky?
"Na synodách se v posledních 50 letech vždy účastnili laici a laičky jako odborníci, jako naslouchající. Nyní je poprvé velký počet laiků, mužů i žen, plnoprávnými členy synody. Myslím, že to nijak zásadně nemění fyziognomii synody, protože je to jistě synoda biskupů, většina zůstává biskupy, protože tradice synody je především tradicí setkání biskupů regionu, národa atd., ale tato účast laiků je jistě důležitá pro lepší naslouchání. Zúčastnil jsem se pěkné řádky synod a vzpomínám si na intervence mužů a žen, laiků, z řad odborníků, z řad naslouchjících, kteří měli na práci hluboký vliv. Tentokrát se dělá další krok k zapojení těchto hlasů. I na této synodě budou přítomni odborníci, dokonce i delegáti z jiných bratrských církví. Myslím, že je to prostě obohacení. Musíme tedy znovu připomenout synodu, kterou před více než 55 lety vytvořil Pavel VI. Tato synoda je koncipována jako hlas episkopátu univerzální církve vůči Petrovu nástupci. Víme to dobře, jsou zde velmi významné hlasy a hlasování, ale tyto hlasy jsou vyjádřením sensus fidelium, také očekávání Božího lidu, která jsou nakonec předána papeži k dalšímu posouzení. Tato nová účast nemění podstatu smyslu pokoncilní synody.”
Jedním z důsledků této široké účasti bylo, že do synodálního Instrumentum laboris byla zahrnuta mnohá témata, o nichž se diskutovalo po celá desetiletí. Například výzva ke konkrétním reformám pro větší účast laiků a žen na životě církve nebo přehodnocení některých témat souvisejících s morální teologií. Jakou váhu budou mít na synodě?
"Na to nedokážu odpovědět, uvidíme. Co jsem ale vnímal, je to, že kontinentální synody a také ohlas mnoha biskupských konferencí po celém světě na otázce účasti laiků na životě církve určitě trvají. To bylo ústředním tématem již na Druhém vatikánském koncilu. Účast laiků je jádrem koncilních záměrů a je stále co se učit a co dělat. Již svatý Jan XXIII. řekl, že téma žen v životě církve je jedním ze znamení doby, je to jedna z velkých otázek, které se objevují na celém světě, a toto téma bude jistě přítomné. Jsem však trochu skeptický k tomu, že výčet tolik diskutovaných témat zejména v sekularizovaném západním světě je pro celou církev tak zásadní. Uvádím příklad. Na synodě o Amazonii byl ze strany určitých skupin vyvíjen silný tlak, aby se dospělo k rozhodnutí o viri probati, tedy kněžském svěcení ženatých mužů. Možná budu kritizován za to, že jsem to zmínil, ale na synodě to zaznělo. Někteří se divili: jak je možné, že ve Spojených státech a Kanadě žije až 1200 kněží z Kolumbie, země, která má mnoho kněžských povolání? Proč jich sto nebo dvě stě neodjede do Amazonie? Problém nedostatku kněží by byl vyřešen. Proto si myslím, že někdy je třeba trochu více rozlišování a také poctivosti, abychom viděli složitost problémů. V tomto smyslu jsem přesvědčen, že synoda bude krásnou a silnou příležitostí, příležitostí ke společnému rozlišování těchto otázek.”
V západních společnostech postupuje sekularizace, předávání víry, které dříve probíhalo v rodině, jako by se zastavilo. Jak se v těchto souvislostech vrátit k hlásání evangelia? Jak tomu může pomoci příští synoda?
"Řekl jste to, předávání víry se dříve odehrávalo v rodině. Je pravda, že pokud toto předávání neprobíhá v rodině, není předávání víry nemožné, ale je mnohem obtížnější. Proto je dvojitá synoda o rodině v letech 2014-15 pro předávání víry velmi důležitá. Věřím, že k předávání víry dochází a že k němu dochází, protože je to dílo Boží. Je to Bůh, kdo volá, kdo zve, je to Bůh, kdo působí v lidských srdcích, kdo přitahuje, jak řekl Ježíš: "až budu vyzdvižen ze země, přitáhnu k sobě všechny.” Toto Ježíšovo přitahování působí po celém světě, ale je třeba i těch, kteří pomáhají toto volání, toto Boží dílo uchopit. Sekularizace je samozřejmě velkou výzvou. Ale znovu připomínám Benedikta XVI, který o sekularizované společnosti řekl úžasné věci. Vzpomínám si, že když přijel do České republiky, velmi sekularizované země, řekl: i zde jsou příležitosti pro působení, pro působení Ducha svatého. A to je pravda. Sekularizace tedy není jen nevýhodou, ale má i pozitivní stránku v tom smyslu, že osobní existenciální otázky vyvstávají možná přímějším způsobem. A tak Hospodin působí. To je evangelium: je silou života, probouzí život, a v tomto smyslu jsem přesvědčen, že tato synoda, navzdory veškeré kritice, která již zaznívá, bude pokrokem na cestě ve společenství církve.”
