Synodní rekolekce: Úvod Timothyho Radcliffa
V záhlaví tohoto článku si můžete vyslechnout celou meditaci P. Timothyho Radcliffa v originále.
Timothy Radcliff OP
Když mě Svatý otec požádal, abych vedl tuto rekolekci, cítil jsem se nesmírně poctěn, ale zároveň nervózní. Jsem si hluboce vědom svých osobních omezení. Jsem starý - běloch - Zápaďan - a muž! Nevím, co z toho je horší! Všechny tyto aspekty mé identity omezují mé chápání. Proto vás prosím o odpuštění za nedostatečnost svých slov.
Všichni jsme radikálně neúplní a navzájem se potřebujeme. Karl Barth, velký protestantský teolog, psal o katolickém "nejen, ale i". Například Písmo a tradice, víra a skutky. Říkalo se o něm, že to nazývá "prokleté katolické 'a'", "das verdammte katholische "Und'". Proto se modlím, abychom při vzájemném naslouchání v nadcházejících týdnech a při neshodách často říkali: "Ano a.....". Spíše než "Ne"! To je synodální cesta. Samozřejmě, že "Ne" je také někdy nutné!
Ve druhém čtení mše této neděle svatý Pavel říká Filipským: "Dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení". (Filipským 2,2). Jsme zde shromážděni, protože nejsme jednotní v srdci a mysli. Naprostou většinu lidí, kteří se účastnili synodálního procesu, překvapila radost. Pro mnohé je to poprvé, co je církev vyzvala, aby promluvili o své víře a naději. Někteří z nás však mají z této cesty a z toho, co nás čeká, strach. Někteří doufají, že se církev dramaticky změní, že přijmeme radikální rozhodnutí, například o roli žen v církvi. Jiní se právě těchto změn obávají a bojí se, že povedou jen k rozdělení, dokonce ke schizmatu. Někteří z vás by tu nejraději vůbec nebyli. Jeden biskup mi řekl, že se modlil za to, aby nebyl vybrán, aby sem přijel. Jeho modlitba byla vyslyšena! Možná jste jako syn z dnešního evangelia, který zpočátku nechce jít na vinici, ale jde!
V rozhodujících okamžicích v evangeliích vždy slyšíme tato slova: Neboj se! Svatý Jan nám říká: "Dokonalá láska zahání strach. Začněme tedy modlitbou, aby Pán osvobodil naše srdce od strachu. Pro někoho je to strach ze změny, pro jiného strach, že se nic nezmění. Jediné, čeho se musíme bát, je strach samotný.
Strach máme samozřejmě všichni, ale Akvinský nás učil, že odvaha znamená odmítnout se nechat zotročit strachem. Kéž jsme vždy vnímaví ke strachu druhých, zejména těch, s nimiž nesouhlasíme. "Stejně jako Abraham odcházíme, aniž bychom věděli, kam jdeme" (Židům 11,8). Pokud však osvobodíme svá srdce od strachu, bude to nádherné nade všechny naše představy.
Jako vodítko během této rekolekce nám poslouží meditace o Proměnění Páně. Jde o rekolekci, kterou Ježíš poskytuje svým nejbližším učedníkům předtím, než se vydají na první synodu v životě církve, kdy společně kráčejí (syn-hodos) do Jeruzaléma. Toto ústraní bylo potřebné, protože se této cesty, kterou musí společně vykonat, obávali. Až dosud putovali po severním Izraeli. V Cesareji Filipově však Petr vyznal, že Ježíš je Kristus. Ježíš je pak vyzývá, aby s ním šli do Jeruzaléma, kde bude trpět, zemře a vstane z mrtvých. To však nemohou přijmout. Petr se mu v tom snaží zabránit. Ježíš ho nazývá "satanem", "nepřítelem". Malé společenství je ochromeno. Ježíš je tedy bere s sebou na horu. (...)
Toto ústraní jim dodává odvahu a naději, aby se vydali na cestu. Ne vždy se daří. Vzápětí se jim nepodaří osvobodit mladíka od zlého ducha. Hádají se o to, kdo je větší. Špatně chápou Krista. Přesto se vydávají na cestu s křehkou nadějí.
I my se tedy připravujeme na naši synodu tím, že se vydáváme na rekolekce, kde se podobně jako učedníci učíme naslouchat Kristu. Až se za tři dny vydáme na cestu, budeme často jako ti učedníci a nebudeme si rozumět, a dokonce se budeme hádat. Ale Bůh nás povede dál, směrem ke smrti a vzkříšení církve. Prosme proto Hospodina, aby nám dal také naději: naději, že tato synoda povede k obnově církve, a ne k rozdělení; naději, že se navzájem sblížíme jako bratři a sestry. To je naše naděje nejen pro katolickou církev, ale pro všechny naše pokřtěné bratry a sestry. Lidé mluví o "ekumenické zimě". My doufáme v ekumenické jaro. (...)
Naděje eucharistie je nadějí na to, co nás přesahuje (...) Je to naděje, kterou učedníci zahlédli na hoře v proměněném Kristu. Díky ní se rozpor mezi našimi nadějemi zdá být nepatrný, téměř absurdní. Jsme-li skutečně na cestě do Království, záleží opravdu na tom, zda se řadíte k takzvaným tradicionalistům nebo progresivistům? Dokonce i rozdíly mezi dominikány a jezuity blednou do bezvýznamnosti! (smích) Naslouchejme mu tedy, sestupme z hory a s důvěrou kráčejme dál. Největší dary přijdou od těch, s nimiž nesouhlasíme, pokud se jim odvážíme naslouchat.
Během naší synodální cesty se můžeme obávat, zda něčeho dosáhneme. Média pravděpodobně usoudí, že to všechno byla jen ztráta času, jen slova. Budou hledat, zda byla přijata odvážná rozhodnutí asi ve čtyřech nebo pěti ožehavých tématech. Ale zdá se, že učedníci na oné první synodě, když kráčeli do Jeruzaléma, ničeho nedosáhli. Dokonce se snažili zabránit uzdravení slepého Bartimaia. Zdálo se, že jsou neschopní. Když se kolem Ježíše shromáždí obrovský hladový zástup, učedníci se Ježíše ptají: "Jak je možné nasytit tyto lidi chlebem tady na poušti?". Ježíš se jich ptá, co mají, jen sedm chlebů a několik ryb (Mk 8,1-10). To je víc než dost. Pokud na této synodě štědře rozdáme vše, co máme, bude to víc než dost. Pán žně se postará. (...)
Závěrečná poznámka. Petr se snaží Ježíšovi zabránit v cestě do Jeruzaléma, protože mu to nedává smysl. Je přece absurdní jít tam, aby byl zabit. Zoufalství není pesimismus. Je to hrůza z toho, že už nic nemá smysl. A naděje není optimismus, ale důvěra, že všechno, co žijeme, všechny naše zmatky a bolesti, se nějak ukáže jako smysluplné. Věříme, že, jak říká svatý Pavel: "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář." (1 Kor 13,12). (...)
A tak nás, bratři a sestry, mohou rozdělovat různé naděje. Ale budeme-li naslouchat Pánu a jeden druhému a snažit se pochopit jeho vůli pro církev a svět, budeme sjednoceni nadějí, která překonává naše neshody, a necháme se zasáhnout tím, koho svatý Augustin nazval onou "krásou tak starobylou a tak novou... Ochutnal jsem tě a nyní po tobě hladovím a žízním; dotkl ses mě a já jsem zahořel pro tvůj pokoj."
