Patriarcha Bartoloměj: Z temnoty se vraťme do světla Ježíšova narození
Bartoloměj I., konstantinopolský ekumenický patriarcha
"Mír nelze považovat za samozřejmost, není samozřejmý. Je úkolem, výsledkem, (vyžaduje) neustálé úsilí o jeho zachování". Naše vánoční encyklika pro rok 2023 obsahovala toto poselství: O mír je třeba neustále usilovat. Jak ho lze slavit "s tympány a tanci", jak nám říkají žalmy? V těch jeslích, v té jeskyni, kde se před více než dvěma tisíci lety narodilo dítě a bylo darováno světlo, se zdá být vše ztraceno. Dnes není v Betlémě vidět světlo; my lidé jsme z jasně osvětlených jesliček udělali opět temnou a opuštěnou jeskyni, stejně jako tomu bylo před narozením našeho Spasitele. Proto nyní, když se nacházíme v této temnotě, zkusme se také na chvíli vžít do způsobu doby před jeho narozením, aby naše modlitba byla ještě intenzivnější.
Od pádu našich prapředků Adama a Evy naši předkové usilovali o znovusjednocení se Stvořitelem a toužili po něm. Proroci ohlašovali spravedlivého Mesiáše, který do našich duší znovu vlije životodárný dech. Starověcí patriarchové Izraele po staletí vedli Boží lid k tomuto cíli, směrem k Horebu, k Sinaji, až došli do Jeruzaléma, aby se jejich lid mohl vrátit ke společenství s Tím, "který je".
Když však přijde čas, kdy se vesmír uspořádá pro narození Krista, vidíme, že "lišky mají své nory a nebeské ptactvo svá hnízda, ale Syn člověka nemá kam hlavu složit". Tento nedostatek vhodného a přiměřeného místa pro Kristovo narození však božský plán nezastaví. Jednoduše vezme provizorní jesle v jeskyni a promění je v místo, kde se zjevuje Boží sláva. Možná právě temnota jeskyně byla potřebná k tomu, aby se poznalo, že do světa vstupuje světlo. Možná je ten kontrast nutný; člověk nepozná jedinečnost jednotlivých slunečních paprsků, když je pohlcen jasem světelné masy. Je-li takový kontrast vidět v onom jedinečném okamžiku, ve vtělení druhé osoby Nejsvětější Trojice, Slova, které se stalo tělem, co bychom pak měli hledat v současné temnotě, v níž se Betlém nachází?
V Platónově "mýtu o jeskyni" se ukazuje neosvíceného ducha. Duch spoutaný a nucený dívat se pouze jedním směrem, pryč od vnějšího prostoru jeskyně, vidící pouze stíny loutek, omezený ve své schopnosti uvažovat a chápat, protože není schopen se otočit a jednoduše vyjít z jeskyně ven, vidět skutečnost. Možná je to v obou případech stejná jeskyně; možná jsme druhé lidi spoutali řetězy, abychom je ovládli a vynutili si jejich účast na světě, který, jak se zdá, plodí jen války, hlad, nerovnost a nemoci. Ať už jde o Ukrajinu, celou subsaharskou Afriku nebo nedávné obnovení krveprolití na Blízkém východě, jedno je jisté: všem nám chybí skutečné pochopení "bližního". Naše sobectví a pokrytectví nás spoutalo natolik, že nejsme schopni otočit hlavu a podívat se nalevo i napravo, abychom viděli své bratry a sestry, kteří trpí vedle nás.
Rozhodli jsme se představit Platónovu alegorii jeskyně v kontextu jeskyně, v níž se narodil náš Vykupitel, Pán a Spasitel Ježíš Kristus, a to z následujícího důvodu: zatímco Platónův spoutaný lid vidí jen stíny, přičemž naděje na únik je jen pro pár lidí a malá, v Betlémě Slunce vstoupilo do jeskyně, Slunce se zjevilo před spoutaným lidem; narodilo se dítě - náš Mesiáš -, které nás vede k našemu vysvobození. Po celá staletí, která uplynula mezi tehdejší dobou a dneškem, bylo garantováno jedno: "Jsem totiž přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížectví, ani přítomnost, ani budoucnost, ani mocnosti, ani výška, ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu."
Kéž nám Ten, který se narodil v jeskyni a byl uložen do jeslí pro naši spásu, Ježíš Kristus, "Bůh s námi", i nadále žehná, září nad námi a především nám dává sílu usilovat o svůj spravedlivý a věčný mír!
