Svatý Izák Syrský: Poustevník, jehož hlas zní napříč staletími

Joseph Tulloch - Vatican News

O životě Izáka Syrského, poustevníka a světce ze 7. století, který se narodil na území dnešního Kataru, je známo jen málo. Duchovní spisy, které po sobě zanechal, jsou však tak krásné a silné, že je dodnes známý a oblíbený ve velké části křesťanského Východu.

Na Západě je méně známý. Vatican News hovořily se Sebastianem Brockem, předním znalcem svatého Izáka, o tomto nedoceněném svatém muži, o síle jeho spisů, o jeho názorech na "tajemství pekla", o jeho významu pro ekumenismus a o významu poezie pro teologii.  

Kdo byl svatý Izák Syrský?

Byl to mnich východní církve. O jeho životě toho vlastně víme nesmírně málo, ale víme, že patří do druhé poloviny sedmého století a že pocházel z oblasti Kataru, syrsky Beth Qatraye, z pobřežní oblasti Perského zálivu.

Do Mezopotámie ho přivedl patriarcha východní církve, pravděpodobně v roce 676, a jmenoval ho biskupem v Mosulu. Ve velmi krátkém životopisném záznamu, který máme k dispozici, se uvádí, že po několika měsících rezignoval a odešel do pouště. Nevíme proč - životopis říká, že důvod zná jen Bůh, a nejspíš je to pravda.

Stáhl se do ústraní na území dnešního jihozápadního Íránu. Byl v podstatě poustevníkem, ale přidruženým ke klášteru. Takže se v klášteře pravděpodobně objevoval na víkend na liturgii, sobotní vigilii a nedělní liturgii a pak zase zmizel. V tehdejší východní církvi to byla běžná praxe, o níž máme poměrně dost dokladů.

Na křesťanském Východě je dobře známou postavou, ale na Západě je velmi málo známý. Měl jsem to štěstí, že jsem koncem osmdesátých let našel v Bodleyově knihovně v Oxfordu další jeho spisy.

Proč bychom dnes měli číst svatého Izáka?

Podle mé zkušenosti je to mnišský spisovatel, který je schopen promlouvat napříč staletími, a přestože píše pro mnišské publikum, mnohé z toho, co říká, je velmi důležité i pro každého křesťanského laika.

Existuje velmi pěkná pasáž, kterou bych mohl ocitovat, pokud mohu, od atonitského novicmistra, který dostal k přečtení nějaký text od Izáka:

"Nacházím v něm něco pravdivého, hrdinského, duchovního; něco, co přesahuje prostor a čas. Cítím, že zde poprvé zaznívá hlas, který rezonuje v nejhlubších částech mé bytosti, pro mě dosud uzavřených a neznámých. Ačkoli je ode mě časově i prostorově tak vzdálený, přišel přímo do domu mé duše. Ve chvíli ticha ke mně promluvil, posadil se vedle mě. Ačkoli jsem četl tolik jiných věcí, ačkoli jsem potkal tolik jiných lidí a ačkoli dnes kolem mě žijí jiní, nikdo jiný nebyl tak pronikavý. Nikomu jinému jsem takto neotevřel dveře své duše. Nebo lépe řečeno, nikdo jiný mi tak bratrsky a přátelsky neukázal, že v mém nitru, v lidské přirozenosti, existují takové dveře, dveře, které se otevírají do prostoru, který je otevřený a neomezený. A nikdo jiný mi neřekl tuto nečekanou a nevýslovnou pravdu, že celý tento vnitřní svět patří lidské osobě."

Papež František se nedávno dostal na titulní stránky novin, když řekl, že rád přemýšlí o pekle jako o prázdném. Domnívám se, že tohoto tématu se dotýká i svatý Izák. Mohl byste vysvětlit jeho postoj?

Ano, Izák nemluví o pekle jako o prázdném, ale o naději, že bude prázdné. V rané církvi existuje řada Otců, a to až ke svatému Pavlovi, kteří naznačují, že při eschatonu "všechno bude všechno" v Bohu. To předpokládá, že Gehenna, peklo, není věčné. O tom, co znamená novozákonní termín "věčný", se vedlo mnoho sporů - znamená věčnost v čase, nebo něco jiného?

Izáka nijak zvlášť nezajímá, co je to věčnost, ale zajímá ho nesmírnost Boží lásky. Tato Boží láska musí mít nějaký cíl. A tak hned na konci druhého dílu je řada kapitol, které se přímo i nepřímo zabývají tím, co nazývá "tajemstvím" pekla. Říká, že tato Boží láska musí mít nějaký účel, a účelem stvoření rozhodně nebylo, aby byla poražena lidským zlem. Jaký je to účel, samozřejmě neříká, protože to netuší, je to mystérium. Ale naznačuje, že božská láska nějakým způsobem překoná peklo.

Řekl bych, že papež František Izáka pravděpodobně četl. Předpokládá ten definitivní konec, protože samozřejmě, pokud je nějaký božský konec pekla, peklo bude v tu chvíli vyprázdněno. Myslím, že takto bych chápal papeže Františka - předpokládám, že možná četl Izáka.

Důležité je zdůraznit, že univerzální spása je v dějinách křesťanství často spojována s postoji k protologii, k tomu, co se stalo hned na počátku, a zejména k původu duší. Existovala řada postojů, které církev aktivně odsuzovala, ale do problémů se dostala právě protologie. Izák se o protologii nezajímá - nic o ní neříká. Je na této tradici zcela nezávislý.

Jeho stanovisko najdete u Řehoře z Nyssy a několika dalších autorů, včetně západních spisovatelů, jako je Juliána z Norwiche, a také u mnoha mystiků. Není to tedy nic úplně nového, ale způsob, jakým k tomu Izák přistupuje, je pro něj vlastní.

Svatý Izák má obzvlášť zajímavou roli v ekumenismu; je čten a oceňován v mnoha různých církvích. Mohl byste o tom něco říci?

Mnišská literatura obecně je velmi ekumenická - je to jediný druh literatury, který velmi snadno překračuje ekumenické hranice. A Izák patří k východní církvi, která byla historicky nazývána nestoriánskou - i když to je velmi neuspokojivý termín, jak se často snažím zdůrazňovat -, a tak by byl z určitých velmi konzervativních hledisek chalkedonské tradice považován za heretika.

Ale to, co říká, je zajímavé pro všechny mnichy, pro všechny laiky. Jeho spisy se tak dostaly do řečtiny, a to v poměrně velkém rozsahu. Tak Izák skutečně překračuje, už ve starověku, hlavní christologické bariéry, a v moderní době ještě více, protože se čte v překladech po celém křesťanském světě. Znám lidi z mnoha různých církví, pro které je velmi užitečný. Je to někdo, kdo nádherným způsobem protíná ekumenické bariéry.

Existuje úžasný středověký syrský spisovatel Řehoř Bar Hebraeus, který byl přesným současníkem Tomáše Akvinského. Byl skutečně syrskou obdobou Tomáše a napsal obrovské svazky o teologii, velmi v duchu scholastické tradice - protože ta je společná Východu i Západu, a to je něco, co je důležité mít na paměti.

Bar Hebraeus píše na konci svého života knihu, která se jmenuje "Kniha holubice", a říká, že po prostudování všech těchto christologických argumentů je přesvědčen, že ačkoli si slovně odporují, pod povrchem se všichni snaží říci totéž o tajemství Vtělení a o tom, jak ho popsat. Myslím, že to je naprosto správné. Člověk může vidět smysl každého z těchto postojů za předpokladu, že je chápe z hlediska konkrétní církve, která je vytváří.

Co byste poradil někomu, kdo se začíná zabývat syrskou křesťanskou tradicí?

Osobně zjišťuji, že to, co mě velmi přitahuje, jsou rané spisy, zejména poezie. Pokud jste ještě nečetli nic od Efréma, udělejte to. Zjistil jsem, že je to skutečně úžasný básník. Je docela obtížný - podobně jako John Donne. Kdybyste si chtěli pomoci, napsal jsem knihu Světlé oko, která se snaží představit Efréma modernímu čtenáři. Má jakousi substrukturu, na které staví, ale nikdy nám neřekne, jaká ta substruktura je. Snažím se to z jeho spisů vyčíst.

Efrém je skvělý teolog a mně se jeho přístup prostě líbí. Používá symboly, paradoxy. Je to pravý opak analytického přístupu k teologii. Ale doplňuje středověkou západní tradici - i když ve středověké západní tradici je také spousta nádherné poezie. Myslím, že právě poezie poskytuje cestu k tajemství křesťanství. Akademická teologie měla tak velký vliv, zejména na Západě: byla příliš dominantní. Ale obě strany jsou velmi důležité - je to otázka rovnováhy.