Čerpám útěchu z víry, říká ukrajinský kněz Oleksandr Bohomaz
Svitlana Duchovyč – Vatican News
Po devět měsíců od začátku ruské invaze, dokud ho okupanti nevyhnali a neobvinili z „podněcování rasové a mezináboženské nenávisti“, sloužil otec Oleksandr řeckokatolické komunitě v Melitopolu, městě na jihu Ukrajiny, které bylo obsazeno 26. února 2022.
Stejně jako mnoho Ukrajinců a dalších lidí před invazí nevěřil, že dojde k válce. „Zpočátku jsem si kladl otázky: Proč? Co se bude dít dál? Jsme hříšnější než ostatní? Proč toto zlo zasáhlo právě nás? Přišlo zoufalství...“ Otec Oleksander se však nechtěl ztratit v myšlenkách a spolu s dalšími faráři podnikl kroky, aby reagoval na pastorační a humanitární výzvy. „Pracovali jsme dál, i když to bylo těžké. Nevěděli jsme, kdy přijdou, dají nám pytel na hlavu a odvezou nás. Víme, že dva redemptorističtí kněží z Berdianska (120 km od Melitopolu) jsou v zajetí už více než rok a my o nich nic nevíme. Mysleli jsme si, že by se to mohlo stát i nám, každý den jsme prožívali úzkost. Bylo těžké se jakkoli rozptýlit nebo si odpočinout. Odpočinek byl v práci, ve službě. V prvních týdnech jsem se ve chvíli zoufalství ptal Boha: Pane, kdo jsem? Co tady dělám? A odpověď, kterou jsem dostal do srdce, zněla: Jsem kněz a musím sloužit“.
„Nejtěžší bylo během okupace vidět, jak někteří lidé za peníze zrazují svou vlast a kolaborují s Rusy“, vzpomíná ukrajinský kněz. „Těžké bylo také vidět, jak všichni agresoři, kteří nenávidí zemi, kde jsem se narodil, vyrostl a kterou mám tak rád, tuto zemi ničí, jak se chovají k lidem jako ke zvěři. Bylo to jako velký koncentrační tábor...Také výslechy byly velmi těžké: Na ruských kontrolních stanovištích to bylo velmi zlé“, prozrazuje otec Oleksandr.
„V neděli jsem měl vždycky liturgii v Melitopolu a pak jsem jezdil do vesnic a musel jsem projít několika kontrolními stanovišti. Mnohokrát jsem byl slovně urážen a bylo to velmi nepříjemné. Někdy jsem se cítil morálně zneužitý a brzy poté jsem musel jít na faru, kde lidé čekali na povzbuzení. Vzpomínám si, jak jsem jednou přišel do jedné farnosti a řekl jsem: Čekáte na mě, abych vás povzbudil, ale já vás prosím: povzbuďte mě, modlete se za mě, protože se vnitřně cítím velmi špatně. Zároveň jsem se nikdy nesetkal s takovou vzájemnou podporou, jakou jsem zažil během okupace“.
„Mnoho lidí, kteří prošli těžkým utrpením, říká, že aby člověk přežil, musí se soustředit na přítomnost a příliš nemyslet na budoucnost. Válka mě naučila soustředit se na jediný den“, dodává otec Oleksandr. „Člověk musel žít dnešek co nejefektivněji a nejproduktivněji, protože jsem nevěděl, co mě potká zítra. Už ve třetím nebo čtvrtém měsíci okupace jsem si uvědomil, že jsem přestal snít... Hodně jsem naslouchal lidem, kteří ke mně od rána do večera přicházeli na kus řeči. Pak jsem si říkal: Bože, den utekl a já nic nedělal, celý den jsem poslouchal. Ale i to byla důležitá služba. Obvykle všichni říkali skoro totéž, ale musel jsem je poslouchat a pak jsem si mezi svými přáteli našel někoho, s kým jsem si mohl promluvit, protože se mi v hlavě hromadilo tolik věcí. Toto povolání mě naučilo soustředit se na přítomnost, naslouchat lidem a vážit si jejich přítomnosti. Pocit Boží přítomnosti byl neuvěřitelný“.
Ráno 1. prosince 2022 přišli ruští vojáci k otci Oleksandru Bohomazovi již posedmé a vyslýchali ho asi tři hodiny. Poté ho odvezli do Vasylivky na jedno z posledních kontrolních stanovišť, kde mu oznámili deportaci a obvinili ho z podněcování rasové a mezináboženské nenávisti. „Cesta přes demarkační zónu trvala asi tři hodiny. Nebyla fyzicky náročná, ale nebezpečná: nad hlavami létaly kulky, země byla pokryta minami“, vypráví kněz. Před ním byly ukrajinské pozice a za ním utrpení a zároveň zkušenost lidské podpory a Boží přítomnosti. „Když jsem procházel touto oblastí, modlil jsem se: 'Pane, neopouštěj mě, jsi mi tak blízko. Bojím se, že tě ztratím. Chápu, že je tam svoboda, ale prosím tě: v té svobodě buď po mém boku, jako jsi byl za okupace“.
Nyní otec Oleksandr vykonává svou službu v řeckokatolické farnosti v Záporoží, ale často také navštěvuje vojsko. „Obětují své životy, abych se mohl vrátit domů. Mluvím také o svých přátelích, kteří padli. Kdykoli navštěvuji vojáky bojující ve vysoce nebezpečných oblastech, vidím, že jsou válkou tak traumatizováni, že je těžké vyjádřit tu hrůzu slovy. Nemohou a nechtějí mluvit. Když tam jdu, modlím se: Ježíši, nejsem to já, kdo tam jde, jsi to Ty, kdo přichází. Nejsem to já, kdo celebruje, ale Ty, kdo slaví mši a říká: Pokoj s vámi!“.
