Řeholnice a ošetřovatelka blízká trpícím

Rozhovor připravil Jean-Charles Putzolu – Vatikán

Sestra Aurélie Allouchéry z kongregace Panny Marie Pomocnice ve francouzském Troyes nejprve přibližuje své duchovní povolání. Myslela si, že je předurčena pro rodinný život s dětmi a profesní dráhu učitelky. Vysvětluje, jaká cesta ji přivedla nejprve k řeholnímu životu a poté k doprovázení nemocných.

Sestro Aurélie Allouchéryová, jste řeholnicí z kongregace Panny Marie Pomocnice, která své poslání popisuje třemi slovy: soucit, uzdravení a osvobození. Před dvaceti lety jste složila sliby, jak jste přistupovala k zasvěcenému životu?

Do kostela jsem vlastně chodila od dětství. Rodiče mě vždycky povzbuzovali, abych chodila v neděli na mši, maminka učila katechismus a sama jsem patřila do jednoho dobročinného sdružení. V pětadvaceti letech, po dobře prožitém mládí, vyvstala otázka: Kam jsem povolána? Co by mě učinilo šťastnou? Zúčastnila jsem se tedy roku rozlišování, který nabízela remešská diecéze. Skončilo to duchovní obnovou o rozlišení duchovního povolání, na jejímž konci se mi odpověď zdála jasná: opravdu jsem pocítila touhu dát svůj život Kristu, celý svůj život, všechno, co jsem, celé své bytí.

Papež František často říká, že církev musí fungovat na základě přitažlivosti. Cítila jste, že vás Bůh přitahuje?

Ano, cítila jsem přitažlivost k Bohu. Měla jsem však mnoho předsudků o řeholním životě a řeholnicích, které jsem potkávala. Připadaly mi poněkud staromódní, nepříliš módní, zkrátka nepříliš přitažlivé. Je také pravda, že když jsem se účastnila oné duchovní obnovy, neměla jsem vůbec žádnou představu o tom, jakou životní volbu učiním. Byla jsem spíše orientovaná na manželství, na život v manželství a na děti, na spoustu dětí. Ale nakonec to nenastalo, zvolila jsem si řeholní život. Ono Boží volání, velmi silná Boží láska, kterou jsem během té duchovní obnovy pocítila, mě k němu přitáhla a přiměla mě vzdát se života, který jsem si představovala jako svůj.

Říkáte, že jste se „zřekla“ života, který jste si pro sebe představovala. Vaše věrnost Kristu tedy zahrnuje oběti?

Nemohu říci, že znamená oběti, protože se cítím naplněna tímto darovaným, nabídnutým životem a milostmi, které za to dostávám. Samozřejmě nechci nic přikrášlovat, ale ve skutečnosti je život ve věrnosti Bohu, Kristu, skutečně plnohodnotným životem. Nemohu říci nic jiného. Nemám pocit, že bych se obětovala. Přesto, jako v každém životě, i zde je třeba si něco odříci. Nemůžete prožívat všechno, nemůžete dělat všechno a nemůžete si vybrat všechno. Rozhodnout se nutně znamená něčeho jiného se vzdát.

Řeholní život je krásný, protože je rozmanitý. Existuje mnoho společenství s různými charismaty. Jak jste si vybrala kongregaci Panny Marie Pomocnice?

Bylo to opravdu nečekané setkání. Přicházela jsem z učitelství a tato kongregace, která je zaměřená na péči, mi zrovna nevyhovovala. Ale při setkání se sestrami, když jsem je poslouchala, jak vyprávějí o svém poslání, mě přitahovala jejich blízkost k nemocným v jejich domovech, rodinách, a úleva, kterou poskytovaly Kristovým trpícím údům.

Co byste dnes řekla mladým mužům nebo ženám, kteří přemýšlejí o životní volbě a kteří možná hledají spiritualitu, výjimečný život. Jaká vodítka byste jim dala?

Je velmi těžké dávat rady nebo něco naznačit, protože každý jde svou vlastní cestou. Mám ráda větu z evangelia, která praví: „Pojďte a uvidíte“. Setkávejte se s lidmi, naslouchejte, pozorujte, vnímejte věci. Myslím, že by to měl být život opravdu ukotvený v Kristu, že jde následovat jej a pro něco se nasadit.

Cítíte se dnes plně realizována ve své životní volbě, ve svém duchovním a řeholním životě?

Ano, to opravdu cítím. Člověk se vždy snaží skrze základy řeholního života, ony tři základní pilíře, kterými jsou komunitní život, život modlitby a apoštolský život, sjednotit to, čím je, svou vlastní osobnost, a také se moci realizovat, ale zůstat otevřený druhým. Je to život prožívaný jako dar a myslím, že ve chvíli, kdy se člověk daruje, realizuje sám sebe.

Sestro Aurélie Allouchéry, bylo od počátku vaším povoláním být u lůžka nemocných?

Ne, to mě vůbec nelákalo. Přišla jsem z učitelství a spíše jsem uvažovala o tom, že zůstanu ve světě vzdělávání se specializací na doprovázení dětí. Ale setkání se sestrami Panny Marie Pomocnice v Troyes opravdu změnilo můj pohled na věc. Byla jsem si jistá, že právě takto ze sebe budu moci vydat to nejlepší.

Papežův modlitební úmysl v tomto měsíci vybízí za nemocné v konečném stádiu života. Co obnáší doprovázení těchto lidí. Čím je obdarováváte a co od nich přijímáte?

Osobně se domnívám, že ze mne opravdu promlouvá postava soucitného Krista. Pokaždé, když přistupuji k lůžku nemocného člověka, obracím se k Duchu svatému, aby mnou skutečně procházel, aby byl onou Přítomností. Z ošetřovatelského hlediska se pak má přítomnost konkrétně naplňuje prostými gesty péče. Ovšem skutečnost, že ve mně přebývá Duch, že jej vzývám, mi umožňuje, že jsem cele přítomna a skrze tato gesta působí Bůh. Co se týče doprovázení na konci života, řekla bych, že je stejné jako doprovázení nemocného člověka, který se právě dozvěděl o své vážné diagnóze. Toto doprovázení vyžaduje skutečně plnou přítomnost a hluboké naslouchání.

Sestry Panny Marie Pomocnice svým způsobem vyjadřují Mariinu něhu, s níž se obrací ke svému Synu, mateřskou něhu. Jak se tato něha projevuje ve vašem poslání?

Dostala jsem se k ošetřovatelskému apoštolátu právě proto, abych prostřednictvím svých gest promlouvala o této něze a byla touto něhou, která přichází, aby utěšovala, poskytovala úlevu a která někdy léčí. Nikoli nezbytně ve zdravotnickém slova smyslu, ale jako něco, co prospívá. Posláním sester Panny Marie Pomocnice je obejmout trpící tělo a zahrnout je veškerou péčí, kterou potřebuje, aby opětovně nabylo své důstojnosti a ctilo onen chrám, kterým je.