Společná modlitba v jurtě
Kardinál Giorgio Marengo, apoštolský prefekt Ulánbátaru (Mongolsko)
Dar misie je v srdci církve. Od onoho rána, kdy byl od hrobu odvalen kámen, až po živou zkušenost Letnic se společenství věřících cítilo vedeno k tomu, aby sdílelo nesmírnou radost ze vzkříšení a nabízelo lidem všech kultur konkrétní možnost zakusit tuto novou skutečnost ve svém vlastním životě. Byli to muži a ženy v onom prvním jádru učedníků-misionářů a jsou to stále muži a ženy, kteří pokračují ve stejné dynamice hlásání a svědectví i dnes. Misionářský život může pomoci k širokému a obohacujícímu pohledu na mužské a ženské působení v církvi.
Moje zkušenost je v tomto ohledu velmi pozitivní a jsem za ni vděčný. Od dětství byla spolupřítomnost mužského a ženského součástí normality každodenního života, počínaje mou rodinou - v níž vždy existoval velmi konstruktivní a obohacující vztah s mou sestrou -, dále ve škole a prostřednictvím skautingu (kde byli chlapci i dívky), který poznamenal má mladší léta. Po absolvování střední školy jsem vstoupil mezi Misionáře Consolaty, institut založený blahoslaveným Giuseppem Allamanem pro přípravu řeholníků a řeholnic pro misie ad gentes. Jediný zakladatel dal život kongregaci s mužskou a ženskou tváří, předával stejné učení jedněm i druhým, myslel přitom na rodinu, s plným respektem k různosti, ale s přesvědčením, že k dosažení konečného cíle (první evangelizace) je třeba mužů a žen zasvěcených Bohu pro tento účel. Nejen oni a ony, ale společně.
A že měl blahoslavený Allamano pravdu, jsem se osobně přesvědčil hned první den, kdy jsem do Mongolska vkročil; vlastně ještě předtím, protože v blízkosti odjezdu probíhala příprava, při níž jsme měli možnost se vzájemně poznat a prohloubit původní inspiraci našeho charismatu. V první skupině Consolaty v Mongolsku nás bylo pět: tři sestry, další kněz a já. Taková misie, která se vyznačuje extrémními podmínkami - velmi malým počtem katolíků v porovnání s celou populací (méně než 1 procento), klimatem, které se pohybuje od -40 stupňů v zimě do +40 stupňů v létě, jazykem, který je obtížné se naučit - vyžaduje určitou dávku sebezapření a velkou upřímnost k sobě samému. Pod průzračným světlem mongolského nebe se projevují povahové rysy, dobré i špatné, ať už jde o muže, nebo ženu. V této zkušenosti pouště pracujeme společně, muži a ženy, v různosti povolání, ale v zásadní harmonii, protože se cítíme pokorní, rovní ve své nesoběstačnosti tváří v tvář svěřenému úkolu (hlásání evangelia), který lze splnit pouze ve víře, s časem a v naprosté svobodě, ať už jsme kněží, řeholnice nebo biskupové.
Společné poslání pro mě bylo a je zdrojem integrální humanizace. Je také jednou z podmínek vitality misie, protože vzájemná úcta a respekt, které k sobě misionáři chovají, jsou součástí svědectví vydávaného ve jménu evangelia. V odlehlé farnosti Arvaikheer, kde jsem několik let působil, tvořily první pokřtěné skupiny výhradně ženy. Stejně jako u hrobu přicházely ženy jako první a přiváděly s sebou své manžele, syny a otce. Mnohé ženy také nesly břemeno svých rodin samy. Během eucharistické adorace se v kulatém kostele ve tvaru jurty modlíme společně, muži i řeholnice, všichni kolem Nejsvětější svátosti. V rozmanitosti svých rolí uskutečňujeme společně rozlišování a misijní práci a nalézáme v modlitbě živý zdroj toho, že jsme Božími syny a dcerami.
