Danielova cesta libyjským peklem z válkou zmítaného Kamerunu do Marseille
Delphine Allaire - Vatican News, Marseille (Francie)
Vše začalo na konci roku 2014, kdy Daniel Bourha odjel na daleký sever Kamerunu k prarodičům. Na konci dvoutýdenního pobytu vypukla druhá občanská válka (2014-2020) a džihádisté z Boko Haram napadli vesnici jeho rodiny. "Musel jsem utéct k nigerijským hranicím, které byly nejblíže, ale kde, aniž bych to tušil, byla situace mnohem horší," říká mladý katolík mezi hosty konference MED24, akce pořádané Středomořskou službou pro vztahy a pastoraci migrantů diecéze Marseille ve dnech 6.-8. dubna v reakci na výzvu, kterou loni ve francouzském městě vyhlásil papež František.
Daniel Bourha před početnými hosty vyprávěl o začátku své cesty z Kamerunu do bezpečnějších a terorismem nezatížených oblastí, dále o cestě do Nigeru a zastávce v Arlitu, městě na okraji pouště, jehož jediným bohatstvím je uran nalezený pod pískem. "Je to poslední město, kde se musí platit za cestu do Alžírska. Do té doby jsem o nebezpečí nevěděl a problémy příliš nepociťoval. V poušti se všechno změnilo," vysvětluje a vzpomíná na pětihodinovou cestu přes poušť v pick-upu. Dvě stě hrůzostrašných kilometrů s oblečením a kostmi rozházenými po vyprahlé krajině.
"Všechno, jen ne moře"
"Z Boží milosti jsem se dostal do Alžírska. Pašeráci nám sebrali všechno, co jsme měli, a já už neměl žádné peníze. Musel jsem tam zůstat a pracovat, abych jim zaplatil. Až v Tamanrassetu jsem konečně mohl všechno říct rodičům tím, že jsem si založil účet na Facebooku. Matka mi řekla: 'Udělej cokoli, ale nejezdi na moře'". Daniel poté odjel do Oranu, kde se seznámil s Alžířanem z Nice, který si ho najal na rekonstrukci svého bytu. Zůstal tam dva měsíce a ušetřil asi 1 200 eur. Když viděl, jak jeho kamarád v krátké době dorazil přes Libyi do Německa, podlehl pokušení a rozhodl se vydat do této neznámé země zničené válkou v roce 2015. V tu chvíli se v chlapcově životě rozpoutalo peklo.
Válečné područí v Libyi
"Šli jsme deset hodin pěšky, abychom se dostali do prvního libyjského města. A tam je válka, všude se střílí. V Tripolisu jsme viděli zničené budovy jako v hororu. Šel jsem rovnou k moři, kde už dva měsíce čekaly tisíce lidí, aby mohli odjet. V táboře jsem zůstal skoro měsíc, dokud na něj nezaútočili," řekl. Daniel odjel do města Tripolis, aby pracoval - nějakou dobu u jedné čínské firmy -, aby se najedl. "Gangy" ho uvěznily v domě s 500 dalšími lidmi, zatímco další polovojenské jednotky vězení zrušily a přeměnily ho zpět na objekt k podnikání. Několik měsíců byl kamerunský chlapec vydán na milost a nemilost převaděči a dlouho čekal na pokyn k vycestování.
"V Tripolisu jsem se s pašerákem znovu setkal a řekl jsem mu, že už se nebojím. Chtěl jsem své peníze nebo okamžitě odjet lodí. Udělal ze mě doprovod, abych chytil každého, kdo přijede. U moře jsem našel více než pět tisíc pasažérů asi patnácti lodí, které se nalodily v 19:00, aby odpluly o půlnoci. Někteří lidé chyběli, tak jsem si zakryl hlavu a nalodil se místo nich," vzpomíná Daniel. Plavba do italských vod trvala jednu noc. Druhý den kolem 11. hodiny dopoledne loď dorazila na Lampedusu.
Obzor integrace
"Vystoupil jsem z lodi a s radostí skočil do vody. Po několika týdnech na Lampeduse, v březnu 2016, jsme se rozptýlili po celém ostrově". Daniel byl převezen na Sicílii, pak do Janova, kde však nebylo místo. Převezli ho do Ventimiglie na hranicích mezi Francií a Itálií. V táboře v ligurském městě strávil měsíc, než zaplatil 70 eur jinému převaděči, aby se dostal vlakem do Nice a pak do Marseille. V Marseille Daniela okamžitě přijalo sdružení Cimade, které pomáhá migrantům. Považuje se za "šťastného", že ho v Marseille přijali, aniž by musel spát venku. O dva dny později mu byl nabídnut devítiměsíční vzdělávací kurz. Vybral si zahradnickou variantu a získal diplom. O osm let později, ženatý a se dvěma dětmi, si založil vlastní firmu jako zahradník. Od pouště k zahradě, Danielův exodus skončil a nejtemnější stránky jeho knihy se uzavřely.