Etiopie: Život se rodí u studní
Cecilia Seppia - Vatican News
V některých částech světa, které se vyznačují dlouhými obdobími sucha a hladomoru, jdou lidé tak daleko, že se pro kanystr pitné vody nebo přístup k potoku zabíjejí. Bratr proti bratru: je to válka hladu a žízně, která se často vede holýma rukama. Děje se to i v Etiopii, v regionu Gambella, jednom z nejodlehlejších a nejchudších v této africké zemi, kde od roku 2008 žije a působí misionář P. Filippo Perin, farář z Lare, spolu s početnou salesiánskou rodinou, která sem přišla po jubileu roku 2000. Gambella sdružuje mnoho různých etnických skupin a již asi deset let je také domovem mnoha jihosúdánských uprchlíků v osmi uprchlických táborech. „Pouze 14 % obyvatel má přístup k pitné vodě,“ vypráví nám otec Filippo, „takže nezřídka dochází ke krvavým střetům mezi vesnicemi kvůli jejímu používání. Proto jednou z prvních věcí, kterou jsme cítili jako naléhavou, bylo shromáždit prostředky na vykopání studní. Náklady jsou však vysoké. Už jen dopravit do této neprostupné a odlehlé oblasti hloubicí stroj vyžaduje tři tisíce eur a náklady na samotné hloubení jsou také drahé, ale zachraňují lidské životy.“ S podporou církve, nadace Cuore Amico Fraternità Onlus a mnoha soukromých osob bylo dnes v Gambele vybudováno 100 studní a záměrem je pokračovat dál, aby zde mohlo žít stále více lidí, protože bez vody není život.
(Zklamaný) sen o Africe
„Když jsem byl vysvěcen na kněze, okamžitě jsem pocítil touhu vydat se na misie. Nějakou dobu jsem působil ve škole v Mogliano Veneto nedaleko Trevisa a s mladými jsme zažívali výlety a letní tábory v chudých zemích. Cítil jsem, že mé místo je tam, kde jsem nechal své srdce a myšlenky, a tak jsem po období vyjednávání s nadřízenými dostal povolení odjet do Afriky. Afrika byla na první pohled přesně taková, jak jsem si ji vždycky představoval. Pralesy, savana, nádherná zvířata, lvi, gazely, žirafy, krokodýli, a ty vesničky z chatrčí, s prašnými cestami, úmorným, dusivým vedrem a úsměvy dětí, které nic nemají, ale jsou ze všeho nadšené, to mi připadalo jako sen... Pak jsem se při životě zde na vlastní kůži dotkl i utrpení, kritických stránek této krásné země. Jen si představte, že průměrná délka života je tu pod padesát let. Je tu nedostatek potravin, lidé mají jen jedno jídlo denně, nejsou tu nemocnice a místní kliniky distribuují jen dva léky: paracetamol a amoxicilin, širokospektrální antibiotikum na různé druhy infekcí, nic jiného. Mladí lidé a děti onemocní a umírají na nemoci, které jsou v jiných částech světa léčitelné. Nejsou zde školy, vzdělávání není ani prioritou vlád, takže je často svěřeno církvi nebo nevládním organizacím, které tento důležitý úkol plní, jak nejlépe dovedou. Děti nemají žádné knihy ani sešity, do kterých by mohly psát, ale mají velkou touhu se učit. Nemluvě o klimatické situaci: od prosince do června jsou teploty přes 40-45 stupňů a nejsou žádné srážky, takže zemědělství také velmi trpí“.
Vesnice slaví novou studnu
Za 16 let otec Philip otevřel nové farnosti, Gambella je nyní diecézí, vysvětluje, a především se mu podařilo shromáždit peníze na vykopání 30 studní. „Před několika lety,“ pokračuje, „se nám podařilo najít společnost, která poskytuje prostředky na kopání. Hloubicí stroj přijíždí v suchých měsících, kdy neprší, a může se pohodlně dostat do vesnic, jinak je v období dešťů vše zaplaveno, cesty nejsou sjízdné. Technici udělají prohlídku, lokalizují hladinu spodní vody a zjistí, jak je hluboko, spustí trubku, a pokud je to dobré místo, přistoupí k výrobě cementového základu a čerpadla, které vyvede vodu na povrch. Když vytryskne první voda, celá vesnice propukne v oslavy. Ženy přicházejí naplnit kanystry, některé pijí, některé se sprchují, některé si s vodou hrají jako blázni, některé radostí tančí, všichni stojí kolem studny celé hodiny a uvědomují si, jak velký dar dostali!“ Bohužel jsou však zásoby omezené, vždy hrozí, že se voda spotřebuje, a pak, vysvětluje don Filippo, „je důležité zajistit, aby byla studna dobře udržovaná. Obyvatelé jsou poučeni o správném používání mechanismu, ale ten se často rozbije a pak musíme znovu volat firmu, aby se pokusila o opravu, ale to si vyžaduje další výdaje, další peníze.“
Evangelizace pomocí konkrétní činů
Hlavním zdrojem obživy ve vesnici Lare, stejně jako v jiných částech Etiopie, je zemědělství, pěstuje se především kukuřice a z kukuřičných klasů se vyrábí mouka na polentu, která je hlavní potravinou; další hospodářskou činností je chov dobytka, především krav a ovcí, pro mléko a maso, ale bez vody je obtížné udržet stáda při životě; nakonec existují drobné obchodní aktivity s místními řemesly a oděvy, které šijí místní ženy, ale rozhodně nezaručují velký zdroj příjmů. Navíc lze pochopit, proč se v tomto kontextu extrémní chudoby nepodporuje vzdělávání: mladí lidé často pomáhají svým rodinám při obdělávání půdy, musí pracovat, aby se uživili, a nemohou si dovolit studovat. „V této zemi,“ pokračuje otec Filip, „neustále slyšíme papežovu výzvu k péči o společný domov a jeho obyvatele. Naším posláním jako salesiánů nemůže a nesmí být jen přivádět lidi do kostela. Základem je samozřejmě evangelizace, lámání chleba společně s celou vesnicí, ale zde evangelizujeme skutky a Ježíš nám říká, abychom dali napít žíznivým a najíst hladovým. Předtím, než dělám katechezi, mě lidé žádají, abych otevřel studnu, protože voda zvyšuje perspektivu života. Proto děláme vše, i s projektem studní, abychom zajistili minimální životní úroveň. Přežít! To je klíčové slovo v Lare i v celé Etiopii, nemůžeme odvrátit tvář a upadnout do lhostejnosti! A pokud nemůžeme dát život, můžeme alespoň zajistit přežití tím, že uděláme vše, co je v našich silách: nejprve se napijeme čisté vody nebo si umyjeme ruce, pak také pracujeme na míru a respektování obrovské biodiverzity."
Žít, ne jen přežívat
Don Filippo Perin končí svůj rozhovor bolestným příběhem: „V únoru, což byl jeden z nejteplejších měsíců, které jsem zažil, co jsem tady, jsme celé dny počítali mrtvé a žádné noviny o tom nepsaly; lidé různých etnických skupin se střetávají a zabíjejí navzájem kvůli přístupu k vodě, ke studnám; často se odehrávají rodinné msty a já vždycky věřícím říkám: nemůžete bojovat o přežití, dokázat přežít úmorné klima, hlad a pak se zabíjet z nenávisti nebo pomsty. Proto nás Laudato si' a ještě více Laudate Deum nabádá, abychom pracovali na svornosti a bratrství v tomto odlehlém místě, kde chybí všechno, ale kde je také hluboká touha věci změnit a umět žít, ne jen přežívat.“
