Synoda farářů, Tomáš Halík: První den

TOMÁŠ HALÍK

Když se svatého Augustina zeptali, jaké jsou tři nejdůležitější cesty ke spáse, odpověděl: za prvé, pokora, za druhé, pokora a za třetí, pokora.

Pokora vůči realitě

Pokora je odvaha k pravdě. Je to odvaha hledat, přijmout a obejmout pravdu. Přijmout skutečnost, i když se překvapivě liší od našich očekávání a přání. Jedině pravda nás osvobodí.

Všem našim pokusům o změnu musí předcházet kontemplativní, naslouchající a chápající přístup ke stávající realitě. Nejprve je třeba udělat to, co je prvním přípravným krokem na cestě kontemplativní modlitby: osvobodit svou mysl, učinit ji otevřenou, vyprázdnit ji. Vyprázdnit ji od našich předsudků, stereotypů, zvyků, závislostí a "neuspořádaných sklonů". Pak musíme vykročit za hranice svého domova jako Abraham, otec víry - s odvahou a pokorou.

Překonání uzavřenosti

Víra je odvaha vstoupit do oblaku tajemství. Bůh k nám přichází jako nová, neznámá a překvapivá budoucnost. Bůh je vždy nový- je větší než naše srdce, pojmy, představy, očekávání, touhy a plány.

Přichází k nám jako vzkříšený, proměněný Kristus; překvapil i své nejbližší. I dnes přichází skrze zavřené dveře našich strachů a legitimuje se svými ranami. Živý, skutečný Kristus překonává veškerou naši uzavřenost. Dává nám svého Ducha, aby nás vedl novými cestami.

Synodalita (syn hodos) je společná cesta. Je to cesta - přechod, podobně jako exodus: pouť ke svobodě. Vyžaduje to odvahu přejít od statického "být křesťany" k dynamickému "stávat se křesťany", přejít od známého k neznámému, od starého a stávajícího k budoucnosti, kterou pro nás Bůh připravuje.

Nechat se proměnit

Již jsme křesťany, Božími dětmi - ale nevíme, čím budeme. To platí nejen o naší eschatologické budoucnosti, ale také o naší budoucnosti ve světě, protože naše dějiny jsou skrze Velikonoce a Letnice otevřeným příběhem. Duch nás vede stále hlouběji do plnosti pravdy, neustále nás učí novým způsobům, jak být křesťany a jak správně reagovat na znamení doby. Jeho tvořivost vidíme v originalitě svatých: Být veden Duchem znamená být ochotný a připravený nechat se proměnit.

"Nepřizpůsobujte se tomuto světu, ale obnovujte se proměnou svého smýšlení" je poselstvím pro cestu synodální obnovy církve, cestu hledání nových způsobů, jak být církví, jak být plnějšími a opravdovějšími následovníky Krista.

Na cestě synodální reformy musíme mít odvahu mnohé v církvi změnit - ale nezbytné strukturální změny musí doprovázet duchovní prohloubení. Musíme neustále rozvíjet umění duchovního rozlišování.

Rozlišovat "ducha doby" od znamení času

Musíme rozlišovat "ducha doby" od znamení času.

Duch doby - ideologie, módní trendy, veřejné mínění, svody populistů, komerční reklama a zábavní průmysl - je hlasem tohoto světa. Je toto, co se nabízí na povrchu.

Znamení doby - události, které mají hlubší význam - jsou Boží řečí. Pokud zaujmeme kontemplativní přístup kudálostem ve světě a v církvi, ke změnám ve společnosti a kultuře, můžeme v nich zaslechnout Boží slovo - slovo povzbuzení nebo varování. Slovo náboženství (religio) můžeme také odvodit od slovesa re-legere, znovu číst, nově číst, lépe porozumět. Nikdy se nesmíme spokojit s povrchním čtením.

Podstatnou součástí synodálního procesu je společné naslouchání tomu, co Duch říká dnešním církvím (našim místním církvím a celému Kristovu tělu, jehož jsme součástí), a prosba o moudrost, ochotu a sílu odpovědět na jeho volání.

Společně nasloucháme a sdílíme, jak Bůh mluví k ostatním lidem, protože nikdo z nás nemůže sám pochopit plnost Božího poselství. Bůh mluví mnoha různými způsoby - tichým hlasem jako k proroku Eliášovi nebo prostřednictvím bouřlivého větru jako o Letnicích. Bůh se dává celé rodině církve a mluví i k lidem za jejími viditelnými hranicemi. Každý z nás  potřebuje rozšířit svou vlastní limitovanou perspektivu nasloucháním zkušenostem druhých.

Krize jako výzva ke změně

Na synodální cestě si musíme navzájem dodávat odvahu, protože Bůh - jak víme z Bible a z dějin církve - mluví také skrze krize, skrze rozbití dřívějších jistot. Právě teď prožíváme takové období zkoušky.  Krize jsou výzvou ke změně. Ukazují nám, že už nemůžeme pokračovat v dosavadním způsobu myšlení, života a práce. Proto je krize kairos - příležitostí tvořivě reagovat na Ježíšovo klíčové kázání: Změňte se!

Výzva k synodální obnově církve je Bohem inspirovanou odpovědí na znamení doby, k nimž patří globální změny civilizačních paradigmat. Doba globálních změn je přirozeně dobou zmatků a krizí.

Krize, kterou dnes naše církev prochází, je třeba vnímat v širším kontextu. Tato krize má mnoho tváří a mnoho aspektů; není snadné rozlišit, co patří k příčinám a co k důsledkům.

Krize důvěryhodnosti církve a kněžství v důsledku nečekaného počtu případů sexuálního, psychologického a duchovního zneužívání je pouze jedním z výrazných aspektů této krize. Tato krize se hluboce dotýká i nás kněží; trpí-li jeden orgán, trpí všechny orgány. To je naše krize , výzva pro každého z nás.

Papež František měl odvahu vidět a veřejně přiznat, že tyto skandály nejsou jen selháním jednotlivců, ale příznakem nemoci celého církevního systému. Ježíš tuto nemoc nazval "kvasem farizeů" a papež František ji nazval "klerikalismem". Klerikalismus je světské, mocenské  chápání a uplatňování duchovní autority. Nám kněžím připomíná, že nejsme povoláni být "vládnoucí třídou" v Církvi, ale služebníky všech.

Krize povolání ke kněžství a zasvěcenému životu

Mnozí dnes uvažují o kvantitě a kvalitě nositelů pastýřské služby v církvi. Neustálý pokles povolání ke kněžství a zasvěcenému životu v mnoha částech světa je důvodem k velkým obavám. Ale i tam, kde je mnoho kandidátů kněžské služby, je třeba se ptát po kvalitě, autenticitě a zralosti jejich motivace. Není to v některých případech touha po určitém společenském postavení a uznání?

Již více než sto let se v naší části světa konají pravidelné modlitby, novény, posty, eucharistické adorace a poutě s cílem vyprosit nová kněžská a řeholní povolání. Počet povolání však stále klesá. Znamená to, že Bůh naše prosby neslyší, nebo spíše že my neslyšíme jeho odpověď na ně?

Vzpomněl jsem si na jednu židovskou anekdotu; židovské anekdoty jsou nejen dobré, ale často obsahují i teologickou moudrost. Jistá žena si stěžovala rabínovi: Už více než deset let se modlím za výhru v loterii, ale Bůh mi nikdy neodpověděl. Rabín jí řekl: Ale Bůh vám odpověděl! Řekl vám NE.

Možná Bůh podobně odpovídá na naši touhu po větším množství kněžských povolání. Možná nám říká: Určitý způsob chápání a vykonávání kněžské služby, výběru kandidátů a přípravy na kněžství už nerezonuje s tím, co očekávám do budoucna. Neklepejte na dveře, které jsem vám zavřel. Místo toho odvážně a tvořivě hledejte ty, které vám chci otevřít.

Na hlubinu

Když se Ježíš poprvé setkal se svými budoucími apoštoly, byli to unavení a frustrovaní rybáři, kteří celou noc lovili ryby, ale jejich sítě byly prázdné. Ježíš jim řekl: "Zkuste to znovu. Jeďte na hlubinu a spusťte své sítě, k lovu ryb".

Možná nám dnes Ježíš říká totéž: nezoufejte, nevzdávejte se, zkuste to znovu. Zkusit to znovu neznamená opakovat staré chyby. Zkusit to znovu znamená zkusit to novým a neotřelým způsobem.

Uvědomme si, co je v Ježíšově výzvě apoštolům tehdy i dnes podstatné: zajeďte na hlubinu! Když naše sítě zůstávají prázdné, musíme se ptát, zda to není proto, že jsme zůstali na mělčině, že jsme neměli odvahu odlepit se od břehu a jít na hlubinu.

Drazí bratři, přeji vám odvahu, pokoru a moudrost při hledání cesty na hlubinu v těchto dnech.

[mezititulky jsou redakční]