Stvořitel a vědecké hypotézy
Andrea Tornielli - Vatican News
Prvním nesporným faktem je zájem, který otázka o vzniku vesmíru a hypotéza Boha stvořitele vzbuzuje. Svědčí o tom prodejnost knihy Michela-Yvese Bollorého a Oliviera Bonnassiese (v Itálii pod názvem Dio la scienza le prove, Sonda edizioni), která vyšla ve Francii v roce 2021 a stala se bestsellerem, nyní šplhá po žebříčcích i v Itálii, kde je čerstvě po vydání. Oba autoři si kladou za cíl předložit vědecký důkaz existence Boha, a tedy inteligentního záměru při vzniku vesmíru, a stavějí vedle sebe řadu nedávných objevů. Jedná se o teorie, potvrzené výpočty a pozorováními, které otřásají mnoha domnělými jistotami těch, kteří ve jménu vědy tvrdili, že vyvracejí existenci Stvořitele. Lze diskutovat o volbě smíchat v témže svazku s deklarovaným apologetickým záměrem téma vzniku vesmíru a fatimských zjevení (tématu je věnováno 44 stran), stejně jako další zevrubné studie o historicitě Ježíše a jeho zázracích. Ale položená otázka - tajemství na počátku vesmíru a života - je fascinující.
Mnohé stránky knihy skutečně pomáhají pochopit moudrost slov obsažených v dogmatické konstituci Dei Filius Prvního vatikánského koncilu: "mezi vírou a rozumem nemůže být skutečný rozpor". Tento koncil těm, kdo tvrdili, že pravdy víry a racionální poznání svěřené přirozenému rozumu jsou neslučitelné, odpověděl slovy, která jsou aktuální i dnes, že existují dva různé řády poznání, odlišné v principu i předmětu, které si neodporují. Vysvětlil však také, že existuje širší inteligence, která spojuje všechny stvořené věci s jejich Stvořitelem a je schopna obsáhnout to, co lidská inteligence svými prostředky může poznat o empirické skutečnosti. Je to idea rozumu, o níž Benedikt XVI. hovořil ve svém památném projevu v Bundestagu v září 2011: poté, co potvrdil, že "pozitivistický světový názor je ve své celistvosti grandiózní součástí lidského poznání a lidských schopností, kterých se rozhodně nesmíme zříci", popsal papež Ratzinger rizika jistého pozitivistického uvažování, "které se prezentuje exkluzivistickým způsobem a není schopno vnímat nic nad rámec toho, co je funkční". A přirovnal jej k "železobetonovým budovám bez oken, v nichž si sami určujeme klima a světlo a obojí už nechceme přijímat z nesmírného Božího světa". Slova I. vatikánského koncilu a slova Benedikta XVI. jsou však užitečná i pro varování před spekulativním opačným pokušením, totiž vnucováním otázky Boha do omezené sféry vědeckého rozumu, který tak nakonec bývá implicitně uznáván za jediný autoritativní zdroj poznání. Esej obou francouzských autorů není z tohoto rizika vyňat.
O tom, že mezi vědou a vírou není rozpor, svědčí i dlouhá řada věřících vědců, autorů velkých objevů. Stačí zde zmínit jen dvě jména: jednoho z Darwinových současníků, augustiniánského mnicha Gregora Mendela z Moravy, dnes považovaného za otce genetiky, nebo kněze Georgese Edouarda Lemaîtra, označovaného za otce moderní kosmologie, který si v roce 1927 jako první uvědomil rozpínání vesmíru, což je objev, který stojí u zrodu teorie velkého třesku.
V knize Bollorého a Bonnassiese jsou obšírně popsány dva kosmologické argumenty na podporu existence Boha. Za prvé jsou to důkazy, potvrzené různými vědeckými doklady, že se vesmír rozpíná a že měl počátek přibližně před 13,8 miliardami let. Počáteční okamžik sice nebylo možné pozorovat, ale existují důkazy o pozdější fázi, kdy byl vesmír starý 0,003 procenta svého současného stáří. Díky těmto dokladům autoři tvrdí, že jelikož věda prokázala počátek času, postuluje to existenci Stvořitele. Ještě před několika desetiletími měli astrofyzikové mnohem více jistot než dnes. Nyní nám vědci tvrdí, že známe pouhých 5 % našeho vesmíru. Pouze těchto 5 procent tvoří "obyčejná" a viditelná hmota (galaxie, hvězdy, planety, měsíce, plyn...). Neznámých 95 procent "zbytku" tvoří 27 procent temné hmoty a 68 procent temné energie. Co tato temná hmota a temná energie ve skutečnosti jsou, jak jsou vetkány do celkové struktury vesmíru, se teprve musí zjistit. Vědomá neznalost tohoto tématu je jistě dalším důvodem, proč tak závažnou otázku, jakou je existence Boha, neukotvovat v dosud vědecky neúplném kosmologickém modelu. Lepší by bylo uznat, že "věda nemůže existenci Boha dokázat jednoduše proto, že Bůh není 'věc, kterou je věda schopna svými metodami zkoumat. Platí to ovšem i obráceně: postoje, které tvrdí, že věda slouží k vyloučení víry v Boha, jsou zcela nemístné," poznamenal astrofyzik Marco Bersanelli v recenzi Bollorého a Bonnassiesovy knihy v deníku Il Foglio.
Druhý argument navržený v nedávno publikovaném eseji se týká dalšího vědeckého důkazu, a sice skutečnosti, že regulační zákony našeho vesmíru jsou předurčeny k tomu, aby vytvořily podmínky pro vznik života. Život na Zemi je skutečně umožněn řadou přesných okolností (např. sklon zemské osy stabilní díky Měsíci na 23,5 stupně, správná vzdálenost Země od Slunce, existence molekuly vody tak atypické, že se zdá, že byla vytvořena právě proto, aby mohl existovat život: kdyby se voda chovala jako jiné látky, byla by při ochlazování hustší, led by se potápěl, místo aby plaval, a moře by zamrzala atd.) Vesmír je zkrátka stvořen tak, aby nám umožnil existovat. Soulad s existencí života je tak přesný, že kdyby celý vesmír nebyl přesně takový, jaký je, dnes bychom neexistovali.
Existují tedy základní fyzikální konstanty, jejichž hodnota umožňuje existenci vesmíru, jak ho vidíme, a života, jaký je. Těchto konstant není mnoho a v současnosti není znám žádný důvod, proč by tomu tak mělo být. Kdyby bylo hmoty více než nyní, vesmír by se zhroutil: už by se tak stalo, nedosáhl by své více než třináctimiliardové hranice. Kdyby naopak bylo hmoty o něco méně, vesmír by se rozpínal rychleji a neexistovaly by hvězdy, které jsou pro život nezbytné. Pokud se hmota neshlukuje a nevytváří hvězdy, neexistuje ani život.
Tváří v tvář těmto důkazům existují lidé, kteří hovoří o náhodě jako o prvku, který stojí na počátku našeho vesmíru, a vyslovují hypotézu o existenci nekonečného množství vesmírů - teorii multiverza - které se náhodně vyvíjely zcela odlišným způsobem než ten náš a které jsou pro nás nepoznatelné. To je poněkud "metafyzické" tvrzení (z vědeckého hlediska, ve smyslu mimo fyziku, věda v galileovském smyslu slova): tyto nekonečné jiné vesmíry jsou vlastně hypoteticky předpokládány, aby se zdůvodnila kauzální existence toho našeho, ale nejsou pozorovatelné, a proto je nelze zkoumat. Jak vidíme, hypotéza - pro ty, kdo mají dar víry, nikoli hypotéza, ale jistota -, že Někdo myslel a stojí na počátku nebe a země, že Někdo myslel na nás, chtěl nás a vyvinul nás takové, jací jsme, že nás miloval a stále miluje tím, že nám v každém okamžiku dává život, není "vědecky" prokazatelná, ale není o nic méně pravděpodobná než jiné stejně metafyzické hypotézy.
Překonávání ohrad je proto třeba vítat, stejně jako boření starých axiomů, podle nichž by věda, zejména ta, která se zabývá vznikem vesmíru, byla schopna dokázat, že Bůh neexistuje. Zároveň je však třeba se vyhnout i snaze vědecky dokázat existenci Boha.
V tomto ohledu je zajímavé přečíst si knihu Před Velkým třeskem (Prima del Big Bang, Rizzoli editore), kterou loni v září vydal ředitel oddělení teoretické fyziky CERN Gian Francesco Giudice. I v tomto případě se jedná o popularizační esej, jejíž vznik je odvozen od otázky, kterou položila malá holčička cestující ve vlaku a sedící před vědcem, jenž hodlá číst článek o kvantové kosmologii. Děvčátko se zeptalo, co čte, a bylo mu řečeno: "Je to příběh vesmíru." Dívka pak odpověděla: "Když to vypráví celý příběh vesmíru, vypráví to také o mně?" Otázka, která Giudiceho překvapila a zanechala ho beze slova, jen aby mohl nejistě odpovědět: "Ne, myslím, že ne. Ale ještě jsem ji nečetl celou".
I tato kniha mluví o Velkém třesku; o rozpínání vesmíru prokázaném kauzálním objevem dvou radioastronomů z Bellovy telefonní společnosti, kteří v roce 1965 zachytili energii kosmického pozadí, což je považováno za nezvratný důkaz, že vesmír se nejen rozpíná dnes, ale že v minulosti dosáhl velmi vysokých teplot; o téměř dokonalé uniformitě vesmíru i v místech ve vesmíru, která spolu nikdy nemohla komunikovat; o stavu nepochopitelně uspořádaného vesmíru po Velkém třesku. Až po teorii "multivesmíru", podle níž se všechny možné vesmírné příběhy odehrávají v nějakém paralelním vesmíru a opakují se v nekonečném množství dalších paralelních vesmírů. Posledně jmenovanou teorii komentuje vědec z CERNu takto: "Je nesporné, že ověřitelnost multivesmíru se dnes zdá být nesmírně obtížná...". Giudice, který rovněž kritizuje přehnané nadšení, jež věřící projevili při objevu Velkého třesku, rovněž rozbíjí novější využití téhož objevu k ospravedlnění ateismu ze strany těch, kteří tvrdí, že vesmírné stvoření se odehrává z ničeho.
V knize Před velkým třeskem čteme také stránky, které popisují údiv člověka, v tomto případě i vědce, před vesmírem: "Objev hlubokých mechanismů, které jsou základem fyzikálních jevů, je nezbavuje jejich krásy, ale dává nám pocítit," píše Giudice, "emoci náhlého pohledu na přírodu jinýma očima, s pocitem proniknutí do její nejvnitřnější podstaty..." (Giudice). Portrét velkého třesku vykreslený rozpínáním je tak intenzivní, že nám dává pocit přítomnosti na podívané vzniku hmoty, která jako by se před našima očima odvíjela jako mimořádná kosmická podívaná.
Podívaná na zrod vesmíru a úžas, s nímž o ní vědec vypráví, zde k věřícímu člověku promlouvá více než pokusy dokázat Boha pomocí rovnic a laboratorních experimentů. Je to tentýž úžas přítomný v komuniké Specola Vaticana, které před několika týdny přineslo zprávu o objevu otce Gabriele Giontiho a otce Mattea Galaverniho, o vývoji nové matematické metody užitečné pro pochopení prvních okamžiků vesmíru, která ukazuje, jak existuje souvislost mezi alternativními teoriemi gravitace a zvláštní teorií gravitace nazývanou "antinewtonovská" nebo "antigravitace".
Proto vítáme knihy, které nám umožní proniknout o něco hlouběji do tajemství vzniku vesmíru. Je však třeba dávat velký pozor na to, abychom se vyhnuli spoléhání na vědu a její metody při "dokazování" existence Stvořitele. Stále máme na paměti tvrzení Jana Pavla II, který při generální audienci v červenci 1985 řekl: "Když mluvíme o důkazech Boží existence, musíme zdůraznit, že to nejsou důkazy vědecko-experimentálního rázu. Vědecké důkazy v moderním slova smyslu platí pouze pro věci vnímatelné smysly, protože pouze na nich lze uplatnit nástroje zkoumání a ověřování, které věda používá. Chtít vědecký důkaz Boha by znamenalo snížit Boha na úroveň bytostí našeho světa, a tím se již metodologicky mýlit v tom, co je Bůh. Věda musí uznat svou omezenost a bezmocnost dosáhnout existence Boha: nemůže tuto existenci ani potvrdit, ani popřít. Z toho však nelze vyvozovat závěr, že vědci nejsou schopni ve svých vědeckých studiích nalézt pádné důvody, aby Boží existenci připustili. Jestliže věda jako taková nemůže dosáhnout Boha, vědec, který disponuje inteligencí, jejíž předmět se neomezuje na smyslově vnímatelné věci, může ve světě objevit důvody pro potvrzení bytosti, která ho přesahuje. Mnoho vědců tento objev učinilo a činí".
Jsou to slova, která opakují slova průkopníka velkého třesku, otce Lemaîtra, který na závěr jedné veřejné přednášky na otázku, zda by měl být prvotní atom ztotožňován s Bohem, s úsměvem odpověděl: "Mám příliš velkou úctu k Bohu, než abych z něj dělal vědeckou hypotézu".
