Synoda farářů, Tomáš Halík: Druhý den
TOMÁŠ HALÍK
Dnes budeme hovořit o naší odpovědnosti za misii církve.
Misie není jen jednou z aktivit církve, je to její podstata: Církev je misie.
Cílem misie - a smyslem existence církve – je proměna (christifikace) světa.
Misii si nesmíme plést s proselytismem, s pouhou snahou o nárůst počtu členů církve.
Některé lokální církve doplatily nebo ještě doplatí na povrchní misii – mají mnoho pokřtěných, ale málo skutečných křesťanů, skutečných věřících. Pamatujme na Ježíšova varovná slova o zrnu, které rychle vzešlo, ale pak také rychle zaniklo, protože nezapustilo kořen.
Krize hloubky obrácení
Evangelizace je pokračování procesu inkarnace.
Je to stálý proces inkarnace evangelia, Božího slova, do živé kultury – do stylu života a smýšlení lidí. Evangelizace spočívá v inkulturaci. Evangelizace bez inkulturace je pouhá povrchní indoktrinace.
Některé lokální církve v tradičně „katolických“ zemích zas doplatily na to, že příliš spoléhaly na automatismus tradice. Podcenily katechezi a trvalé vzdělávání věřících. Věřící bez solidního náboženského vzdělání nemají žádnou odolnost vůči proselytismu ze strany fundamentalistických sekt.
Kde církve zanedbají čestný dialog se současnou kulturou, dochází k exkulturaci víry a tím k sekularizaci společnosti.
Živá tradice
Kdo se dívá pouze zpátky do minulosti, nemůže být kvasem a solí; spíše se změní v solný sloup jako Lotova žena.
Tradice spočívá v umění tvořivého předávání svěřeného poselství. Musíme je předávat v nových překladech do živého, srozumitelného jazyka. Být věrný tradici neznamená být odolný vůči změnám.
Podstatou tradice je trvalá rekontextualizace. Máme-li v dobách změn kulturního kontextu zachovat věrnost obsahu, musíme mít odvahu měnit formy, způsoby jeho vyjádření. Zdravá, autentická, zodpovědná reformace, změna formy, musí vždy sloužit lepšímu, hlubšímu vyjádření obsahu, jádra.
Strach ze změn
Je pochopitelné, že část křesťanů se bojí změn, které přinese proces synodální obnovy, protože se obávají, že křesťanství v tomto procesu může ztratit svou identitu. Avšak proces obnovy je naopak výzvou nově a hlouběji objevit identitu křesťanství. Identitu křesťanství tvoří živý, vzkříšený Kristus – život církve je pokračování tajemství inkarnace, velikonočního tajemství smrti a vzkříšení a události letnic. Krista, který je přítomen v církvi a jehož přítomnost má růst v dějinách světa, nelze spoutat do několika definic.
Podoby dialogu a evangelizace
Klíčové slovo Druhého vatikánského koncilu byl „dialog“. Koncil přinesl odvážnou změnu pastorální strategie církve: nebudeme už zdůrazňovat jen to, co nás od druhých odděluje, nýbrž hledat především to, co nás spojuje.
To znamenalo také změnu v chápání misie. Misie přestala být jednosměrnou cestou. Dostala podobu dialogu, k němuž patří naslouchání těm druhým a respekt, snaha porozumět.
Cílem není větší a mocnější církev
Misionáři se musí zbavit postoje koloniální nadřazenosti vůči těm, k nimiž jsou posláni a vůči jejich kultuře. To platí nejen pro západní misionáře v bývalých koloniích, ale i pro vztah křesťanů k soudobé moderní a postmoderní kultuře na Západě.
Evangelizace a "nová evangelizace" (re-evangelizace) nesmějí být chápany jako rekonquista, musí se zbavit nostalgie po minulosti a touhy znovu dobýt ztracené mocenské pozice. Jestliže "nová evangelizace Evropy" má být opravdu nová, musí se zbavit starých snů o středověké Christianitas, jak si ji představoval romantismus 19. století.
Církev ve středověku plnila mnohé společenské úkoly, které postupně převzaly jiné instituce. Tím se církvi uvolnil prostor a čas pro naplnění toho, co je jejím vlastním a nezastupitelným posláním.
Naším cílem není větší a mocnější církev, nýbrž intenzivnější přítomnost Krista v lidské rodině a nová podoba církve jakožto pokornějšího a tím více účinného mediátora této přítomnosti.
Synodalita znamená další krok tímto směrem – je třeba se vydat na společnou cestu (syn hodos) s ostatními, usilovat o univerzální bratrství, jak čteme v encyklice Fratelli tutti.
Ecclesia triumphans?
Na cestě k tomuto konečnému cíli však potřebujeme pokoru a střízlivost, abychom z ní neudělali nebezpečnou politickou ideologii nebo pošetilou sociální utopii. Universální bratrství všech lidí, stejně jako dokonalá jednota církve a plnost její katolicity, universality, je eschatologický cíl. Zaměňovat církev uprostřed dějin, uprostřed světa, s eschatologickou církví svatých v nebi (ecclesia triumphans) by bylo herezí triumfalismu. My nejsme v cíli, nejsme dokonalá společnost (societas perfecta), jsme na cestě, jsme společenství poutníků (communio viatorum).
Vědomí naší vzdálenosti od cíle, který je až v neznámém okamžiku na konci dějin, nás nesmí vést k rezignaci, nýbrž k trpělivosti a vytrvalosti. Na této cestě se střídá světlo z hory Tábor s tmou Getsemane. Žádný stav církve nebo lidské společnosti, vědeckého, filozofického i teologického poznání nemůžeme považovat za konečný a dokonalý, v žádném okamžiku cesty si nemůžeme „udělat tři stánky“ a ustat v cestě. Synodální církev, církev na cestě, však má nabízet též oázy odpočinku a chvíle slavení svátků; chce být vstřícnou, naslouchající církví, místem pohostinnosti.
Měla by však zároveň být školou, školou víry a moudrosti. Křesťanská společenství by se měla podobat tomu, co byly první univerzity ve středověku: společenství učení a modlitby, kde se hledala pravda ve svobodné diskusi a kde platila zásada: contemplata aliis tradere – můžeš předávat druhým to, co uzrálo v tvé kontemplaci. Církev v dnešním světě neobstojí, pokud nebude nabízet školy modlitby, školy osobního vztahu k Bohu, místa kontemplace.
Je prospěšné a důležité, když farnosti a jiné křesťanské komunity a instituce rozvíjejí různé společenské aktivity a tím se podílejí na životě občanské společnosti. Je správné, když křesťané se neangažují pouze v rámci církevních institucí, nevytvářejí „paralelní společnost“ či „křesťanská ghetta“, nýbrž se aktivně podílejí na životě občanské společnosti. Ale všechny sociální aktivity křesťanů, ať už se dějí v rámci církevních institucí nebo mimo ně, mohou být skutečným přínosem pro společnost jen tehdy, když vycházejí z jádra, když jsou inspirovány a trvale oživovány tím, co je nezastupitelné, duchem křesťanské lásky. Křesťanská láska je jednotou vztahu s Bohem a vztahů s bližními. Solidarita s lidmi naší doby, s jejich radostí a nadějí, úzkostmi a bolestí, kterou církev slavně slíbila na 2. vatikánském koncilu, je náročný úkol – a křesťané mohou tomuto závazku dostát jen tehdy, budou-li čerpat sílu z adorace, z hlubokého spojení s Bohem. Církev se nemůže odvracet od hlučného světa neustálých změn, ale nemůže v něm obstát bez míst ticha a duchovního občerstvení.
Nutné změny
Síť lokálních farností bude nutné doplnit centry duchovního života, v nichž se lidé učí kontemplativní modlitbě, osobnímu duchovnímu životu a kde bude zároveň prostor pro výměnu zkušeností a společné hledání odpovědi na naléhavé otázky. To, po čem věřící, ale i lidé duchovně hledající, dnes nejvíce volají, je duchovní doprovázení.
Do této služby můžeme zapojit mnoho laiků, mužů i žen, pokud budou mít vzdělání v teologii a poradenství, a zejména potřebná charismata a zkušenosti.
V budoucí pastoraci budeme potřebovat muže a ženy, které tradice východního křesťanství nazývala „starec“. (stará osoba). Toto slovo je blízké pojmu „presbyter“, kterým řečtina Nového zákona označovala nositele kněžské služby.
Presbyter (nebo presbytera – na některých prvokřesťanských mozaikách nacházíme ten pojem i v ženském rodě) nemusí být stará osoba, ale musí to být zralá osoba. Potřebujeme školy křesťanské zralosti!
Dospělost se prokazuje tím, že se nestaráme jen o sebe a své zájmy, ale přijímáme odpovědnost za druhé.
„Mám i jiné ovce“
„Mám i jiné ovce“, říká Ježíš.
Kdo jsou ti lidé za viditelnými hranicemi církví?
Ve velké části světa roste počet těch, kteří na otázku, k jakému náboženství se hlásí, odpovídají, že k žádnému (sociologie je nazývá „nones“).
Přesto by nebylo správné je považovat za bezbožné, za nevěřící nebo za ateisty.
Je mezi nimi mnoho těch, k nimž nedolehla křesťanská zvěst v natolik srozumitelné a věrohodné podobě, by ji mohli čestně přijmout, nebo byli svými zkušenostmi s církví zklamáni nebo traumatizováni.
Když o Velikonocích čteme poselství andělů v prázdném hrobě, „Jděte do Galileje, tam ho uvidíte“, ptám se, kde je ta Galilea dneška, kde se můžeme setkat s živým Kristem – i v podobě, kterou nečekáme. Možná je to onen stále málo prozkoumaný, rostoucí kontinent oněch „nones“.
Ježíš řekl, že dobrý pastýř musí někdy opustit 99 ovcí svého stáda a hledat jednu ztracenou. Papež František k tomu dodal, že mnozí pastýři dneška musí opustit tu jednu zbývající ovci a hledat těch 99 ztracených.
Budoucnost farností
I my, farní kněží, musíme umět myslet v širším horizontu, než je horizont farností, zejména farností v jejich současné podobě.
V mnoha zemích se pro nedostatek kněží trhají sítě farností. I v zemích, které nedávno vyvážely kněze do celého světa, se semináře začínají vyprazdňovat.
Některé tradicionalistické semináře sice plní mnoho horlivých kandidátů kněžství, ale je otázka, kolik z nich bude možno uplatnit v životě dnešních farností. Nepotřebujeme kněze jako strážce muzeí nebo muzejní exponáty.
Nedávná pandémie koronaviru byla velkou duchovní a pastorační zkušeností. Prázdné, zavřené kostely byly varovným prorockým znamením. Prázdných a zavřených kostelů, kněžských seminářů a klášterů je velké části světa hodně jejich počet může v budoucnosti dále růst, pokud se církev nevydá na cestu obnovy.
Lidé, kteří svůj duchovní život redukovali pouze na nedělní účast na mši, narazili na zavřené dveře. Nebyla to snad Boží výzva tvořivě hledat další cesty komunikace s Bohem v měnících se podmínkách? V některých katolických rodinách v době lockownu lidé začali po dlouhé době – anebo vůbec poprvé - číst spolu Bibli a upřímně hovořit o víře.
Někteří kněží i mé generace se naučili používat sociální sítě k evangelizaci. Ale důležitou zkušeností bylo i rozlišení toho, co je v evangelizaci a liturgii nepřenositelné. Mnozí pochopili, že k reálné přítomnosti Krista v eucharistii patří i reálná přítomnost věřících kolem Kristova stolu. „Technika“, napsal Martin Heidegger, „překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost.“ Musíme se naučit využívat techniku v pastoraci, ale zároveň rozvíjet kulturu reálné blízkosti.
V obřadu vstupu dospělých do katechumenátu žehnáme jejich těla – jejich oči, uši, ústa, srdce a ramena. Kéž Bůh i nám otevře oči, uši a srdce, abychom porozuměli jeho výzvám. Musíme si nechat otevřít sluch pro Boží slovo a oči pro realitu našeho světa.
Prosme v těchto dnech v duchu staré modlitby o odvahu změnit to, co změnit můžeme a máme, o trpělivost snášet to, co změnit nemůžeme a o moudrost jedno od druhého odlišit.
