Dopis za život – zázrak vedoucí ke svatořečení Carla Acutise
Alessandro De Carolis – Vatican News
Mezi mnoha poutníky u hrobu je v pátek 8. července 2022 také jedna žena, Liliana z Kostariky. Poklekne, pomodlí se a zanechá dopis, slova naděje, která zahalují nejhorší úzkost matky. Šest dní předtím, 2. července, její dcera v noci spadla z kola na cestě domů v centru Florencie, kde od roku 2018 studuje. Zprávy přicházející z florentské nemocnice Careggi jsou zdrcující. Velmi vážný úraz hlavy, operační zákrok kraniotomie, odstranění pravé týlní kosti, aby se uvolnil tlak, téměř nulová naděje na přežití.
Onoho 2. července se Lilianina sekretářka začíná modlit k blahoslavenému Carlu Acutisovi a 8. července se Liliana sama vydává do Assisi. Téhož dne přichází z nemocnice zpráva: Valeria spontánně obnovila dýchání, druhý den se opět začíná pohybovat a částečně mluví. Od té chvíle nastává jeden z těch případů, kdy lékařské protokoly ustupují do pozadí. Dne 18. července CT vyšetření ukazuje, že krvácení zmizelo, a 11. srpna je dívka převezena na rehabilitační terapii, ale už po týdnu je jasné, že k úplnému uzdravení chybí jen krůček. A 2. září jsou matka s dcerou opět v Assisi u Carlova hrobu, aby mu vyslovily své neskonalé díky.
Drama v džungli
Existuje ještě jiný, nikoli příliš odlišný příběh, který povede ke kanonizaci piemontského blahoslaveného Giuseppa Allamano, jenž žil v letech 1851-1926. Giuseppe jako mladý chlapec vyrůstal mezi salesiány, ve 22 letech byl knězem se snem vydat se na misie, ale jeho zdraví nebylo pevné a musel se starat o jiné věci. Ve 29 letech ho poslali řídit největší mariánskou svatyni v Turíně zasvěcenou Panně Marii Těšitelce, Consolatě. Vrátil jí někdejší slávu a sen o misiích se proměnil ve velké dílo, Misijní institut Consolata (Istituto Missioni Consolata), který založil v roce 1901 a na žádost Pia X. založil také ženskou větev s Misijními sestrami Panny Marie Těšitelky. Jan Pavel II. ho v roce 1990 blahořečil.
Dne 7. února 1996 se samice jaguára vrhla na indiána Sorino Yanomami z amazonského pralesa. Rána mu obnažila část lebky a muž zůstal osm hodin bez řádné péče, dokud ho letadlo nepřevezlo do nemocnice v Boa Vistě. Scéna pro lékaře je strašná, domorodec je operován a poté přijat na jednotku intenzivní péče. Vedle něj je kromě jeho ženy šest řeholnic z Kongregace Consolaty, kněz a bratr misionář, rovněž z Kongregace Consolaty. Všichni vzývají blahoslaveného Allamano a pokládají jednu z jeho relikvií k Sorinově posteli. Toho dne začala novéna k blahoslavenému a řeholníci ji pronášeli, aby prosili svého zakladatele o uzdravení tohoto muže. Sorino se deset dní po operaci probudil bez jakýchkoli neurologických potíží. Dne 4. března byl převezen do pečovatelského domu a 8. května se vrátil do své vesnice zcela uzdraven a pokračoval v životě obyvatele pralesa.
Modlitba, která uzdravuje
V dekretech podepsaných 23. května papežem Františkem je uveden další příběh zázračného uzdravení, který povede k blahořečení ctihodného Giovanniho Merliniho, umbrijského kněze původem ze Spoleta, kde se narodil v roce 1795 a zemřel v Římě v roce 1873. V roce 1820 vstoupil do Kongregace misionářů Nejdražší krve, které se vší energií sloužil až do své smrti a v roce 1847 se stal jejím generálním moderátorem. Velmi si ho vážil Pius IX. a chtěl ho za duchovního rádce.
Příběh zázraku se týká pana C. Cefala z Beneventa (ročník 1946), který byl od září do října 2013 hospitalizován kvůli angiodysplazii, cévní vadě střeva. Klinický obraz se zhoršuje, hospitalizace a krevní transfuze nemají žádný efekt. Dne 10. ledna 2015 byl opět v nemocnici v kritickém stavu v polobezvědomí. Neteř, která navštěvovala farnost svaté Anny v Beneventu, kterou spravují Misionáři Nejdražší Krve, proto začala spolu se svou rodinou prosit o přímluvu ctihodného Giovanniho Merliniho. Na lůžko nemocného byl umístěn jeho malý obrázek s relikvií a od 16. ledna došlo k náhlé a nevysvětlitelné změně klinického stavu k lepšímu, která vedla k rychlému, úplnému a trvalému uzdravení, jež nebylo možné vědecky vysvětlit.
Neohrožený
Mezi blahoslavenými v dekretech z 23. května nechybí příběhy o mučednictví. První se týká polského kněze Stanislava Kostky Streicha, narozeného v roce 1902, který po svém vysvěcení sloužil jako farář a vynikal obětavostí, s níž se věnoval vytváření katechetických a modlitebních skupin pro děti, mládež i dospělé, pomáhal dělníkům, nezaměstnaným a rodinám v nesnázích. Jeho pastorační působení dráždilo komunistický okruh, který se v Luboni usadil a který blízkost otce Stanislava k dělníkům považoval za způsob, jakým církev zotročuje chudé vrstvy. Kněz dostával anonymní dopisy plné urážek a výhrůžek smrtí, neznámí lidé znesvěcovali svatostánek a odhazovali liturgická roucha, ale o. Stanislav se statečně držel, dokud ho 27. února 1938 během mše, když se blížil k ambonu a chystal se kázat, čtyřmi výstřely nezabil zapřisáhlý komunista Wawrzyniec Nowak. Kněz si Nowaka pravděpodobně všiml a odhadl jeho úmysly, protože nechal odvést děti z kazatelny. Vrah, kterého chytil dav, byl později obžalován a odsouzen k trestu smrti.
Jako Maria Goretti
Další příběh mučednické smrti se týká maďarské laičky Marie Magdaleny Bódiové. Narodila se v roce 1921 v Szgligetu, byla dcerou zemědělských dělníků, ale byla považována za nemanželskou, protože její otec neměl doklady. Navíc to byl drsný člověk, alkoholik a ateista. Pod matčiným vlivem však Marie Magdalena rostla ve víře, přijímala svátosti a dávala se do služeb dětí, chudých, zanedbaných nebo opuštěných starých lidí. Chtěla se zasvětit, ale žádný řeholní institut ji nemohl přijmout kvůli nestandardní situaci jejích rodičů. Zasvětila se tedy Kristu Králi a složila soukromý slib věčné čistoty. V roce 1939 začala pracovat v továrně a poskytovala morální a duchovní podporu Sdružení pracujících dívek. Solidarita se znásobila po vypuknutí druhé světové války, Maria Magdalena pomáhala starým lidem a matkám s malými dětmi a asistovala raněným v nedaleké nemocnici. Když 23. března 1945 dorazí do její vesnice sovětská vojska, všimne si jí ruský voják spolu s dalšími ženami před krytem a přikáže jim, aby se vydaly za ním do skryté části. Mladá žena ví, co se chystá, jde za ním a zpočátku se jí podaří zranit ho výstřelem z pistole. Vyvázne a vyjde z krytu, aby řekla ostatním ženám, aby utekly, ale voják vyleze na střechu a střelí ji do zad, čímž ji zabije.
Pronásledování v Damašku
Drama protikřesťanské nenávisti staré více než půldruhého století povede ke kanonizaci blahoslavených Emanuele Ruize a sedmi jeho společníků z řádu menších bratří a Františka, Abdela Mootiho a Rafaela Massabkiho a dalších laiků. Tato událost se odehrála v Sýrii, v Damašku, ve dnech 9. až 10. července 1860. Během noci skupina drúzských ozbrojenců, přicházejících z Libanonu a mířících do Sýrie, vystavila Damašek meči. Jejich hlavním cílem je křesťanská komunita žijící ve městě, zejména františkánský klášter a kostel svatého Pavla. Zde je povražděno osm menších bratří, sedm Španělů a jeden Rakušan, a tři bratři, maronitští křesťané, kteří byli v té době v klášteře přítomni.
