Synoda farářů, Tomáš Halík: Třetí den

TOMÁŠ HALÍK

Dnes se budeme zabývat velmi konkrétními, naléhavými a náročnými úkoly synodální obnovy. Report z loňské biskupské synody vyjadřuje tento náš úkol jasnými slovy formou otázky: 

„Jak mohou všichni členové věřícího Božího lidu přispět k promýšlení  a rozlišování kroků k reformě křesťanských společenství a církve jako celku?“ 

V Reportu dále čteme: vědomí spoluodpovědnosti za misii "osvobozuje od byrokratických omezení a světské logiky moci a činí setkávání plodnými". (RdS 18 a)

Transformace podoby církve

Podobu církve jako  byrokratické organizace, podléhající světské logice moci je třeba transformovat  do podoby  sítě vzájemné komunikace, kooperace a kompatibility. 

 Poselství synodu v Synthesis Report zní: „Laici, muži i ženy, osoby v zasvěceném životě a vysvěcení duchovní mají stejnou důstojnost. Obdrželi různá charismata a povolání a vykonávají různé role a funkce, ale všichni jsou povoláni a živeni Duchem svatým, aby tvořili jedno tělo v Kristu (1 Kor 4-31).“

Proces uzdravování

Synodální proces je proces reformy a proces uzdravování.

Má uzdravit církev z nemoci klerikalismu a triumfalismu, z těchto projevů hříchu pýchy.  

Synodální cesta  má vyvést církev z podoby uzavřeného konfesionálního systému do podoby skutečné katolicity, univerzality, církve pro všechny (per tutti, per tutti, opakuje papež František.)

Synodalita je návrat k pramenům. Společné hledání a rozhodování  vyznačovalo církev nejen v apoštolských dobách, ale i později, na mnoha koncilech a synodách. Zdá se, že se tento proces  v určité době zastavil. Zejména  v konfrontaci s modernitou, s politickými, sociálními, vědeckými a kulturními revolucemi se evropská církev po určitých traumatech stáhla do podoby uzavřeného systému. 

Část křesťanů, znepokojených rychlými proměnami světa, chtěla z církve učinit ostrov neměnných jistot.  

Systém uzavřeného katolicismu – což je contraditio in adiecto - ztrácel schopnost komunikovat s různými názorovými proudy uvnitř církve, umlčoval prorocké  hlasy, ztrácel schopnost komunikovat se svým kulturně-společenským prostředím, s ostatními církvemi a náboženstvími s vývojem vědeckého, filozofického i politického myšlení. Místo pečlivého kritického duchovního rozlišování převážil strach z ducha doby a vedl k hluchotě a slepotě vůči znamením doby. 

Cesta ven ze slepé uličky

Druhý vatikánský koncil se pokusil vyvést církev z této slepé uličky. Přinesl  „aggiornamento“ v eklesiologii, zejména rozvinul myšlenku biskupské kolegiality a důstojnosti laiků, odpovědnosti všech pokřtěných za církev. Věnoval se také službě kněží – avšak je zřejmé, že úkol reformy v této oblasti je stále nedokončený. 

Ještě je nemálo míst, kde se farář chápe jako papež své farnosti. Avšak církev přiznává dar neomylnosti pouze jednomu ze svých členů, a to ještě za velmi přísně limitovaných podmínek. A jestliže  i papež využívá řadu poradních grémií ke svému rozhodování, o to více by měl farář  naslouchat  těm, jimž byl poslán sloužit. 

Otázka a odpověď

Nejlepší kázání  mají dialogický charakter – jsou snahou odpovědět na otázky věřících. Někdy farář začíná řečnickou otázkou: a nyní si položme  otázku.. A pak si položí otázku, kterou si nikdo neklade. Otázku, na kterou již předem zná odpověď. Někdy však Bůh sám k nám přichází spíše v podobě otázky, než odpovědi. Existují  některé otázky, které jsou tak dobré, že je škoda je kazit našimi odpověďmi. 

K životu víry patří i odvaha žít s otevřenými otázkami. Jednou někdo napsal na stěnu v pražském metru. Ježíš je odpověď! A kdosi k tomu připsal: A jaká byla otázka?  Eric Voegelin napsal, že velkým problémem dnešních křesťanů je to, že znají  správné odpovědi, ale zapomněli otázky. Odpovědi bez otázek jsou jako stromy bez kořenů. 

Všechny naše odpovědi musí vést k dalšímu tázání, dalšímu hledání. V Markově evangeliu Ježíš umírá s otázkou, kterou si v dnešním světě kladou mnozí lidé: Bože můj, proč si mne odpustil? To není výkřik zoufalství, nýbrž otázka ve formě modlitby. Naše modlitby mohou mít formu otázky, a mnohé naše otázky se mohou stát modlitbami. Naše služba lidem může být i společné čekání v tichu Bílé soboty na tajemnou odpověď velikonočního rána. 

Včera jsem vám řekl, že křesťanské komunity by měly mít podobu školy modlitby, školy křesťanské zralosti, školy hlubšího, kontemplativního přístupu k životu. 

Kdosi řekl, že dnes kněží dnes nepotřebují přílišnou intelektuální průpravu, protože se setkávají s lidmi jako děti při svátosti křtu, kdy ještě nemají rozum, s umírajícími při svátosti pomazání, když nemají rozum a při svátosti manželství, kdy rozum na chvíli ztratili. Myslím si však, že bychom s lidmi měli být i v dobách, kdy jejich rozum dostává závrať při konfrontaci s paradoxy našeho světa. Trpělivost před branou tajemství je také jedna z tváří víry.

Klima důvěry

Měli bychom do naší služby ve farnostech přinést dobré zkušenosti ze synodálních setkání. Je třeba si sednout ke stolu s těmi, k nimž jsme posláni, a to nejen s těmi, kteří nám pouze pasivně přikyvují. Někdy lidé, kteří jsou „na okraji“, „na hraně“, vidí dále přes hranice.  

Je nezbytné vytvořit klima důvěry, aby všichni mohli otevřeně vyjádřit své názory. Tento princip je zakotven už v pravidlech svatého Benedikta: dřív, než opat rozhodne, musí vyslechnout názory všech, protože i skrze nejmladšího a nejprostšího člena komunity může promluvit Bůh. Pak jsou podstatné chvíle ticha a kontemplace. (Myslím, že kdyby se tato praxe zavedla v parlamentech a při jednání vlád, politická kultura by vypadala zcela jinak!) 

Ty chvíle ticha jsou otevřená okna pro vanutí Ducha svatého. Avšak je  zřejmé, že tyto chvíle ticha mohou splnit svůj úkol tehdy, když účastníci mají skutečnou důvěru v Boží přítomnost ve svém nitru a mají zkušenost s kontemplativní modlitbou a „duchovním  rozlišováním“. Pak i ta krátká chvíle mlčení může vnést světlo do našich úvah a rozhovorů. Pak následuje ona fáze „zpětné vazby“, která ukazuje, nakolik jsme  schopni si opravdu vzájemně naslouchat, správně rozumět a hledat to cenné, co přinášejí ti druzí. Pak opět chvíle ticha a pak snaha vyjádřit to podstatné, abychom mohli naši zkušenost předat, nabídnout těm druhým. Jsem přesvědčen, že pokud zavedeme tuto kulturu sdílení, společné porady, společného rozhodování a společného nesení odpovědnosti do našich farností, může to významně přispět k obnově života církve. 

Proces synodální obnovy církve bude „vícerychlostní“

Papež František často mluví o církvi jako „polní nemocnici“. I tato metafora si zaslouží další promýšlení. Report z loňské synody mluví o tom, že by církev měla hledat alternativy vůči nemocím naší doby: vůči individualismu, který lidi uzavírá do sebe, vůči populismu, který rozdmychává nepřátelství a lidi rozděluje a vůči tomu druhu globalizace, která nivelizuje a překrývá bohatství různosti. 

Je zřejmé, že proces synodální obnovy církve bude „vícerychlostní“ – na některé reformy jsou některé lokální církve už dávno připraveny, jiné nikoliv. Lokální církve musí brát v úvahu kulturu dané společnosti  a rytmus jejího vývoje. Na druhé straně není možné přehlédnout, že rytmus vývoje se globálně zrychluje a žádná společnost se nemůže izolovat od ostatních.

V současnosti však zažíváme paradoxy procesu globalizace: čím více se jednotlivé společnosti sbližují ve vzájemném technickém a ekonomickém   propojení, tím více se ukazují kulturní rozdíly. Náboženství, která by měla vytvářet mosty komunikace, vzájemného pochopení, respektu a spolupráce, měla by pozitivně ovlivňovat  morálního klima vzájemnosti, často hrají opačnou roli.  Legitimní obrana kulturní identity, pokud není spojena s úsilím porozumět a respektovat druhé, se stává zbraní v „kulturních válkách“, které mohu přerůst v horké války, jak jsme toho dnes svědky.  Proces synodality, společné cesty, je nutné uplatňovat ve farnostech a v církevním životě, avšak měl by být inspirací pro soužití v celé rodině lidstva. 

Třetí vatikánský koncil?

Církev se zrodila o Letnicích jako svátost porozumění. Apoštolové dokázali mocí Ducha svatého oslovit srozumitelně a přesvědčivě lidi různých kultur, národů a jazyků. Předložme této uzdravující síle rány církve i světa. 

 Církev má zároveň hierarchickou, demokratickou a charismatickou strukturu. 

1. vatikánský koncil zdůraznil hierarchickou povahu církve; zejména skutečnost, že Petr mluví ústy svých nástupců, biskupů Říma. 

2. vatikánský koncil připomenul skutečnost, že Kristus působí v celém lidu Božím; zdůraznil kolegialitu biskupů a stejnou důstojnost všech pokřtěných, princip dialogu a "consesus fidelium".  

"Vatican III.", dlouhý proces obnovy, který již započal synodem o synodalitě - a pokračuje i tímto setkáním - zřejmě zdůrazní charismatickou povahu  církve, kompatibiltu a spolupráci různých darů a povolání . Připomene nám, že Duch mluví k církvi i skrze lidi na okraji církve a společnosti i působí i mimo viditelné hranice církve. Povede nás přes dosavadní mentální hranice k "univerzálnímu bratrství", které se završí až v Boží náruči v bodě Omega dramatu stvoření a dějin. 

Kéž nám dá na této cestě mnoho odvahy, vytrvalosti, pokory a moudrosti.