Jednota v utrpení – zkušenosti z jeruzalémského fokoláre
Elena Dini
„Už během svého pobytu v Alžírsku jsem byl na studiu arabštiny v Jeruzalémě,“ vypráví Paul Lemarié, fokolarín, který v Alžírsku strávil patnáct let, během nichž prožíval zkušenost jednoty (která je základem charismatu fokolarínů) v muslimském světě. Poslední tři roky žije v Jeruzalémě, kde se také hluboce setkává s židovským světem. Jeruzalémské fokoláre se zrodilo v rámci dialogu mezi Chiarou Lubichovou, zakladatelkou hnutí, a židovským světem v roce 1977. „Od té doby fokolaríni trpělivě tkají přátelství se všemi lidmi, kteří obývají tuto zemi, a podporují prostor pro dialog,“ říká Jesús Morán Cepedano, spolupředseda Hnutí fokoláre.
V situaci války a utrpení, které v těchto měsících ve Svaté zemi panuje, zní volání fokolarínů po jednotě téměř jako utopie, ale je prodchnuto skutečnou nadějí, v niž mnozí chtějí věřit. „Jsme tam uvnitř konfliktu, protože máme arabské členy v Izraeli, v Gaze, v Palestině a židovské členy,“ říká Lemarié, který se s radostí vrátil do Říma na tuto mezinárodní konferenci poté, co několik let působil jako expert na dialog s muslimy v Mezinárodním centru pro mezináboženský dialog Hnutí fokoláre v Rocca di Papa.
„Jak dobře vysvětlil jeruzalémský patriarcha latinského obřadu kardinál Pizzaballa, v prvních měsících byl v tomto konfliktu každý uzavřen ve svém vlastním utrpení a nedokázal vidět utrpení toho druhého. Byly zde dva naprosto odlišné příběhy, které se nesetkávaly, a pro nás křesťany nebylo snadné nenechat se strhnout konfliktem, který kromě tragických událostí jako by také zmařil veškeré snahy o dialog,“ pokračuje fokolarín, který pracuje v Jeruzalémě jako sekretář kancléřství latinského patriarchátu.
Pizzaballa, podotýká Lemarié, „navrhl, abychom tuto chvíli prožívali se silnou větou z evangelia: ‚Ve světě máte soužení, ale mějte odvahu: Já jsem přemohl svět!‘ (Jan 16, 33). Tato důvěra mi ve chvíli, kdy jsem se také cítil zdrcený, dodala sílu a přivedla mě zpět na konec knihy Genesis, kdy Josef, prodaný svými bratry, je najde a s vírou jim vysvětlí, jak se Bohu může podařit proměnit zlo v dobro (srov. 50,20)“.
Válečný kontext není pro Hnutí fokoláre, které se zrodilo v Tridentu v roce 1943, právě během druhé světové války, ničím novým. Morán vysvětluje: „První fokolaríni se v kontextu extrémního rozdělení snažili milovat všechny, zejména vysídlené, nejchudší, ty, kteří museli nést nejhorší důsledky války. Právě tam objevili, že navzdory všemu, navzdory okolnostem, které říkají pravý opak, svět směřuje k jednotě“.
Tato zkušenost se dnes opakuje ve Svaté zemi, kde se scházejí členové a přátelé Hnutí fokoláre a pokračují v pěstování vztahů a setkávání mezi židy, křesťany a muslimy, Palestinci a Izraelci, a to stylem, který Lemarié popisuje takto: „Konkrétně nás Chiara vždy učila ‚tvořit rodinu‘, hledat zprávy z obou stran a držet se nikoliv ‚uprostřed‘ mezi stranami, ale v Bohu: nejde o strany, ale o soustředění v Bohu, rozpoznávat zlo, ale neodsuzovat lidi. To, že je zde tato delegace z Jeruzaléma, je „zázrak“ z mnoha důvodů,“ uzavírá a rozhlíží se po místnosti plné lidí, jejichž pasy by ospravedlňovaly odstup nebo jejichž náboženské komunity mají potíže se setkávat. Ale výzva k jednotě, kterou Chiara Lubichová cítila a toužila prožít před osmdesáti lety, je stále živá.
