Papež přijal německy mluvící kněze, kteří se stali oběťmi zneužívání

Mario Galgano - Vatikán

Liudger Gottschlich, kněz z arcidiecéze Paderborn, ve svých jedenácti letech zažil zneužívání knězem a dnes sám pracuje jako poradce pro postižené. Tuto práci vykonává již více než 30 let, vysvětluje pro Vatikánský rozhlas. Za těchto 30 let se setkal s mnoha lidmi, kteří zažili zneužívání, zejména v církvi.

Setkání v Domě svaté Marty, papežově rezidenci ve Vatikánu, proběhlo ve "zvláštní atmosféře": "Jako kněží, kteří sami zažili zneužívání, jsme v církvi v obtížné situaci. V ideálním případě bychom měli být neviditelní, protože tuto problematiku svým kolegům neustále připomínáme. V Německu kvůli tomuto problému opouštějí církev desetitisíce lidí. A my neustále připomínáme, že tato problematika není u konce," vysvětluje Gottschlich v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas. A tak se obecně v církvi často nesetkáváme s velkou podporou, "ale spíše s přáním, abychom byli neviditelní," pokračuje duchovní a pak dodává: "Hlásí to i spolubratři, se kterými jsme se zde setkali. Dnešní rozhovor s papežem byl jiný. Byla to výjimka. Seděli jsme v jeho soukromém obývacím pokoji. A vedli jsme velmi intimní a velmi důvěrný rozhovor. Zjistili jsme, že se velmi zajímá, je velmi otevřený, ale také velmi povzbuzující a posilující. To je něco, co se neděje všude v našich diecézích prostřednictvím našich představených. Dnes to byla zvláštní výjimka."

Co si odnese z dialogu s papežem

To, co si z tohoto rozhovoru odveze zpět do Německa, je následující povzbuzení: "Jedna věc je práce s lidmi, kteří zažili zneužívání. Papež nás důrazně povzbudil, abychom své vlastní rány zúročili v pastorační práci a snažili se, pokud je to možné, působit uzdravujícím způsobem. V tom nás velmi silně povzbuzoval. A zároveň toto setkání také znovu ukázalo, že je třeba nemlčet, nenechat se znovu umlčet, ale udržovat toto téma v církvi živé."

Vždy se říká, že většina zneužívání se odehrává v rodinách a že v církvi se jich děje jen několik procent. A pak jsou tu sportovní kluby a podobně, ale to je příliš zjednodušující: "Protože když budu uvažovat teologicky, tak je to špatně. Církev jsou všichni pokřtění a ti, kteří zneužívali před 20 nebo 70 lety, byli také všichni pokřtění. Proto je tento problém zneužívání v církvi mnohem větší a nemůžeme ho rozdělovat jen na rodiny a jiné části společnosti. Pak bychom totiž měli jen malou část, kterou bychom si měli připomínat, a také je třeba upozorňovat na odpovědnost, kterou jako církev za tyto mnohé lidi máme."

Prosba ke všem

Co by Gottschlich ze své strany rád vzkázal, je následující: "Nebojte se oslovit ty, kteří jsou zneužíváním postiženi. Myslím, že to je největší problém, že lidé, kteří se otevřou a řeknou, že byli zneužíváni, vyvolávají obavy. Jak se s tím vypořádat? Co dělat? Neublížím jim znovu? A výsledkem je, že dotyční lidé jsou pak velmi osamělí, cítí se opuštění. Je třeba tento strach rozptýlit. Vydat se a zeptat se: Co potřebujete? A pak vám oběti a postižení zneužíváním sami řeknou, co můžete udělat. Ale prosím, překonejte svůj strach!"