Sestry albertinky ve službě ukrajinským chudým
P. Mariusz Krawiec, SSP - Ukrajina
Začátek války byl dramatický. Emocionální napětí bylo obrovské. Davy lidí prchaly Lvovem směrem k západní hranici. Na lvovské nádraží přijížděly vlaky plné uprchlíků. Unavení, špinaví a zmatení lidé se vylévali z vagonů na náměstí před nádražím. Vydávali se do města v naději, že najdou útočiště. „Zvláště teď, v době napětí, jsme neustále v pohotovosti a každý den vycházíme do ulic k těm, kteří tam bloudí a nevědí, co mají dělat,“ řekla třetí den války sestra Geronima Vatikánskému rozhlasu. „Také včera byla v katedrále skupina mladých dívek, které hodně plakaly. Byly z Oděsy a nevěděly, kam se uchýlit. Mezi lidmi panuje velké zoufalství, strach, úzkost a nejistota. Duchovně je podporujeme. Mnoho lidí nám volá s prosbou o modlitbu, protože jejich syn nebo manžel odešel do války“.
Riziko humanitární katastrofy
Brzy bylo jisté, že bez pomoci zvenčí hrozí, že exodus lidí k polským hranicím přeroste v humanitární katastrofu. Auta na cestě k hranicím stála v několikakilometrové frontě. Ženy, matky, babičky, tety s malými dětmi v náručí hledaly něco k jídlu. Hledaly místo, kde by se mohly ohřát, a dobré slovo útěchy a podpory. V té době, v únoru 2022, měla albertinská komunita ve Lvově tři sestry: Geronimu, Dorotheu a Radoslavu. Šestý den války přijely sestry pomáhat lidem na ukrajinsko-polské hranici v Rawě Ruské. Stály u zdi zařízení Caritas-Spes, které se nacházelo v bývalém františkánském klášteře, asi dvanáct minut od hraničního přechodu. Tento bývalý klášter menších bratří byl totiž v roce 2022 jen hromadou trosek. Rychle byly instalovány přenosné toalety a před bránou byly rozestavěny stoly. Řeholnice, oblečené do vest římskokatolické Caritas-Spes, začaly rozdávat teplé nápoje a obložené housky. To řekla reportérovi Vatikánského rozhlasu Světlana ze Záporoží, která stála vedle stolu sester albertinek. V náručí držela svého vnuka: „Chci si zachránit život. Chci, aby všechno skončilo, protože tohle je naše země, moje země, moje město, moje místo. Chci se sem vrátit, aby se mně a mým dětem všechno dařilo. Chci, aby můj vnuk žil v zemi, kde se narodil. Protože vlastní země je vlastí člověka“. Bylo tu mnoho nejistot a slz.
Útulek pro ženy bez domova
Dnes jsou na Ukrajině pouze čtyři sestry albertinky. Dvě jsou Polky, dvě Ukrajinky. Do roku 1945 měly sestry na Ukrajině několik útulků a domů. Staraly se o chudé. Když po druhé světové válce přišla sovětská moc, nedovolila jim zůstat na sovětské Ukrajině. O chudé se měl nyní postarat stát. Chudí už vlastně neměli existovat - to slibovali komisaři komunistické strany. Před několika lety se albertinské sestry vrátily do Lvova. Na známém hřbitově v Janówě našly zapomenuté hroby řádových sester, které zde žily před rokem 1945. Postavily jim symbolický pomník. Jejich úkolem bylo vybudovat útulek pro ženy bez domova a v nouzi. Otevřely ho v září 2023. Při této příležitosti kard. Krajewski, papežský almužník, celý dům posvětil jménem papeže, který toto dílo od počátku podporoval. Papežský almužník zde byl poprvé v roce 2020. Tehdy byl položen základní kámen, ačkoli nikdo neočekával, že vypukne rozsáhlá válka a že ruské rakety doletí až do Lvova. Sestra Geronima, tehdejší představená lvovských sester albertinek, tuto událost komentovala slovy: „Bude to domov pro ženy bez domova a matky s dětmi. Chceme, aby tento dům, přesně jak říká název 'útulek', byl přívětivým místem pro všechny. Bez ohledu na náboženství chceme těmto ženám poskytnout teplo a bezpečí, aby mohly znovu získat svou důstojnost“. Nyní se v tomto domě nabízí téměř sto jídel denně, přijímají se mladé matky a ženy, které uprchly z měst bombardovaných ruskou armádou.
Na ulicích mezi chudými
Sestry znají ulice Lvova velmi dobře. Ještě lépe vědí, kde se skrývají chudí. Žijí v nuzných příbytcích a jedí odpadky. Když vypukla pandemie, nikdo se k nim nechtěl přiblížit. Ve městě nebyli žádní turisté a veřejné stravování se zastavilo; v restauracích bylo mnohem méně odpadu. Mezi chudými lidmi panoval hlad. Řeholnice v rouškách a s taškami plnými jídla chodily po městě a hledaly ty, kteří potřebovali pomoc. „Samozřejmě jsme se bály, že se nakazíme Covidem, ale silnější než strach z viru byla láska k chudým, která vychází z našeho albertinského charismatu,“ řekla tehdy sestra Radosława. Navzdory mimořádně nebezpečné zdravotní situaci chodily sestry po celé období pandemie navštěvovat chudé a opuštěné staré lidi do jejich domovů. Dnes do lvovského útulku přicházejí stále nové ženy. Někdo jim jemně řekne, že takové místo existuje, někdo další je doprovází. Práce začíná nabírat na obrátkách. Ulice Chlebowa [Chlebová] ve Lvově se proslavuje, a to nejen díky pekárně, která zde již léta existuje, ale také díky ekumenickému domu milosrdenství.
