Duchovní proměna mladé Japonky: Když víra oživuje znuděné srdce
Keiko Muneyuki
K mému setkání s Dílem nazaretským, které mě přivedlo k setkání s Kristem, došlo ve 23 letech, když jsem začala pracovat. Ačkoli jsem již nebyla dítětem, byla jsem povrchní dospělá, která, aniž by našla smysl života, si myslela, že život je zabíjením času a končí osamělou smrtí.
V témže roce, kdy jsem začala pracovat, přišla do stejné nemocnice pracovat dívka podobného věku jako já. Když studovala na univerzitě, byla aktivní v The Others, studentské organizaci Díla. Po ukončení studia se nadále aktivně účastnila charitativních bazarů a studijních skupin. Byla velmi nadšená, zvala své kolegy na akce Díla a v létě svedla velkou bitvu se svým šéfem a ředitelem, aby mohla jet do Itálie (v této nemocnici, kde si člověk nemohl vzít tři dny volna). Samozřejmě to proběhlo v klidu a až mnohem později jsem zjistila, že ono léto, o kterém tvrdila, že se vrátila k rodině, byla ve skutečnosti daleko, a to v Itálii.
Jednou během polední pauzy, když jsme někteří z nás společně obědvali, mi tato dívka navrhla, abychom se zdarma podívali na pěkný film, a protože jsem si myslela, že by to bylo užitečné pro budování "dobrých vztahů" s mými kolegy v práci, rozhodla jsem se navštívit filmové fórum, abych tak zabila nějaký čas. Byl to starý černobílý film "Ikiru" ("Žít") od Akiry Kurosawy. Zaujala mě scéna, kdy se hlavní hrdina, kterému zbývá jen pár dní života, rozhodne poprvé čelit svému životu a udělat něco pro druhé: v tu chvíli se kdesi ozve narozeninová píseň.
Další věc, která mě zasáhla, byla laskavost přítomných lidí a způsob, jakým se věnovali druhým. Dívali se mi do očí a se zájmem a úsměvem poslouchali nudné věci, které jsem jim vyprávěla. Jsem od přírody plachý člověk a nemám schopnost převzít iniciativu, příjemně konverzovat s novými známými; ale když jsem byla s těmito lidmi, cítila jsem se, nevím proč, jako bych se vrátila mezi přátele, kteří mi chyběli.
Od té chvíle jsem začala navštěvovat některé dobročinné bazary a studijní kroužky, do kterých mě má kolegyně uvedla, abych i já mohla být součástí tohoto okruhu "starých" přátel. Později jsem se dozvěděla, že moje kamarádka předtím pozvala další kolegyni, a to s větším nadšením, než to udělala se mnou. Druhá kolegyně byla iniciativní, zajímala se o všechno a byla schopna se spřátelit s kýmkoli na prvním setkání. Zúčastnila se několika akcí Díla, ale po nějaké době se už neukázala.
Náhodou jsem se právě toho oběda zúčastnila. Byla jsem tam takříkajíc navíc, ale nakonec jsem tam nějak zůstala. "To, že jsi zůstala, dokazuje, že si lidi nevybírám já," řekla mi kamarádka se smíchem.
Přestože jsem se později setkání Díla účastnila už jen příležitostně, cítila jsem se na nich dobře. Bylo mi jasné, že "Ježíš Kristus" je středem jejich jednání a myšlení. V té době jsem nebyla křesťankou a v nic jsem horlivě nevěřila. Moje rodina patřila k zenovému buddhismu, ale jen ze slušnosti jsem na pohřbech přednesla několik súter. Tehdy jsem se o ostatní lidi příliš nezajímala a upřímně řečeno mi bylo jedno, jakého jsou náboženství. Bylo mi jedno, jestli jsou křesťané, buddhisté nebo muslimové, a naopak jsem si myslela, že do tohoto světa nikdy patřit nebudu.
Čím více jsem se však dozvídala o jejich způsobu života, tím více jsem jim záviděla jejich způsob života: zdálo se mi, že mají v životě něco pevného a spolehlivého. Zejména kniha Giovanniho Rivy "Křesťanská antropologie", kterou jsme četli ve studijní skupině, mi napověděla, že existují určité odpovědi (které jsem přestala hledat) na otázky týkající se života a že mohou vyplnit prázdnotu v mém srdci, kterou jsem ve svém životě pociťovala. Začala jsem tedy toužit po tom, abych tyto odpovědi poznala.
Dva roky po tomto setkání jsem se rozhodla poprvé navštívit Itálii. Jak již bylo řečeno, moje zaměstnání mi neumožňovalo čerpat dlouhou dovolenou, ale díky různým příznivým okolnostem jsem si mohla vzít několik dní volna. Přestože jsem byla v Evropě poprvé a moje jazykové znalosti byly chabé, protože jsem se jazyky dobře neučila, okamžitě jsem k lidem z Díla, které jsem poprvé potkala a kteří pocházeli z Itálie a Střední Ameriky, pocítila stejnou důvěrnost jako k těm v Japonsku. V Itálii jsem mohla zůstat jen asi tři dny, ale bylo mi tak dobře, jako nikdy v životě.
Po návratu do Japonska jsem začala chodit s japonskými přáteli do kostela a často jsem navštěvovala studijní skupiny. Po několika letech jsem se rozhodla přijmout křest. Během této doby jsem od svých přátel dostávala různé nabídky, které změnily můj život a postupně posílily mou důvěru v Ježíše Krista. S jistotou jsem přitom cítila, že rezignace a úzkost, které jsem pociťovala vůči životu, postupně mizí. Křest tedy nikdy nebyl něčím, k čemu by mě někdo nutil, ale něčím, co jsem chtěla udělat přirozeně.
Nešlo o to, že bych Bibli přečetla od obálky k obálce, ani jsem neznala to podstatné z katolického náboženství, ale moji přátelé mě naučili něco důležitějšího: žít ve společenství. Díky tomuto setkání jsem měla pocit, že mi byly dány druhé narozeniny, podobně jako hlavnímu hrdinovi filmu "Žít".
A nebyla jsem jediná, kdo změnil svůj život. Moji rodiče, kteří byli zčásti zen-buddhisté, konvertovali ke katolictví. Nikdy jsem je však nepřesvědčovala ani neverbovala; vlastně jsem rodině nikdy neřekla, že chodím do kostela nebo že se chci nechat pokřtít. Stydím se říci, že jsem s rodiči, zejména s otcem, neměla dobrý vztah; když jsem byla doma, téměř jsme spolu nemluvili.
Na konci roku, když jsem v létě poprvé odjela do Itálie, jsem se rozhodla opustit dům rodičů a žít sama. Rodiče popravdě řečeno chtěli, abych se co nejdříve vdala, ale když jsem odcházela z domova, řekla jsem matce, že jsem si nedávno našla několik důležitých katolických přátel a že se mohu konečně těšit na život a že chci o svém životě rozhodovat sama.
Jednoho dne, o nějaký čas později, když jsem se vrátila domů, mě překvapilo, že na křesle, kde obvykle sedávám, leží katolické noviny, které informují o zvolení papeže Františka. Katolické noviny u nás doma neodebíráme. Můj otec, který se zajímal o nejrůznější zprávy, však vždy četl a listoval v různých časopisech a novinách. U stolu toho večera otec velmi přirozeně hovořil o tom, jak se podle něj papež František liší od předchozích papežů a jak jeho postavení papeže ovlivní svět. Překvapilo mě, že se otec zajímá o katolické novinky, a trochu se mi ulevilo, že jeho přístup nebyl negativní. Pokaždé, když jsme se viděli, se zdálo, že otcovy znalosti křesťanství a úcta k papeži Františkovi rostou.
Neměla jsem v úmyslu informovat rodiče, že přijmu křest, ale na návrh svých přátel jsem se rozhodla pozvat je na křestní obřad. Cítila jsem se velmi rozpačitě, když jsem chtěla, aby rodiče byli přítomni tomuto důležitému obřadu, ale nakonec mi otec řekl: „Nedávno jsem zjistil, že křesťanství je velmi hluboké. Neuvažujeme o tom, že bychom se nechali pokřtít, ale vím, že sis vybrala dobrou věc. Gratuluji.“ Otec byl pokřtěn o dva roky později.
Neměla jsem o tom tušení, ale můj otec se před několika lety zapletl do majetkových problémů svých rodičů (tj. mých prarodičů) a byl vyčerpaný z řešení tohoto problému a dlouhé a vyhrocené aféry. Tehdy náhodou procházel kolem katolického kostela a slyšel zpěv při mši, a tak vešel do kostela a vplížil se do rohové lavice, aby sledoval mši. Později k němu promluvil kněz tohoto kostela, což ho přimělo k častým návštěvám kostela a zdá se, že tím pro něj nastalo období klidu.
Kupodivu jsme se s otcem setkali s Ježíšem ve stejnou dobu a velmi odlišným způsobem, ale kdybych se nedala pokřtít a nepředstavila ho svým přátelům, možná by pro něj byl Ježíš Kristus jen nezúčastněným kolemjdoucím. Můj otec si však nyní užívá života mnohem aktivněji a živěji, než jsem si kdy v minulosti dokázal představit, a zapojuje do svých poutí a dalších aktivit i mou matku.
Teď, když máme oba v životě něco jistého a spolehlivého, jsme se oba znovu narodili do klidného a svobodného života, který jsme si dříve nedokázali představit.
