Rozhovor s kardinálem Erdöm

Deborah Castellano Lubov - Vatican News

"Víra je to nejdůležitější v životě, pak služba víře druhých, předávání víry, vyučování víry a zejména její podání v liturgii, to jsou ty největší věci v životě". Takto komentuje kardinál Peter Erdő, ostřihomsko-budapešťský arcibiskup, primas maďarský, přesvědčení, které inspirovalo jeho povolání. V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas - Vatican Newskardinál vypráví o své osobní cestě víry, kterou pěstoval ve své rodině, v době komunismu a o úctě svého lidu ke slavnosti Nanebevzetí Panny Marie a svátku svatého Štěpána, který se v Maďarsku slaví 20. srpna. Vysvětluje, že více než polovina Maďarska je křesťanská a že po pádu komunistického režimu tato víra nabízí semínko naděje v Evropě, která má stále větší tendenci ztrácet své kořeny.

Vaše Eminence, za několik dní Maďarsko oslaví svátek svatého Štěpána. Jaké hlavní akce jsou naplánovány? A proč je tento svátek tak významný?

Svatý Štěpán byl prvním křesťanským králem v zemi. Za jeho vlády před tisíci lety bylo Uhersko pokřesťanštěno způsobem, který nebyl tvrdý, ale spíše přesvědčivý a organizovaný. Svatý Štěpán také symbolizuje jednotu uherského státu. Proto si ho váží nejen věřící katolíci, ale všichni a také tohoto svátku, který se slaví po celé zemi. Co se týče programu, každoročně tento den začíná vojenským aktem: noví důstojníci skládají přísahu. Pak následují akce politiků a odpoledne akce náboženské, tedy mše svatá před bazilikou svatého Štěpána a pak velké procesí s jeho relikvií, pravou rukou tohoto prvního svatého krále, která se dochovala. Po procesí se v pozdních večerních hodinách koná také ohňostroj. Den končí jako lidová slavnost.

Jak byste cizinci vysvětlili, kdo je pro Maďary svatý Štěpán? A proč je jeho kult v církvi tak rozšířený?

Pro Maďary obecně je to král, který měl křesťanské zásady a to nejen podle okolností. Stal se křesťanem stejně jako jeho otec, kníže Géza, ale také z osobního přesvědčení. Dělal tedy vše pro to, aby posílil křesťanskou kulturu a pohled na svět. V Uhrách to znamenalo také hospodářský rozvoj a nový vztah k okolním národům. Historici jsou proto přesvědčeni, že na tomto velkém rozhodnutí záviselo přežití Maďarů jako národa. Svatý Štěpán chtěl, aby se Maďaři připojili k velké rodině křesťanských národů Evropy. Bylo to velké rozhodnutí, protože král žádal o misionáře, zejména ze Západu. Za jeho života však křesťanský Západ a Východ ještě nebyly odděleny. Štěpán zemřel v roce 1038, tedy ještě před východním schizmatem. A tak je také v pravoslavné církvi uctíván jako světec a apoštol, který obrátil svůj lid.

Postava svatého Štěpána nás vrací k počátkům dějin Maďarska jako křesťanské země. V jiných evropských zemích jako by se toto spojení s historickými kořeny poznamenanými křesťanstvím ztrácelo. Někdy se dokonce zdá, že tyto kořeny jsou zpochybňovány, odstraňovány nebo zavrhovány. Co si o tomto kulturním trendu myslíte?

Pro nás zůstává zásadní encyklika Mit Brennender Sorge, kterou papež Pius XI. vydal před druhou světovou válkou v roce 1937 a v níž se uvádí, že národy jako kulturní společenství s vlastním jazykem, vlastní pamětí, vlastními strukturami a vlastní kulturou představují skutečnou hodnotu, patří k bohatství stvoření, a proto jsou drahé Stvořiteli. Na několika místech Bible se dočteme, že i při posledním soudu bude Hospodin soudit národy. Také národy, nejen jednotlivé osoby. Národy tedy mají ve velkém Božím plánu určitou roli. Přesto národy nepředstavují nejvyšší hodnotu. Dívat se na národy tímto způsobem by bylo modlářstvím, proto vždy hledáme tuto rovnováhu, kterou naznačuje papežské učení. A toto učení se zdá být aktuální i v dnešní době.

Jakou hodnotu má v tomto případě veřejné a slavnostní slavení křesťanské víry, jako je tomu například v případě svátku svatého Štěpána?

Veřejné a soukromé nelze v lidském životě, v životě společností, oddělit, protože rozhodnutí, i ta soukromá, mohou mít dopad na společnost a naopak. A pak veřejný prostor, ulice, náměstí, nikdy nezůstávají prázdné. To znamená, že není možné, aby neexistovaly symboly, které vyjadřují nějakou vizi světa. I za komunismu existovalo mnoho soch, mnoho věcí, které vyjadřovaly komunistické vidění světa. Například v Albánii si diktátor Enver Hodža nechal v centru Tirany postavit pyramidu. Veřejný prostor tedy není úplně prázdný. A co křesťanské symboly? Například kostely naznačují, že dlouhé generace poznaly, že každodenní život není nejvyšším horizontem, ale že existuje vyšší horizont, který dává smysl a hodnotu drobným věcem v našem životě. Je tedy důležité se alespoň čas od času zamyslet nad velkými svátky, nad touto skutečností.

Dnešní mladí Maďaři možná nemají stejné potíže jako předchozí generace, jako byla ta vaše, s prožíváním a svědectvím víry v dobách, kdy by politická moc chtěla křesťanství z národní identity vymýtit. Co vám v těchto těžkých dobách, když jste byli mladí, pomohlo neztratit víru?

Především to byli moji rodiče, naše rodina, protože jsme se nejen doma modlili, mluvili o náboženských svátcích, chodili jsme společně do kostela, ale táta nás také učil katechezi. A pak jsme se dozvěděli, že táta, který byl právník, nemohl vykonávat své povolání, protože byl považován za příliš věřícího. Moje maminka, učitelka, nemohla učit, protože byla považována za příliš věřící. A tak jsme viděli, co je v životě nejdůležitější. Víra byla určitě na prvním místě. A tak to moji rodiče neprožívali v tragické podobě, ale v přirozené podobě, tedy v přirozenosti víry, že Bůh je nejvyšší. A že náboženství je to nejdůležitější v našem životě.

To, co říkáte, že vaši rodiče byli katolíci a netajili se tím, a že jim komunistický režim zakázal praktikovat jejich vyznání, co to pro vás znamenalo? Byl to pro vás příklad? Hrálo to nějakou roli, když jste přijal kněžské povolání? Povězte nám také o tom, jak jste v takovém kontextu objevil své povolání?

Určitě. Pokud je víra to nejdůležitější v životě, pak služba víře druhým, předávání víry, vyučování víře a zejména její podávání v liturgii jsou ty největší věci v životě. Nejdůležitější věci, které člověk může dělat, a nejužitečnější věci, také pro spásu druhých. To je hlavní motivace, kterou jsem cítil už jako chlapec. A tak jsem postupně dospěl k rozhodnutí vstoupit do semináře.

Papež František chtěl, aby tento rok předcházející jubileu byl zvláštním Rokem modlitby. Jak tento rok prožíváte vy?

Můj modlitební život začal, když jsem byl na střední škole. Den jsem vždy začínal Chvalozpěvem na lásku z Prvního listu svatého Pavla Korinťanům a den jsem zakončoval modlitbou Te Deum. Modlitba tak dala mým dnům rámec. Můj duchovní otec mi doporučil, abych každý den trochu rozjímal nad Písmem svatým: ne více než 10 minut. Denní úryvek z Nového zákona mi také velmi pomáhá orientovat se v životě v tomto roce modlitby, který právě probíhá.

Pak v diecézi probíhají osobní programy, společné programy, růženec každou první sobotu v 10:00. A před bazilikou svatého Štěpána, na náměstí, se koná modlitba, kde muži klečí a takto odříkávají růženec, což je velké svědectví před světem. V kostele ustavičné adorace pak probíhá denně adorace od 8 do 18 hodin. V jiném kostele, v kostele Svatých andělů, je po celý den - i v noci - věčná adorace. Ve farnosti Cristina zase každý první pátek v 18 hodin pořádá komunita Emmanuel modlitební večer se mší svatou a také s možností zpovědi. Také každý čtvrtek od 20 hodin do páteční páté hodiny ranní se v bazilice svatého Štěpána koná adorace. Dále je možnost zpovědi u františkánů v Pešti. Každý den od 6 do 22 hodin je možné jít ke zpovědi. A konečně každou první sobotu se koná růženec a mše svatá pro rodiny a mládež. Pokusme se nyní také určit kostely, kde je možné získat odpustky stanovené Svatým stolcem.

Vrátíme-li se na chvíli ke svatému Štěpánu, jsme téměř u svátku Nanebevzetí Panny Marie a víme, že svatý Štěpán měl velkou úctu k Panně Marii. Máte nějaké přání k této slavnosti? Máte pro tyto dny nějaké zvláštní myšlenky?

Ano, svatý Štěpán zasvětil svou korunu a svou zemi Panně Marii. Maďarsko bylo první zemí, která byla podle tradice zasvěcena Panně Marii, a proto je Panna Maria v Maďarsku uctívána jako patronka našeho národa. Je radostné vědět, že existuje mnoho dalších národů, které si také zvolily Pannu Marii za svou patronku, protože tatáž Matka může mít více dětí.