Křesťanství jako příběh tváří
ANDREA TORNIELLI
Křesťanství není filozofie, idea, příručka morálních pravidel. Křesťanství je událost protkaná úžasem a tvářemi. Ve Vanimu a poté v odlehlé vesnici Baro jsme toho v parném nedělním odpoledni byli opět svědky. Ve tvářích Miguela De la Calleho, Martína Prada a Tomáse Ravaioliho, argentinských misionářů Vtěleného Slova, kteří radostně tráví svůj život hlásáním evangelia na periferii světa, v této krásné zemi, která má barvy obrazů Paula Gauguina, byl vidět údiv a vděčnost. Údiv a vděčnost se zračily i ve Františkově tváři, který ve svých téměř 88 letech, upoután na invalidní vozík, nastoupil do letounu australského letectva Hercules C130 s balíčky pomoci a dary, aby završil svůj deset let uchovávaný sen: být zde, s nimi, a obejmout pohledem a rukama starého jezuitského otce, který se stal univerzálním pastýřem, tyto šťastné muže, oblečené v bílém jako on sám, a především jejich lid. Lid, který se naučil poznávat Matku Ježíšovu z tváře „Mama Luján“, patronky Argentiny.
Bylo třeba vidět papeže Františka, jak sedí v malém sále dřevěného domku zakrytého moskytiérou, kde misionáři bydlí, a popíjí maté, sedíc vedle nich, hned poté, co se na něj sesypal zástup mužů, žen a dětí v pestrobarevných šatech, pokrytých několika peříčky nebo slámou, s pestrobarevnými těly. Petrův nástupce je již léta v kontaktu se svými krajany, kteří vydávají svědectví o bezpodmínečné lásce Boha Ježíše Krista mezi těmito lidmi. Zejména s jedním z nich, otcem Martínem. Mladý misionář včera neměl slov, aby poděkoval svému příteli, který se vzepřel všemu a všem, aby zde mohl být alespoň několik hodin a na vlastní oči vidět podívanou na rodící se církev a tisíce jejích výzev prožívaných s radostí.
Ve Vanimu a Baro není o problémy nouze. Lidé žijí v nejistotě, bez tekoucí vody a elektřiny, léků je málo. Násilí, kmenové soužití a vykořisťování obrovského nerostného a dřevařského bohatství nadnárodními společnostmi jsou realitou. Otcové Vtěleného slova na tomto pobřeží Tichého oceánu sevřeném mezi džunglí a korálovým útesem dali v roce 2018 vzniknout smyčcovému orchestru složenému z dětí a mladých lidí. V tuně balíků, které papež vezl ve vojenském letadle, byly také housle a violoncella. František, šťastný jako dítě, si mohl poslechnout několik skladeb. Při pohledu na tuto scénu si člověk nemůže nevzpomenout na zázrak reducciones, domorodé vesnice v Paraguayi organizované jezuity, s jejich školami zpěvu, jejichž ozvěny zůstávají v učebnicích dějepisu a scénách z filmu „Misie“. Drobné výhonky evangelia, které tiše klíčí mezi kulturami předků a ozývají se něhou, blízkostí, soucitem, bezpodmínečnou láskou k posledním a zapomenutým. Životy darované z lásky do poslední kapky. Radost ve tvářích starých lidí a mnoha usměvavých dětí. Radost ve sluncem a potem zalitých tvářích misionářů, kteří dnes oblékli bílé hábity, aby přivítali svého přítele, římského biskupa. Radost ve tváři Františka, který nastupuje zpět do vojenského letadla C130, ale nejraději by zde zůstal.
