S biskupskou delegátkou pro evangelizaci a vzdělávání nejen o ženách v lucemburské církvi

Gudrun Sailer – korespondentka v Lucemburku

Paní Schmitová, tvář katolické církve v Lucembursku je pestrobarevná a multikulturní. S čím se papež ve vaší zemi setká?

Renée Schmitová: V hlavním městě Lucemburku žije již více než 70 procent cizinců, většinou francouzsky mluvících, ale také mnoho Portugalců a Kapverďanů, kteří patří k nejpočetnější jazykové komunitě církve v Lucembursku. Dále jsou zde Italové, první přistěhovalci, a také Španělé a rostoucí anglicky mluvící komunita s Angličany, Iry, Malťany a lidmi z pobaltských zemí, kteří pracují v evropských institucích. Jsou zde Afričané, Jihoameričané a malá filipínská komunita, stejně jako silná polská a specificky africká komunita na jihu země. Již dva roky u nás žije také řeckokatolická komunita s ukrajinskými uprchlíky. Až přijede papež, určitě se s touto multikulturností setká na ulicích i v katedrále. Myslím, že se všichni na jeho příjezd těší a doufají, že se vše vydaří.

Vyspělé Lucembursko se potýká také s chudobou - jak tato chudoba vypadá?

Renée Schmit: Nejde jen o uprchlíky, kteří nevědí, kde zakotvit, ale také o mnoho Lucemburčanů, kteří už nedosahují standardů, přišli o práci nebo jsou zadlužení. V jedné farnosti ve městě Lucemburk se dvakrát týdně rozdávají potraviny. Stará se o to početná skupina dobrovolníků a poptávka v posledních letech výrazně vzrostla. Když jdete večer kolem, můžete vidět lidi, jak stojí ve frontě. V bohatém Lucembursku existuje skrytá chudoba, kterou bychom mohli snadno přehlédnout.

Přejděme k papežské návštěvě. Lucemburská katedrála je mariánský kostel a cíl slavné každoroční mariánské pouti známé jako oktáv. Jste předsedkyní poutní komise a na oktávě jste také kázala. Jaký význam má tato pouť a mariánská úcta v dnešním Lucembursku?

Renée Schmitová: Ano, tento čtrnáctidenní oktáv je vrcholem pastoračního života celé arcidiecéze. Myslím, že pouť zatím dostatečně nevyužíváme, ale připravuje se na ni. Díky svým kazatelským službám jsem si více uvědomila, co se děje kolem Těšitelky a co dnes Maria pro lidi v Lucembursku znamená. Na základě této zkušenosti si troufám říci, že Maria je jakýmsi networkerem, který dokáže propojit lidi navzájem, lidi různého původu, jazyků, kultur a citlivosti ve víře. V duchu papeže Františka spojuje lidi v rozmanitosti, ale zevnitř. Právě této vnitřní reformě se můžeme od Marie učit. Působí nejen v životě těch, kdo se věnují víře, ale věřím, že má dopad i mimo církev, do multikulturní společnosti. A po 400 letech si uvědomujeme, že toto poutní místo zůstalo místem útěchy a je stále žádané v bolestném procesu růstu naší církve. Nemělo by se proto zapomínat, že v průběhu lucemburských církevních dějin vzešlo z obrazu Těšitelky mnoho nových počátků. A to nám navzdory všemu dává naději.

V rozhovoru o vašem kázání v oktávu jste řekla, že by církev udělala dobře, kdyby otevřela nové prostory pro ženy právě v kazatelství. Jaká je situace v Lucembursku? Jaká je současná realita a co se rýsuje?

Renée Schmitová: Po druhém vatikánském koncilu studovalo teologii mnoho žen. Dodnes se houževnatě a tvořivě dávají do služeb evangelia, i když je to někdy velmi obtížné. Hodně se změnilo, protože kardinál Hollerich ženy povolal do rolí na odpovědných místech, má tři ženy jako biskupské delegátky a zařadil je do biskupské rady. To však nestačí. Domnívám se, že během synody mnoho žen hovořilo také o chování v církvi, které není příliš evangelijní. Chtěly by jinou atmosféru, jiný způsob jednání. V některých farnostech to jde snadno, v jiných ne. Trpím s nimi. Některé mladší kolegyně chtějí kázat. Jsou to teoložky, ale nejde jim to tak snadno. A moc bych si přála, aby papež František na synodě toto okno opět otevřel.

Renée Schmit je biskupskou delegátkou pro evangelizaci a vzdělání, ředitelkou diecézního Domu pro vzdělávání a předsedkyní komise pro mariánský oktáv.

(kráceno)