Sestra Beatrice z Keni: Postižení není neschopnost
Sr. Roselyne Wambani Wafula, fsp
„Jako katolické sestry, a zvláště jako františkánské sestry svaté Anny, jsme povolány sloužit těm nejzranitelnějším. Náš závazek zmírňovat utrpení a podporovat pozitivní změny nás stále nutí, abychom nechaly promlouvat své hlasy ve prospěch mnoha zranitelných, kteří nám byli svěřeni,“ říká sestra Beatrice Jane, která vede speciální školu svatého Martina de Porres v keňském Kisumu, jež slouží více než 300 dětem s různým postižením. Její vyprávění není jen vyprávěním o jedné zkušenosti, ale výzvou ke změně paradigmatu v nabízení péče, podpory a soucitu pro zranitelné lidi.
Cesta sestry Beatrice začala jako cesta učitelky v běžných školách. Hluboce zakořeněné povolání ji však přivedlo ke studiu speciální pedagogiky, které začalo v roce 2003, kdy byla povolána k práci ve škole pro sluchově postižené. „Přestože jsem neměla žádné předchozí zkušenosti se znakovou řečí,“ řekla pro Vatican News, „moje odhodlání a soucit mě poháněly kupředu.“ Dnes plynule komunikuje s neslyšícími.
Sestra Beatrice působí jako jejich důvěrnice, průvodkyně, mentorka a mateřská postava. Její role sahá daleko za hranice osvojování řeči. „Dohlížím na komunitu více než tří set dětí, které se potýkají s různými postiženími, od dětské mozkové obrny, tělesného postižení, mentálního postižení a dalších.“
Cesta do její školy není snadná. Aby děti získaly diagnózu a odpovídající zařazení do školy, musí se rodiče před přijetím dítěte pohybovat ve složitém systému lékařských a vzdělávacích posudků. „Naše škola je pro tyto děti domovem,“ vysvětlila. „Mnohé z nich jsou uzavřeny ve svých domovech, je s nimi zacházeno jako s přítěží, jsou neviditelné pro svět; tato izolace prohlubuje zranitelnost dětí a omezuje jejich možnosti.“
Škola slouží mnohým jako záchranné lano, místo, kde děti nacházejí přijetí, svobodu, přátelství, pocit sounáležitosti, příležitosti k učení a růstu a především lásku v jejích zdech. Neochvějná víra sestry Beatrice v potenciál jejích studentů se ukázala jako nakažlivá. Nevidí postižení, ale nevyužité schopnosti. Její pozitivní přístup je důkazem její filozofie: „Postižení není neschopnost.“ Vidí za jejich problémy a rozpoznává potenciál, který se skrývá v každém dítěti.
„Vedení školy je neustálý těžký boj,“ poznamenala a poukázala na obrovské výzvy, kterým její škola čelí. Nedostatečná vládní podpora, nedostatek zdrojů a ohromné potřeby jejích studentů jsou evidentní. Společnost tyto děti často vnímá jako přítěž, což představuje pro s. Beatrice a její tým další zátěž.
Mnoho rodičů si nemůže dovolit základní potřeby, natož náklady na specializovanou péči a vzdělávání. Jejich rodiče, zdrcení náročností výchovy dítěte s postižením, se často obracejí o podporu na prarodiče. „Vláda,“ poznamenala s. Beatrice, “nabízí jen minimální podporu, takže instituce, jako je ta naše, musí nést tíhu těchto problémů samy.“ Také její řeholní kongregace se potýká s ohromujícími potřebami svých studentů. Přesto sestra Beatrice a její tým vytrvale poskytují nejen vzdělání, ale i základní péči, včetně jídla, oblečení a lékařské péče.
Snad nejsrdceryvnějším problémem je lhostejnost širšího společenství. Namísto podpory je škola často vnímána jako zdroj, který je třeba využít. Škola a její studenti jsou vyzýváni, aby přispívali na církevní aktivity, ale někdy se jim dostává jen malé finanční podpory. Madam Claris Achieng Olare, rodička, jejíž syn trpí dětskou mozkovou obrnou, v rozhovoru pro Vatican News říká, že stigma, kterým jako rodiče trpí, spočívá v tom, že si lidé myslí, že rodiče museli udělat něco špatného, a proto je následek takový. Apeluje na společnost, aby přijala, že takové případy existují a důležité je, aby takové děti bez předsudků přijala a poskytla jim potřebnou péči a podporu.
I přes tyto překážky se objevují okamžiky mimořádného triumfu. Jedna mladá žena, která kdysi neuměla číst ani psát, rozkvetla v kazatelku a zdroj inspirace pro své vrstevníky. „Takové příběhy pohánějí mou vášeň a nutí mě pokračovat v péči o tyto děti, vytvářet svět, kde je každé dítě bez ohledu na své schopnosti ceněno a podporováno,“ říká s. Beatrice a dodává: „Tyto děti jsou oslavovány, nikoliv litovány.“
Na závěr řeholní sestra vyzývá všechny, aby pečovali o sny a potenciál dětí s postižením. „Připojte se k nám,“ řekla, „při budování světa, kde postižení nebude postižením, ale katalyzátorem mimořádných úspěchů.“
