Turecko, biskup Ilgit: Zastavte masakry na Blízkém východě, jubileum ať je nový začátek
Antonella Palermo - Vatikán
Jmenování monsignora Antuana Ilgita, SJ, apoštolským administrátorem Anatolie, bývalého pomocného asistenta, navazuje na odkaz monsignora Paola Bizzetiho, rovněž jezuity, a znovu jej oživuje. Prvního rodilého tureckého biskupa Ilgita včera 25. listopadu papež František jmenoval apoštolským administrátorem sede vacante et ad nutum Sanctae Sedis církevní oblasti, kterou od roku 2015 vedl italský jezuita Bizzeti, jenž ve svých 77 letech podal rezignaci. Ilgit byl asistentem faráře turecky mluvící katolické komunity ve farnosti Meryemana v Ankaře a ekonomem místní jezuitské komunity (2010-2011); animátorem komunity, členem formačního týmu a spirituálem v Papežském mezioblastním semináři v Posillipo (2017-2020); lektor morální teologie a bioetiky na Papežské teologické fakultě v jižní Itálii (2017-2023); zástupce vikáře a biskupský kancléř Apoštolského vikariátu Anatolie (od roku 2022). Je mluvčím Turecké biskupské konference, dále je zodpovědný za pastoraci mládeže a povolání a předsedou Národní komise pro katechezi.
Jste prvním rodilým tureckým biskupem, jak toto jmenování vítáte?
Důvěra, kterou do mě Svatá matka církev tímto jmenováním vkládá, spolu s neustálou blízkostí Svatého otce k věřícím anatolského apoštolského vikariátu, vyjádřenou různými způsoby, mě povzbuzují k ještě usilovnější práci. Toto jmenování znamená autentické ocenění potenciálu a bohatství turecké církve. Skutečnost, která mě obklopuje, je pro mě neustálou výzvou, která mě vždy posouvá směrem k lidem, chudým, vyděděným, uprchlíkům, mladým. Nyní, když je mi svěřena plná zodpovědnost za vikariát tak velký, jako je Itálie, a když jsem dosud sloužil jako pomocný biskup, cítím se být stále více povolán být pastýřem, který je se svým lidem a mísí se v jeho každodenním životě s oněmi třemi vlastnostmi Hospodina, které velmi často opakuje Svatý otec: blízkostí, milosrdenstvím a soucitem. Náš vikariát potřebuje biskupa, který by pobýval na daném území; který by nebyl ani manažerem, ani úředníkem, ale svědkem; který by nebyl autoreferenční, ale synodální, to znamená, že by před rozhodováním naslouchal Duchu, který mluví k církvi a k těm, kdo církev tvoří.
Jak roste katolická církev v Turecku?
Jak jsem řekl, je to církev, která má velký potenciál a velké bohatství. Je to církev, kterou navštěvuje stále více mladých lidí, kteří touží po změně, po možnosti přispět a sloužit. Je to církev, která je stále více schopna přijímat... tolik křesťanských uprchlíků, afrických univerzitních studentů, kteří jsou katolíky; západních poutníků, kteří jdou ve stopách apoštola pohanů, a tolik dalších vyznavačů víry, kteří z mé milované země učinili „svatou zemi církve“, jak říkával monsignor Luigi Padovese, kterého rád často cituji. Je to církev, která se nepovyšuje, která bez křiku, ve snaze žít Boží slovo, které posvěcuje a zachraňuje, vydává svědectví.
Jaké jsou plody dialogu s jinými církvemi a jinými náboženstvími?
Ekumenismus a mezináboženský dialog, tolik studovaný, o němž byly napsány dokumenty, svazky a svazky, žijeme v každodenním životě. Je to ekumenismus prožívaný v každodenním životě mezi námi, katolickými pastýři, pravoslavnými, apoštolskými Armény a tak dále, vzájemně se účastníme oslav, akcí, dělíme se o své zdroje, aniž bychom něco počítali, aniž bychom něco očekávali na oplátku. Ekumenismus prožívaný také prostřednictvím smíšených rodin, které se jednu neděli účastní mše v katolické farnosti, druhý týden v pravoslavné. Totéž platí i pro naše muslimské bratry a sestry nebo bratry a sestry jiných vyznání: zde se dialog den co den týká například otázek počátku života. Snažíme se soustředit na věci, které nás spojují, ale rozhodně nepřehlížíme ty, které nás rozdělují. K tomu nám pomáhá empatické přijetí a respekt, smysl pro pohostinnost, zbožnost a lásku, které jsou charakteristické pro tuto zemi. Křesťané, muslimové, židé, jezídové, všichni jsme rovnoprávnými občany a všichni máme rádi tuto tureckou zemi, která je pro nás domovem.
Váš zájem o mladé lidi je velmi výrazný. Jak jsou dnes svědky naděje v této zemi?
Kdo zůstane blízko mladým lidem, zůstane mladý! Církev, která jim umí zůstat nablízku, zůstane mladá a přitažlivá. Moje zkušenost s nimi mě však učí, že musíme změnit svůj pohled. Máme se od nich co učit. Mladí lidé se svou inteligencí, zvědavostí a vynalézavostí rychle rostou. Kdybychom jim jako církev nebyli nablízku, nedokázali bychom tlumočit jejich jazyk. Potřebují seriózní a věcné podněty, které se snaží reagovat na onen neklid, jímž se vyznačují. Na druhé straně mě stále více zasahuje jejich touha po modlitbě, po eucharistické adoraci, po modlitbě růžence.... Nechávám je, aby si to všechno zorganizovali tak, aby zdůraznili nuance, které chtějí, aby tak převzali odpovědnost a zažili krásu. A opakovaně mě žádají: „Otče Antuane, až se budeme zase všichni společně modlit, chceme si zase všechno připravit sami.“
Před více než rokem a půl došlo k zemětřesení v Turecku. Jak pokračuje rekonstrukce a jak vidíte její průběh vy?
Žijeme ve světě zachváceném běsněním, kde se v současnosti odehrává tolik konfliktů a tolik katastrof, že se pozornost snadno a rychle přesouvá z jednoho směru na druhý. To se nevyhnutelně stalo i rozsáhlé zóně zemětřesení, která je součástí apoštolského vikariátu Anatolie. Nicméně, i když se o tom již nemluví, situace zůstává stále vážná se zjevnou nejistotou, zejména ve městě Antiochie, částečně v Iskenderunu, sídle našeho vikariátu. Vláda se snaží dělat, co může, zemětřesení postihlo geograficky obrovskou oblast. Stále máme před sebou obnovu naší katedrály a jsme v neustálém kontaktu s místními i centrálními úřady ve snaze co nejdříve překonat některé byrokratické potíže. Musíme uznat, že ochota a dobrá vůle tu je, dialog je stále otevřený. Ale mým hlavním zájmem je udržet pohromadě živé kameny, kterými jsou naši věřící, křesťané, kteří obývají tuto zemi už dva tisíce let, skutečná katedrála jsou oni. Po zemětřesení museli odejít do jiných měst považovaných za bezpečnější, ale abychom je dostali zpět, musíme jim nabídnout práci, školy, zdravotnická zařízení, podporu, aby mohli obnovit své zničené domovy. Nyní mám Caritas Anatolia, která má nového ředitele a která je funkčnější, transparentnější, zaměřuje se na menší, lokální projekty a cílí na skutečné potřeby lidí. Postupovat jinak, aniž bychom to brali v úvahu, by byla velká škoda pro všechno, co tato místa tak drahá křesťanství znamenají.
Jak prožíváte blízkovýchodní konflikt? Jaké scénáře vidíte?
Nemůžeme, nemohu zůstat lhostejní k probíhajícím konfliktům i proto, že se jako země nacházíme přímo v nich. Jako Kristovi učedníci, kterým leží na srdci mír, se můžeme postavit pouze na stranu těch, kteří si mír přejí. Jak papež téměř zoufale opakuje, „válka je porážka“. Jen ten, kdo bojuje za skutečný mír, bude skutečným vítězem. Mám drahého izraelského přítele Mishu, který kvůli konfliktu musel zrušit svou svatbu a neví, kdy ji bude moci oslavit v prostředí míru a radosti; palestinskou přítelkyni Salmu, která se už nemůže vrátit do Evropy, aby dokončila doktorát; a v Bejrútu mám své jezuitské společníky, kteří pod náporem bombardování nadále odhodlaně a obětavě pomáhají súdánským uprchlíkům. Blízký východ je náš domov, svět je naše společná zahrada, ničíme náš společný domov. Stvoření, které ničíme, nám bylo dáno, abychom v něm žili jako děti, jako bratři. Problém není v tom, že ignorujeme oběť našeho Spasitele Ježíše Krista na kříži, aby nás učinil bratry, syny, aby nám dal svůj mír, skutečný mír. Ať už nedochází k žádnému vraždění, ale ať všichni společně vynikáme v lásce. K tomu jsme povoláni.
Jsou na místech svatého Pavla poutníci?
Poutě se obnovují a to je pro nás dobré. Díky Bohu, kromě katedrály nebyly poškozeny budovy našeho biskupství, takže se snažím, aby u nás v Iskenderunu pobývaly skupiny. V nadcházejících měsících budeme hostit již tři velké skupiny poutníků, řeholníků a řeholnic, seminaristů a laiků, kteří mají zájem znovu objevit kořeny své víry. Tato touha je krásná. Rád bych všechny pozval do našeho domova, do Iskenderunu, slovy Rúmího: „ Přijď, přijď, ať jsi kdokoli, přijď. Jsi pohan, modlář, ateista? Přijď! Náš dům není místem zoufalství, a i kdybys stokrát zradil slib... přijď“. I když ji zničilo zemětřesení, tato země zůstává stále krásná, stále posvátná, také proto, že se zde otevírá a uzavírá Bible. Ti, kdo přicházejí, někdy nechtějí odejít, a pokud náhodou odejdou, vždy se chtějí vrátit. Další pozvání, které chci vyslovit, je určeno mladým diecézním kněžím, kteří touží zasvětit svůj život fidei donum. Stále mám farnost, která je už několik měsíců bez kněze, kde je dobrá skupina mladých, kteří potřebují doprovázet. Někdy je třeba vystoupit z vlastní reality, protože Pán nás vždycky volá k hranicím, k předělům. "Církev vycházející" papeže Františka... Jako křesťané jsme vždy poutníky.
Turecko je tranzitní zemí pro migranty, kteří čelí Středozemnímu moři, aby se dostali do Evropy, se všemi riziky s tím spojenými, ale je také hostitelskou zemí pro lidi prchající před válkami, jako je ta v Sýrii. Jak se dnes místní církev vypořádává s touto do značné míry trpěnou lidskou mobilitou?
Jak jsem říkal, jednou z nejkrásnějších vlastností mé země je pohostinnost; dokážeme hostit ve velkém, i když máme v rukou jen velmi málo. Vždycky s velkou vděčností a dojetím vzpomínám na všechny ty chvíle, kdy moji rodiče poskytovali i manželskou postel našim hostům, kteří přijeli z Německa, kde jsem se narodil, protože moji rodiče do Německa emigrovali. Oni pak spali na podlaze. Takže pohostinnost je posvátná a celý národ o tom podal velké svědectví, když přijal tolik Syřanů, ale také Iráčanů, Íránců, Afghánců, dokonce i Ukrajinců a Rusů. Při pomyšlení na tragédii v Cutru i jinde mi srdce pláče, protože těžko ztotožňuji modré Středozemní moře svého dětství, kam jsem chodíval s otcem rybářem rybařit, s mořem, které pohlcuje tisíce životů. Nejsou to čísla, všichni mají jméno, tvář, příběh, všichni jsou milováni, touží po nich Pán Ježíš. Ano, zavazujeme se, že přijmeme ty, kteří nemají jinou možnost než opustit svou zemi, ale to nestačí. Nestačí jim dát oblečení, jídlo, hračky. Turecká církev, zdánlivě malá a s malými zdroji, vynakládá velké úsilí, aby je nejen hostila, ale především aby se cítili součástí domorodého křesťanského společenství. Bohužel se zdá, že přes všechny pokusy dostat se na druhou stranu budou umírat i nadále; kéž jim Maria, hvězda mořská, pomůže, aby se nikdo z nich neztratil, už nikdy.
Jak se připravujete na jubileum? Máte pocit, že nám můžete vyprávět nějaký konkrétní příběh plný naděje?
Vzhledem k tomu, že jsem vzal do Lisabonu skupinu 40 mladých lidí, skupinu reprezentující celou tureckou církev, latinské katolíky, Syřany, Chaldejce, Armény, neofyty a katechumeny, připravujeme se také na Jubileum mládeže, které se uskuteční na konci července. Před cestou do Říma však v našem vikariátu uskutečníme přípravnou cestu s různými etapami. Je třeba připravit „srdce“ mladých lidí a poslední encyklika Svatého otce Dilexit nos, nám k tomu nabízí krásnou mapu s přesným kompasem, kterým je Nejsvětější Srdce Ježíšovo: „Tam, v tomto Srdci, konečně poznáváme sami sebe a učíme se milovat“. Dnešní mladí lidé, kteří jsou schopni tolika věcí, často nedokážou rozpoznat a ocenit sami sebe. Budu je osobně doprovázet a stát jim po boku, abychom společně objevili pravou lásku, jak nás miloval On. Krásný příběh k vyprávění? Kostelík kapucínského kláštera v Antiochii se připravuje na slavení vánoční mše. Kapucíni se tak usilovně snažili zacelit rány tohoto kostelíka, který byl poškozen zemětřesením, a proto jsme jej určili jako jubilejní kostel anatolského vikariátu. Kostelík ve městě Antiochie, téměř zcela zničeném zemětřesením, se tak stane jubilejním znamením nového začátku.
