Už se nechodí do kostela, budoucnost se odehrává venku

Roberto Cetera, Vatikán

Jaký obraz italské církve vyplývá z výzkumu, který jste provedl? A do jaké míry se liší od předchozích výzkumů i od trendů, které byly v minulosti předpokládány?

Velmi zásadně vychází, že Italové jsou velmi málo katolíky, pokud se na ně podíváme z hlediska „výkonu“: málo chodí do kostela, nejsou aktivní ve farnosti, nesdílejí některá dogmata a nerespektují etické a morální zásady udávané církví, které berou spíše jako radu než jako povinnost. V tomto smyslu je „katolíků“, jak jsme je ještě před několika desetiletími vnímali, málo. Pokud se na ně naopak podíváme z jiného úhlu pohledu, totiž z pohledu těch, kteří se nazývají katolíky, kteří mají stále katolické cítění, kteří se v nouzi modlí, dělají znamení kříže, připomínají Ježíšovu postavu a jeho výroky, pak jich je značný počet. To znamená, řekněme také, že je mnoho těch, kteří vyjadřují identitní sounáležitost, která se opírá o symboly katolické víry. Myslím, že je to svým způsobem také nutná a pohodlná volba, protože koneckonců v dnešní společnosti toho moc jiného není. Pokud z této země odstraníte byť jen odkaz na katolicismus, nic jiného vám nezbude. Itálie není jako Francie, kde je tak či onak zavedená sekulární identita: katolicismus v Itálii zůstává jednotícím prvkem, i kdyby jen proto, opakuji, že je jediný.

Je v tomto světle tento údaj podle vás uklidňující?

V jistém smyslu ano, protože je to, jako bychom řekli: církev existuje, je mimo ohradu, ale je tam, teď musíme vyjít ven a oživit ji, dát jí nové myšlenky. Ale je tu jedna skutečnost, která tuto notu naděje oslabuje, a to, že tato velká „šedá zóna“, kterou tvoří asi 40-50 % Italů, není zrovna spolehlivým vkladem, je to poměrně pevný podíl, který se ve své velikosti těžko mění. Protože pokud se podíváme na mladé lidi, tj. na populaci zítřka, vidíme, že tato procenta klesají o 15 nebo 20 bodů, tj. téměř na polovinu. Tato „šedá zóna“, upřímně řečeno, mizí. To znamená, že jistě můžete pracovat na jejím oživení, ale s vědomím, že ji nevrátíte do vzorců církevního přilnutí z minulosti. Obrovským úkolem je tedy převzít nové formy odpovědnosti a tvořivosti ve vztahu k této relativní většině křesťanů. A rozhodně nejde jen o problém jazyka.

Vezmeme-li si podrobnější mapu, co z k této „šedé zóny“ vyčteme?

Zhruba řečeno, 70 % Italů stále říká, že jsou věřící, 50 % se modlí, vede duchovní život, věří v posmrtný život, a z tohoto pohledu bychom se mohli cítit optimisticky, ale, opakuji, trendy nám říkají, že to není konsolidovaná realita, ale rozměr, který má tendenci se vypařovat. Je tedy zapotřebí nových forem, ale s vědomím, že i když budeme pracovat dobře, neuděláme z těchto „šedých katolíků“ performativní katolíky. Lidé se do kostela nevracejí, protože převládla představa, že spásy se nedosahuje pouze církevní účastí. Možná tedy musíme kalibrovat naše úsilí, ani ne tak v - marné - snaze přivést je zpět na mši, ale v šíření - a svědectví - o tom, že spása přichází skrze Ježíšovo slovo.

Religiozita této „šedé zóny“ je však především zbožnostní a hrozí, že se dostane na hranici fatalismu, ne-li pověrčivosti.

Ne. Radši bych řekl, že jde o religiozitu převážně emocionální. Kdo ví, zda naopak chybou minulosti nebylo právě to, že se v posledních desetiletích zaměřila na jakousi mentalizaci, na konceptualizaci náboženské skutečnosti, přičemž stranou ponechala emocionální rozměr, potřebu transcendentna. Ale proč? Kde je psáno, že víra je něco, co je třeba pochopit? Církev vyzývá k účasti, nikoli k porozumění, což je něco jiného. Svatý Ignác říkal, že k Bohu vás přivádějí emoce. Pak je tu samozřejmě porozumění, rozlišování, ale ty přicházejí až po jiskře citu. Není náhodou, že magisterium papeže Františka působí na obou úrovních, na rovině emocí i konceptualizace.

Zkrátka, musíme se vymanit z této logiky praktikujícího a nepraktikujícího.

Rozhodně je to tak. Musíme hlásat možnost spásy z odcizení světského života a z finality, kterou nám dává Ježíšovo slovo. To, co to pak vzbudí v srdcích lidí, je nezávislé na jejich účasti na církevním životě. Přestaňme počítat počty těch, kdo vstupují do kostela a přicházejí na mši. K ničemu nám to není. Víru druhých nezkoumáme a neposuzujeme. Protože na duše lidí nakonec působí on, a ne naše jakkoli rafinované pastorační aktivity. K tomu, abychom spatřili světlo spásy, stačí málo, Ježíš říká, že těm, kdo měli žízeň, stačí sklenice vody.

Křesťanství je vtěleno do životního stylu, nebo by alespoň mělo být. Liší se životní styl 70 % deklarovaných katolíků od zbývajících 30 %?

Rozhodně ne. Životní styl je naprosto totožný. Křesťanská volba patří spíše k pocitu identity, k historii, k tradici, k emocím. Ale životní styl je v podstatě totožný. V dobrém i ve zlém. A to vysvětluje, proč například mezi katolíky existuje politický pluralismus, někdy dokonce vášnivá protikladnost.

Je proto třeba věnovat velkou pozornost tomuto trendu, který popisujete jako „vypařování“ šedé zóny. 

Je třeba se zaměřit na věkovou skupinu 18-34 let. Právě tam se rozhoduje o budoucím profilu katolicismu v Itálii. Tento trend lze však již nyní rozeznat u současné generace lidí ve věku 35 až 44 let.

A aby se tento trend ověřil, jak často by se měl výzkum opakovat?

Každý rok, protože v současné době jsou antropologicko-kulturní změny velmi rychlé. Zatímco schopnost reagovat na tento trend je pomalá. Obrátit orientaci z církve čísel na církev, která se stává solí země, na církev, která jde hledat těch 40 procent lidí, kteří říkají, že jsou katolíci, ale do kostela nechodí - a chodit nebudou -, vyžaduje zcela nový způsob myšlení a jednání. Ale naši kněží na to nejsou připraveni, nebyli k tomu vyškoleni. Uvnitř kostelů odvádějí skvělou práci. Ale budoucnost se odehrává mimo kostely. Je to polní nemocnice, ke které vyzývá papež František.