Otec Romanelli: „Katolická církev bude v Gaze i nadále světlem naděje“
Jean-Charles Putzolu - Vatikán
Návrat do vlastní země, do vlastních domovů, nebo do toho, co z nich zbylo, je velmi pozitivním znamením, ale nestačí, protože zatím není jasné, zda existuje skutečná mezinárodní vůle k obnově. Otec Gabriel Romanelli, farář kostela Svaté rodiny v Pásmu Gazy, nahlíží na proti-exodus obyvatel Gazy, kteří uprchli ze severu na jih Pásma, aby přežili izraelské bombardování, a kteří se nyní, od pondělí 27. ledna a se svolením Izraele, vracejí do své země s nadějí, že se po měsících války, smrti a ničení budou moci bezpečně vrátit ke svému životu.
Zavázat se k rekonstrukci
„Je dobrým znamením, že dali svolení k návratu, ale stále nevidíme skutečnou vůli všech, kteří tuto válku podporovali a kteří nyní musí skutečně pomoci svým závazkem k obnově. Před válkou žilo ve městě Gaza více než milion lidí, v důsledku konfliktu se jejich počet snížil na přibližně 400 000. V současné době je v Gaze více než milion obyvatel. Podle posledních odhadů OSN se jich již vrátilo více než 300 000. To znamená, obává se také Romanelli, „že potřeby jsou ještě větší. Potřebujete pitnou vodu, což je základní zboží, bez kterého nelze žít. A pak potřebujeme humanitární pomoc, která musí být i nadále značná, a tedy potraviny, léky“.
Zasévat mír
Katolická církev spolu s farností Svaté rodiny, která patří pod jeruzalémský latinský patriarchát, a také s Institutem Vtěleného slova, k němuž argentinský kněz náleží a jemuž patriarcha kardinál Pierbattista Pizzaballa svěřil tuto pastorační činnost, bude i nadále poskytovat nejen duchovní podporu, ale také materiální pomoc všem civilistům, ať už křesťanům, nebo muslimům, kteří tvoří většinu obyvatel Gazy. „Děkujeme Bohu za jejich návrat,“ říká duchovní, „před návratem lidí dokázala katolická církev pomoci 17 000 rodinám, což je mnohem více než sto tisíc lidí, také podpořit zdravotnický systém prostřednictvím akce Charity Jeruzalém, latinského patriarchátu a Maltézského řádu. Budeme pokračovat ve službě chudým, nemocným, budeme pokračovat, i když nemůžeme sehnat ani léky na chronické nemoci. To vše budeme dělat i nadále, navzdory malému počtu křesťanů, kteří v Gaze zůstali, před oním strašným 7. říjnem jich bylo 1017 z 2 300 000 obyvatel, zatímco nyní jich je asi 700. Ale navzdory malému počtu se snažíme být světlem naděje, pomáhat každému člověku, ať už v našem kostele nebo mimo něj či v sousedství, protože mír je možný, ale musí být zaset, abychom se mohli nazývat Božími dětmi. Musíme pracovat a pomáhat každému člověku bez ohledu na jeho náboženskou nebo národnostní příslušnost“.