Plášť, kterým přikryl Nevěstu a Syna

Paolo Mattei

Nedaleko někdejšího starořímského závodiště Circus Maximus, za přeplněnými bistry směřujícími k Via dei Cerchi, je prázdné náměstí, na jehož konci dvě zvonice doprovázejí barokní fasádu cihlové budovy: bazilika svaté Anastázie na Palatinu, jeden z nejstarších kostelů v Římě, postavený v první polovině 4. století v srdci pohanského města, je vždy otevřená, téměř vždy opuštěná, mimo turistické trasy a odlehlá tak akorát, aby si jí nikdo nevšiml. V bílé dekorativní střízlivosti interiéru vyniká jasně červená barva výzdoby hlavního oltáře. Pořídila ji indická katolická komunita syromalabarského obřadu, které byl tento prostor poskytnut pro jejich bohoslužby.

V kapli zasvěcené svatému Jeronýmovi a svatému Josefovi se klečící muž modlí před Nejsvětější svátostí vystavenou po celý den. Tito dva světci mají co do činění s pokladem, který se zde uchovává již šestnáct století. Podle tradice si totiž učitel církve a autor Vulgáty, který v těchto místech žil a sloužil zde mše, při návratu z cesty do Svaté země vzal s sebou dvě látky: Mariin závoj a Josefův plášť. Obě látky jsou dodnes dobře zachovány ve skříni v prostorách baziliky, uvnitř relikviáře ze 17. století.

Plášť Ježíšova pěstouna byl předmětem dlouhé historie zbožnosti, modliteb a zázraků. Stejně jako všechny relikvie je stopou „oné neviditelné, ale skutečné přítomnosti, která osvětluje temnotu světa“, jak poznamenal papež Benedikt XVI. a vysvětlil, že „nás směřují k samotnému Bohu“. Ostatně svatá Terezie z Avily vyprávěla, jak zažila, že svatý Josef rozprostírá svůj patronát nad všemi žádostmi, které jsou mu předkládány: „Tím,“ vysvětlovala, „nám Bůh chce naznačit, že stejně jako mu byl podřízen na zemi, kde mu jako pěstoun mohl poroučet, tak i v nebi činí vše, o co ho požádá“. A tak je tento malý skrytý závoj - který, kdo ví, možná také někdy zakrýval Marii a Ježíše před nepřízní počasí na jejich cestě do Betléma nebo na jejich spěšné cestě do Egypta - stále příležitostí k přímluvné modlitbě k patronovi církve, kterého křesťané slaví 19. března (což letos připadá na středu, den, který je mu tradičně zasvěcen).

Po kostele bloudí starší pán a něco hledá. Zamíří k levé straně příčné lodi, kde je na stěně ve vyvýšeném výklenku socha zobrazující preláta klečícího na hrobě: je to kardinál Angelo Mai, slavný paleograf a filolog, znovuobjevitel ztracených textů na starých pergamenech, který byl v první polovině 19. století titulářem této baziliky. Pomník je jeho hrobem a onen starší pán vypadá jako profesor na literární pouti k poctě Leopardiho, který kardinálovi a učenci věnoval báseň Ad Angelo Mai quand'ebbe trovato i libri di Cicerone della Repubblica, truchlivé epicedio, v němž jsou někteří velikáni minulosti - Dante, Petrarca, Colombo, Ariosto, Tasso a Alfieri - evokováni jako oplakávané absence v současném „mrtvém století“.

V tichu baziliky svaté Anastázie je vždy někdo, kdo se modlí před Nejsvětější svátostí, „skutečnou přítomností, která osvětluje temnotu světa“. Z mála těch, kteří se zde objevují, pravděpodobně téměř nikdo neví o malé, skryté relikvii svatého Josefa. Mnozí se však v srdci města i po celém světě stále obracejí k patronovi všeobecné církve se slovy modlitby, kterou napsal Lev XIII.: „Nás pak všechny ustavičně ochraňuj“. Jako jsi svým pláštěm chránil Nevěstu a Syna.