O institucionalizovaných Jidáších a Jidáškovi v našem nitru
V úvodu liturgie ze středy Svatého týdne se Petrův nástupce modlil za obrácení lidí, kteří v tuto chvíli těží z bídy svého okolí:
„Modleme se dnes za lidi, kteří za nynější pandemie obchodují s potřebnými, využívají jejich nouze a prodávají je: za mafiány, lichváře a mnohé další. Kéž se Pán dotkne jejich srdcí a obrátí je.“
V homilii Svatý otec komentoval Matoušovo evangelium (Mt 26,14-25), které vypráví o Jidášově zradě. Rovněž dnes, vysvětloval papež, existují Jidášové, lidé, kteří z osobních zájmů dokážou zaprodat své drahé. Také dnes nechybějí lidé, kteří by rádi sloužili Bohu i mamonu současně; jsou to skrytí vykořisťovatelé, zjevně bezchybní, kteří však obchodují s lidmi a prodávají bližního. Jidáš po sobě zanechal učedníky, ďáblovy učedníky. Lnul totiž k penězům – a kdo příliš miluje jejich cinkot, je schopen zrady, aby se mu pak zpronevěřil ďábel, nespolehlivý plátce, uvrhl jej do zoufalství a dohnal k smrti. Papež uvažoval o mnoha institucionalizovaných Jidáších, kteří dnes vysávají lidi, a také o malých Jidášcích, které si neseme v sobě. Každý z nás se může dopustit zrady z lásky k penězům či hmotným statkům.
„Středa Svatého týdne se též nazývá Škaredá, je to den, v kterém církev poukazuje na Jidášovu zradu. Jidáš prodává svého Mistra. Když přemýšlíme o obchodování s lidmi, napadne nás obchod s otroky a jejich odvoz z Afriky do Ameriky, což považujeme za něco pradávného, anebo například prodávání jezídských dívek bojovníkům takzvaného Islámského státu, což je zase cosi příliš vzdáleného...Také dnes se však s lidmi obchoduje, a to dennodenně. Existují Jidášové, kteří prodávají své bratry a sestry, pracovně je vykořisťují, aniž by jim platili spravedlivou mzdu a uznávali své povinnosti...Mnohdy dokonce prodáváme, co je nám nejdražší. Kvůli svému pohodlí je člověk schopen vytěsnit rodiče a nestýkat se s nimi, odložit je do domova důchodců a nenavštěvovat je...zkrátka prodat je. Jedno úsloví o takových lidech říká, že jsou schopni prodat vlastní matku – a také ji prodávají. Získají tím klid, rodiče jsou daleko a ať o ně pečuje někdo jiný...
S obchodem s lidmi je to dnes jako v jeho počátcích – nadále pokračuje, a proč? Ježíš to předpověděl, přiznal majetku jeho svrchovanost, když řekl: »Nemůžete sloužit Bohu i mamonu«, dvěma pánům. Bohatství je to jediné, co Ježíš klade na stejnou výši a předkládá k osobní volbě: buď sloužíš Bohu a nabydeš svobody v adoraci a službě, anebo sloužíš mamonu a staneš se jeho otrokem. V tomto spočívá volba, ale mnozí lidé chtějí sloužit Bohu i mamonu zároveň, což nelze. Nakonec dopadnou tak, že předstírají službu Bohu, aby sloužili mamonu. Jsou to skrytí a sociálně bezvadní vykořisťovatelé, kteří potají obchodují a nezáleží na tom, zda zbožím jsou lidé. Vykořisťují člověka a prodávají bližního.
Jidáš odešel, ale zanechal po sobě učedníky, kteří však chodili do ďáblovy školy. Nevíme, jaký byl Jidášův život. Byl to asi normální chlapec, jehož poháněl vnitřní neklid, a proto ho Pán povolal mezi své učedníky. Jidášovi se toto učednictví ale nikdy nevydařilo, neměl učedníkova ústa, ani jeho srdce, jak jsme četli v prvním čtení (Iz 50,4-9a). V učednictví nevynikal, avšak Ježíš ho miloval...Evangelium napovídá, že Jidáš měl zálibu v penězích – ohrazuje se, když v Lazarově domě Marie pomazala Ježíšovy nohy drahocenným olejem, a evangelista Jan k jeho námitce poznamenává: »To řekl, ne že by mu záleželo na chudých, ale že to byl zloděj«. Láska k penězům jej přiměla k porušení pravidel, ke krádeži a od krádeže k zradě vede pouhý krůček. Kdo příliš miluje majetek, dopouští se zrady, aby ho stále rozmnožoval – taková je skutečnost a zákonitost. Jidáš, snad dobrý mladý muž s upřímnými úmysly, končí jako zrádce, který se chová jak trhovec: »Odešel k velekněžím a zeptal se jich: Co mi dáte, když vám ho zradím?“«. Podle mého soudu si ten člověk počínal jako smyslů zbavený.
Je tu však něco, co přitahuje mou pozornost. Ježíš jej nikdy nenazývá zrádcem, mluví sice o tom, že jeden z učedníků ho zradí, ovšem nikdy adresně. Nevyžene Jidáše slovy: »Pryč s tebou, zrádče!« Naopak, oslovuje ho jako přítele a přistupuje k němu s polibkem. To je Jidášovo tajemství. V čem spočívá? Don Primo Mazzolari to vysvětlil lépe než já...Ano, čerpám útěchu z oné sloupkové hlavice ve Vezelay. Jak Jidáš skončil? Nevím. Ježíš totiž varuje důrazně: »Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil«. Znamená to tedy, že je Jidáš v pekle? Nevím. Dívám se na onen sloupek a slyším Ježíšovo oslovení: »Příteli!«.
To nás nicméně přivádí k jiné, reálnější a aktuálnější myšlence. Do Jidáše vstoupil satan a dovedl jej k tomu, co učinil. Jak se ten příběh uzavřel? Ďábel je nespolehlivý plátce, všechno slíbí a vše ti ukáže, ale nakonec tě opustí v tvém zoufalství, aby ses oběsil.
Neklidné Jidášovo srdce, trýzněné žádostivostí a láskou k Ježíši, citem, jemuž se však nepodařilo být láskou, se v těchto mlžných mukách vrací k velekněžím a žadoní o odpuštění, o spásu. »Co je nám do toho? To je tvá věc...«, takto promlouvá ďábel a ponechává tě v beznaději. Pomysleme na mnohé institucionalizované Jidáše, kteří v tomto světě těží z lidí. A přemýšlejme také o Jidáškovi, který sídlí v nitru každého z nás a projevuje se při rozhodování mezi loajálností a zájmem. Každý z nás je schopen zradit, prodat, volit vlastní zájem. Každého z nás může přivábit láska k penězům, majetku a budoucímu blahobytu. »Kde jsi, Jidáši?« Tuto otázku kladu každému z nás: »Jidáši, Jidášku v mém nitru, kde jsi?«.
Kázal dnes papež František v Domě sv. Marty. Ranní bohoslužbu opět zakončil eucharistickým výstavem, při němž vyzval věřící k duchovnímu svatému přijímání, a eucharistickým požehnáním.
(jag)
