Výchovou proti dekonstrukci humanismu

Římský biskup v zaslaném videoposelství uvažuje nad tématem konference, které zní: „Vychovávat k bratrskému humanismu a budovat civilizaci lásky“ a které uvádí do souvislosti s Deklarací o křesťanské výchově Gravissimum educationis II. vatikánského koncilu. Humanismus požadovaný od katolických vzdělávacích zařízení hájí vizi společnosti založenou na člověku a jeho nezcizitelných právech, brání spravedlnost a mír na základě korektního vztahu mezi jednotlivcem, společností a státem, podporuje solidaritu a subsidiaritu. Takovýmto humanismem se oduševňuje též hospodářský rozvoj, cituje papež František svého předchůdce Jana Pavla II. (Promluva k univerzitním profesorům, 9.9.2000):

„Tento humanistický zorný úhel dnes nemůže odhlédnout od ekologické výchovy, která podněcuje ke spojenectví lidstva s životním prostředím, a to na různých úrovních – na vnitřní rovině vztahu k sobě samým, na úrovni solidarity s druhými lidmi, na přirozené úrovni ve vztahu se všemi živými bytostmi a na duchovní úrovni ve vztahu k Bohu“.

Takovým nárokům nelze dostát osamoceně, a proto je důležité sdružování katolických vychovatelů a společné rozpoznání příležitostí i obtíží. Přitom lze čerpat ze svědectví, jaká na poli výchovy vydali význační světci a světice, zdůrazňuje Petrův nástupce.

„Jednou z hlavních obtíží, s níž se dnes vzdělávání střetává, je rozšířená tendence k dekonstrukci humanismu. Individualismus a konzumismus vedou k soutěživosti, která znehodnocuje spolupráci, zastiňuje obecné hodnoty a podlamuje základní pravidla společného soužití. Rovněž kultura lhostejnosti, která prostupuje vztahy mezi lidmi i národy, jakož i péči o společný domov, nahlodává smysl pro humanismus.“

Popisované dekonstrukci humanismu lze čelit jedině součiností různých výchovných činitelů, počínaje rodinou, v níž se člověk učí snášet druhého, vážit si ho, pomáhat mu a žít s ním společně. Na tomto lidském růstu mají spolupracovat též další vychovatelé, a to jak svou odbornou připraveností, tak důsledným životním svědectvím, poznamenává Svatý otec.

„Opětovné budování humanismu též obnáší nasměrování výchovné činnosti směrem k periferiím, a to jak sociálním, tak existenciálním. Skrze službu, setkávání a přijetí se tak nejslabším a nejzranitelnějším lidem poskytují příležitosti k růstu. Pokud se naučíme chápat potřeby druhým lidí, rosteme a zrajeme spolu s nimi. Výchovná komunita poté prostřednictvím trpělivé každodenní práce vytváří širokou možnost inkluze, která přesahuje školní zdi a svou proměňující silou proniká do celé společnosti, v níž podporuje setkání, pokoj a smíření. Dokument o lidském bratrství, který jsem podepsal spolu s vrchním imámem Al-Azhar, v této souvislosti nabízí podněty k úvaze i akci.“

Papež dále varoval před jiným nebezpečím, ohrožujícím delikátní poslání vychovatele, a sice „diktaturou výsledků“. Snaha o okamžité a nejspíše číselné ohodnocení studenta plyne z převládající výrobní a spotřební logiky, ovšem opomíjí jeho všestranný růst, nedbá na jeho případné obtíže, omyly a obavy, ale také sny a svobodu. Výkonností diktatura přetváří člověka v laboratorní objekt a uměle jej připodobňuje ke stroji.

„Tomu lze zamezit tím, že do středu výchovného působení postavíme člověka v jeho celistvosti. Za tímto účelem má být vychovatel náležitě odborně připraven a zároveň oplývat lidskostí, aby se uměl pohybovat mezi svými studenty a podporovat jejich lidský i duchovní růst. Vychovatel v sobě musí spojovat kvalitu vzdělávání, pozornost vůči lidem a láskyplnou péči o ně. Obě tato hlediska vyžadují trvalou formaci učitelů i vedoucích pracovníků, aby si dokázali uchovat vysokou profesionalitu a současně pečovali o svou víru a duchovní motivace.“

Další překážkou v oblasti vzdělání a výchovy je současné zrychlování životního rytmu a s ním související neustálá změna opěrných bodů. Lidská identita tak ztrácí soudržnost a psychologická uspořádanost se rozpadá kvůli nepřetržité transformaci, popírající přirozenou pomalost biologické evoluce.

„Na tento rychlostní chaos máme reagovat tím, že času navrátíme jeho přednostní hodnotu, a to zejména ve vývojovém věku, sahajícím od dětství po adolescenci. Každý člověk potřebuje vlastní časový průběh, aby si osvojil znalosti, upevnil je a přetvářel. Opětovné nalezení času kromě toho obnáší docenění ticha či zastávku ke kontemplaci přírodních krás, v níž nalézáme podněty k péči o náš společný domov a novému životnímu stylu, respektujícímu budoucí generace. Jedná se o úkon zodpovědnosti vůči našim potomkům, který nelze zanedbat!“

Pracujme na tom, abychom vzdělávání vysvobodili z relativistických obzorů a zaměřili je na všestrannou formaci každého člověka, vyzývá papež František katolické učitele a vychovatele v závěru videoposelství, které zaslal na jejich newyorský kongres.

(jag)