Papež v Japonsku – 2. den
Druhý den papežova pobytu, liturgicky zarámovaný slavností Ježíše Krista Krále, byl patrně těžištěm poselství této návštěvy; probíhal převážně ve městě Nagasaki. Právě tudy vstoupila do Japonska se sv. Františkem Xaverským v roce 1549 křesťanská víra a byla tamějším obyvatelstvem vroucně přijata. Roku 1588, kdy zde byla založena první diecéze, čítala již katolická komunita 300 tisíc lidí. Právě zde však na prahu novověku došlo k jejímu systematickému a nebývale krutému pronásledování, ve kterém Ježíšovo svědectví zazářilo nebývalou silou. Kromě 42 doposud kanonizovaných a 583 beatifikovaných mučedníků dosvědčují pedantsky přesné dobové záznamy japonské vrchnosti dalších 35 tisíc osob převážně laiků - mužů, žen a dokonce i dětí - kteří vyznali křesťanskou víru mučednictvím a čekají na kanonizační procesy. Prvním a nejznámějším z nich je japonský jezuita sv. Pavel Miki, který byl spolu s 25 dalšími ukřižován v Nagasaki roku 1597. Jeho slova, pronesená z kříže, jak byla zaznamenaná svědky a podává je římský breviář, doporučil k meditaci papež v jedné ze čtyř dnešních promluv.
„Pavel Miki prohlásil nejprve všem přítomným, že je Japonec a člen Tovaryšstva Ježíšova a že umírá proto, že hlásal evangelium, a že děkuje Bohu za tak mimořádné dobrodiní. Pak připojil následující slova: »Když jsem teď dospěl až sem, předpokládám, že nikdo z vás si nemyslí, že bych teď nechtěl mluvit pravdu. A proto vám prohlašuji, že není jiné cesty k spáse než ta, kterou jdou křesťané. Tato cesta mě učí, abych odpustil nepřátelům a všem, kteří mi ublížili. Proto rád odpouštím králi a všem, kteří mě přivedli na smrt, a prosím je, aby ochotně přijali křesťanský křest.«“ Po opadnutí nejrozsáhlejší vlny systematického pronásledování žila křesťanská víra mezi Japonci více jak dvě století bez přítomnosti biskupů a kněží. Teprve roku 1889 byla v zemi prohlášena plná náboženská svoboda a začaly se opět stavět kostely. V roce 1929 bylo japonských katolíků 94 096, z nichž 63 098 žilo v Nagasaki.
Ad 1. Papež František sem přicestoval brzo ráno z tisíc kilometrů vzdáleného Tokia a vydal se na místo, které se váže k ještě hrůznější události, patřící však do dějin teprve nedávných, totiž k mírovému památníku (Atomic Bomb Hypocenter) zbudovanému v hypocentru výbuchu druhé atomové bomby z 9. srpna 1945, kterou bylo zavražděno 75 tisíc civilistů, z nichž asi polovina v tentýž den. „Jaderné bomby nechrání národní ani mezinárodní bezpečnost,“ řekl zde mimo jiné papež František:
„V tomto městě, které dosvědčuje katastrofické humanitární a ekologické důsledky jaderného útoku, nebude nikdy dost pokusů pozvednout hlas proti závodu ve zbrojení. [...] V dnešním světě, kde miliony dětí a rodin žijí v nelidských podmínkách, jsou vynakládání peněz na výrobu, modernizaci, údržbu a prodej stále ničivějších zbraní a závratné výdělky z toho pocházející nepřetržitým a do nebe volajícím atentátem. Svět míru - zbavený jaderných zbraní - je všude touhou milionů mužů a žen. [...] Naše odpověď na hrozbu jaderných zbraní musí být kolektivní a smluvená, založená na pracné, ale ustavičné vzájemné důvěře, která zlomí dnes převládající dynamiku nedůvěry. V roce 1963 svatý papež Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris požadoval rovněž zákaz jaderných zbraní (č.60) a prohlásil, že pravý a trvalý mír mezi národy nemůže být založen na rovnováze vojenských sil, nýbrž jedině na vzájemné důvěře (srov. č. 61).
Je nezbytné prolomit převládající dynamiku nedůvěry, která nyní hrozí rozložením architektury mezinárodní kontroly nad zbrojením.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY u Mírového památníku je ZDE
Ad 2. Z městského památníku výbuchu atomové bomby se papež vydal na církevní půdu, totiž na návrší Nishizaka Hill, které připomíná všechny japonské křesťanské mučedníky, počínaje sv. Pavlem Miki, na místě jehož ukřižování byl zbudován památník. Tady papež pronesl nedělní promluvu před mariánskou modlitbou Anděl Páně a mimo jiné řekl:
„Přicházím k tomuto památníku, který je dedikován mučedníkům, abych se setkal s těmito svatými muži i ženami, a chci tak učinit s pokorou onoho mladého jezuity, který přišel „téměř z konce světa“ a nalezl hluboký zdroj inspirace a obnovy v dějinách prvních japonských mučedníků. Nezapomeňme na lásku jejich oběti! Ať nezůstane slavnou relikvií minulých skutků, dobře konzervovanou a uctívanou v muzeu, ale je živoucí pamětí a ohněm duše každého apoštolátu v této zemi, schopnou neustále oživovat a podněcovat evangelní horlivost. Kéž církev v Japonsku naší doby, se všemi potížemi a přísliby pocítí potřebu denně naslouchat slovům, která pronesl svatý Pavel Miki ze svého kříže, a sdílet se všemi muži a ženami radost a krásu evangelia, které je Cestou, Pravdou a Životem (srov. Jan 14,6). Kéž jsme každý den svobodnější od všeho toho, co nás tíží a překáží nám v cestě pokory, svobody, odhodlání a lásky.
Bratři, na tomto místě se spojujeme také s křesťany, kteří dnes v mnoha částech světa trpí a podstupují mučednictví pro víru. Tito mučedníci 21. století nás interpelují svým svědectvím, abychom se odvážně ubírali cestou blahoslavenství. Modleme se za ně a s nimi; pozvedněme hlas za to, aby náboženská svoboda byla zaručena všem a všude; pozvedněme hlas také proti každé manipulaci náboženstvími, vykonávané „politikami integralismu a rozdělování, systémy bezuzdného zisku a záštiplnými ideologickými tendencemi, jež manipulují činy i osudy lidí“ Prosme Madonu, Královnu mučedníků, svatého Pavla Mikiho a všechny jeho druhy, kteří v průběhu dějin hlásali životem Pánovy divy, aby se přimlouvali za vaši zemi a za celou církev a jejich oběť tak probudila a neustále oživovala radost z misijního poslání.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY před mariánskou modlitbou Angelus je ZDE
Po společné modlitbě Anděl Páně papež udělil apoštolské požehnání a odebral se do arcibiskupské rezidence k obědu a krátkému odpočínku. Přivítalo jej zde 14 seminaristů a 15 kandidátů zasvěceného života různých řeholních kongregací založených v Nagasaki.
Ad 3. Nabitý program papežovy návštěvy pokračoval odpoledne na zdejším baseballovém stadionu bohoslužbou. Liturgie ze slavnosti Ježíše Krista Krále se účastnilo 35 tisíc lidí. Poblíž oltáře byla umístěna hlavy mariánsky sochy, umístěná v katedrále, která zmizela při jaderné explozi. V homilii Petrův nástupce komentoval dnešní evangelium (Lk 23,35-43), popisující, jak zločinec, ukřižovaný společně s Ježíšem, uznal Krista a nazval Jej králem.
„Kalvárie - místo zmaru a bezpráví, kde jsou bezmoc a neporozumění provázeny zmatenými a necitelnými řečmi střídavě se posmívajícími smrti nevinného - se díky postoji onoho dobrého zločince mění ve slovo naděje pro celé lidstvo. Zesměšňování nevinného trpícího pokřikem „zachraň sám sebe“ nebude mít poslední slovo. Naopak, vzbudí hlas těch, jejichž srdce se nechá pohnout a zvolí si soucit za pravý způsob utváření dějin.“
„Dnes tady chceme obnovit svoji víru a svoje nasazení, řekl dále papež: „Chceme proto jako dobrý lotr prožít tento okamžik [...] doprovázet Jeho umučení, být Mu oporou v Jeho samotě a opuštěnosti a znovu slyšet, že spása je slovo, které Otec nabízí všem: »Dnes budeš se mnou v ráji«.“
„Spásu a jistotu odvážně svým životem dosvědčili svatý Pavel Miki a jeho druhové i tisíce mučedníků, kteří vám zanechali svůj duchovní odkaz. Chceme jít v jejich stopách, kráčet v jejich šlépějích k odvážnému vyznání, že láska, kterou Kristus prokázal a slavil svojí obětí na kříži, je s to přemoci každý typ nenávisti, sobectví, urážky či výmluvy; je s to přemoci každou pesimistickou netečnost či omamný blahobyt, které nakonec paralyzují každé dobré jednání i rozhodnutí. Jak připomněl Druhý vatikánský koncil, oddalují se od pravdy ti, kteří vědí, že tady nemáme stálý domov a směřujeme k tomu budoucímu, ale domnívají se, že proto můžeme opomíjet svoje pozemské povinnosti, a nevšímají si, že právě víra, kterou vyznáváme, nás nabádá, abychom je plnili způsobem, který dosvědčuje a ukazuje šlechetnost povolání, kterého se nám dostalo (srov. Gaudium et spes, 43).“
A homilii pak zakončil:
„Drazí bratři, Nagasaki ve své duši nese stěží zhojitelnou ránu, znamení nevysvětlitelného utrpení mnoha nevinných, obětí válek včerejška, ale trpících také tou dnešní, rozkouskovanou třetí světovou. Pozvedněme zde svoje hlasy ve společné modlitbě za všechny, kteří na svém těle nesou důsledky tohoto do nebe volajícího hříchu, a za to, aby bylo stále více těch, kteří jsou jako dobrý lotr schopni nemlčet a nezesměšňovat, nýbrž prorokovat svým hlasem království pravdy a spravedlnosti, svatosti a milosti, lásky a pokoje (srov. Římský misál, preface ze slavnosti Krista Krále).“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE
Ad 4. Hned po bohoslužbě se papež odebral do 400 km vzdálené Hirošimy, aby zde již za tmy pronesl řeč, která byla japonskou veřejností patrně nejvíce očekávaná. Památník míru (Hiroshima Peace Memorial Museum) je zbytek budovy, postavené českým architektem Janem Letzelem v roce 1915 jako městské výstaviště. Dne 6. srpna 1945 došlo nedaleko od ní k výbuchu první atomové bomby, která v okamžení sprovodila ze světa 80 tisíc lidí, převážně civilistů, a dalších 80 tisíc jich umíralo postupně v následujících dnech, měsících a letech.
Jak se očekávalo, papež zde odsoudil jako nemorální nejen použití, ale i vlastnění atomových zbraní. Totéž učinil v říjnu t.r. nejvyšší představitel šíitského islámu Ájatolláh Chamenei. Svatý otec tak opětovně podpořil Smlouvu o zákazu jaderných zbraní z roku 2017, ke které se na půdě OSN dosud nepřihlásil dostatečný počet signatářů, aby mohla vstoupit v platnost, a NATO ji dokonce odsoudilo na rozdíl od předchozí Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968, pod níž jsou podpisy většiny států vlastnících atomové zbraně (USA, Velká Británie, Francie, Ruská federace a Čína), ačkoli je otázkou, zda ji dodržovaly.
„S pevným přesvědčením chci zdůraznit, že použití jaderné energie k válečným účelům je dnes více než jindy zločinem nejenom proti člověku a jeho důstojnosti, ale proti jakékoli budoucnosti našeho společného domu. Použití atomové energie k válečným cílům je amorální stejně jako je nemorální vlastnění jaderných zbraní, jak jsem řekl před dvěma roky (Tisková konference během návratu z Bangladéše, 2. prosince 2019). Budeme za to souzeni. Nové generace povstanou jako soudci našeho selhání, pokud jsme mluvili o míru, ale nerealizovali jsme ho svými skutky mezi národy. Jak můžeme mluvit o míru, když vyrábíme nové a impozantní válečné zbraně? Jak můžeme mluvit o míru, když ospravedlňujeme nelegitimní činy nenávistnými a diskriminujícími proslovy?
Jsem přesvědčen, že mír není víc než prázdné slovo, pokud se nezakládá na pravdě, pokud se nebuduje spravedlivě, pokud není oživován a naplňován láskou a pokud se neuskutečňuje ve svobodě (srov. sv. Jan XXIII., Pacem in terris, 18).“
Řekl papež František v hirošimském Památníku míru a svoji obsáhou promluvu zakončil slovy:
„V jediné úpěnlivé prosbě, otevřené Bohu a všem mužům a ženám dobré vůle, jménem všech obětí bombardování, jaderných pokusů a všech konfliktů pozvedněme společně ze srdce své volání: Už nikdy válka, už nikdy hřmot zbraní, už nikdy tolik utrpení! Kéž přijde pokoj do našich dnů, do tohoto našeho světa. Bože, tys slíbil: »Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe« (Žl 84,11-12). Přijď, Pane, den se nachýlil, a tam, kde se rozmohl zmar, ať překypuje naděje a je možné psát a uskutečnit jinou historii. Přijď Pane, Kníže pokoje, učiň nás nástrojem a odleskem Svého pokoje!“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY v Hirošimě je ZDE
Z Hirošimy se papež vrátil zpět do Tokia, kde dorazil na nunciaturu ve 22:30 tamějšího času.
(mig)
