Papež v Japonsku – 3. den
Program třetího dne své návštěvy v Japonsku zahájil František na papežské nunciatuře setkáním se skupinou mladých lidí zapojených do projektu Scholas Occurentes. Moudrost nespočívá pouze v idejích, nýbrž vyjadřuje se třemi jazyky – řekl papež poté, co vyslechl jejich svědectví – totiž jazykem mysli, srdce a rukou. Jedině tak mohou povstat skutečně tvůrčí díla. Uzavírat se do svých vlastních idejí je pohodlné a snadné, ale vyjít navenek a zariskovat – jak se o to snažíte – je opravdu krásné, řekl papež dvacetičlenné skupině mladých Japonců.
Ad 1. Setkání papeže Františka s oběťmi tzv. trojí tragédie – zemětřesení, tsunami a havárie jaderné elektrárny ve Fukúšimě – se v Japonsku věnovala velká pozornost již před papežovým příjezdem. Místní obyvatelstvo je vnímavé k malým gestům vstřícnosti a velice si váží toho, že římský biskup věnuje pozornost těm, na které místní instituce často již zapomněly. Setkání v kongresovém centru Bellesalle Hanzomon v Tokiu se zúčastnilo na 800 lidí, zasažených v březnu 2011 následky zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovy stupnice, které vyvolalo tsunami a způsobilo havárii jaderné elektrárny. František vyslechl svědectví tří lidí, kteří se zázrakem zachránili.
Katolička Toshiko Kato vzpomínala, jak živel zničil ohromnou hráz proti tsunami, dílo techniky, které si přijížděli prohlížet i ze zahraničí. Sama přišla o dům i své blízké. „Když jsem se ocitla mezi ruinami svého domu, uvědomila jsem si, jak velmi jsem vděčná za to, že žiji a že mohu svůj život naplnit. Dostala jsem daleko víc než jsem ztratila,“ řekla ve svém svědectví. – Mnoho lidí z celého světa nám otevřelo srdce, znovu jsem našla naději při pohledu na to, jaké úsilí lidé vynakládají na pomoc obětem této tragédie,“ řekla s poukazem na význam solidarity. „Pokud nic neuděláme, výsledkem bude nula, když ale učiníme byť by jen jediný krok, pokročíme kupředu,“ řekla Toshiko, kterou později František ocitoval, když vybízel k podpoře obětí těchto tragédií.
Buddhistický mnich Tokuun Tanaka, který žil v osm století starém klášteře 17 kilometrů od Fukúšimy, vzpomínal, že po tragédii v této někdejší oblasti blahobytu jakoby přestal život existovat. Vybídl k zamyšlení nad současným životním stylem, egoistickým zaměřením pouze na sebe a k budování společnosti založené na větší solidaritě. S posledním svědectvím vystoupila Tsuki Kamohita, které bylo ve chvíli havárie jaderné elektrárny osm let. Vzpomínala na utrpení celé rodiny, která musela utéct před následky radioaktivního záření. Mluvila o těžké nemoci svého otce, ale také o uprchlících, kteří se vrátili na zamořená území, protože neviděli žádnou alternativu. V závěru prosila papeže Františka, aby se spolu s ní modlil za uzdravení ran všech obětí a za to, aby se svět zasadil o vyloučení jaderné hrozby v budoucnosti.
Svatý otec ve své promluvě připomněl, že při trojí tragédii přišlo o život 18 tisíc lidí a 50 tisíc evakuovaných stále žije v provizorních podmínkách bez možnosti návratu do svých domovů. Poukázal také na situaci těch, kdo se musejí nadále vyrovnávat s následky havárie, se zamořenou zemí, lesy a dalšími důsledky radiace. Vyjádřil přání, aby toto setkání posloužilo k další konkrétní pomoci obětem těchto tragédií.
„Osm let po trojí katastrofě Japonsko ukázalo, že národ se může sjednotit v solidaritě, trpělivosti, vytrvalosti a odhodlání. Cesta k úplné obnově může být ještě dlouhá, ale vždycky je možná, pokud můžeme počítat s lidmi, kteří se dokáží navzájem podporovat a pomáhat si.“
Papež zdůraznil, že je nutné usilovat o kulturu schopnou překonávat lhostejnost. S myšlenkou na budoucnost našeho společného domu si musíme uvědomovat, že čistě sobecká řešení jsou nepřípustná, protože neseme velkou odpovědnost vůči příštím generacím.
„Drazí bratři, v pokračujícím díle obnovy a rekonstrukce po trojí tragédií, si mnozí musejí navzájem stisknout ruce a mnoho srdcí se musí spojit, jako by bylo jen jediné. Tímto způsobem se dostane podpora těm, kdo trpí, a uvidí, že nebyli zapomenuti. Uvidí, že mnoho lidí aktivně a efektivně sdílí jejich bolest a nadále budou podávat bratrskou ruku k pomoci. Ještě jednou poděkujme těm, kdo se prostým způsobem podíleli na ulehčení tíže spočívající na obětech. Kéž se tato slitovnost stane cestou, která všem dovolí nalézt naději, stabilitu a bezpečnost do budoucnosti.“
Po setkání s oběťmi trojí katastrofy zamířil papež František do císařského paláce k soukromému rozhovoru s císařem Naruhitem. Vládce Země vycházejícího slunce přivítal římského biskupa ve vstupní bráně, společně prošli přes nádvoří a vstoupili do Audienčního sálu, kde pózovali pro oficiální fotografie. Privátní rozhovor papeže Františka a císaře Naruhita trval přesně půl hodiny, od 11.01 do 11.31 místního času. Císař Naruhito nastoupil na trůn letos v květnu, po abdikaci svého otce císaře Akihita, který v Japonsku vládl přes 30 let. Dobrovolné odstoupení je považováno za historickou událost, která na japonském císařském dvoře nemá v posledních dvou stoletích obdoby.
Ad 2. V našem světě bylo vynalezeno mnoho věcí, ale díky Bohu neumíme udělat selfie duše. Abychom se rozvíjeli a objevovali svou vnitřní krásu, nemůžeme hledět do zrcadla – řekl papež František přibližně tisícovce mladých lidí, s nimiž se setkal v tokijské katedrále. Moderní stavbu, spojující východní a západní tvarosloví, postavil v 60. letech Kenzo Tange, na místě původní neogotické katedrály zbořené při bombardování Tokia za II. světové války.
Papež ve své promluvě reagoval na svědectví tří mladých lidí. Katolička Miki vyprávěla o životě ve společnosti zachvácené spěchem a nastavené pouze na konkurenceschopnost a produktivnost. Nenacházíme čas ani na sebe navzájem ani na Boha, říkala mladá Japonka. Buddhistická učitelka Masako promluvila o problémech svých žáků: schází jim vědomí vlastní hodnoty a často se uzavírají do sebe, popisovala svou zkušenost. Mladý Filipínec Leonardo, který přijel do Japonska s rodiči, se svěřil se vzpomínkami na šikanu, kterou zakusil ve škole jako cizinec. Oporu však nalezl ve víře a ve farním společenství. Papež František nejprve reagoval na toto poslední svědectví:
„Nejkrutější na školní šikaně je to, že zraňuje ducha a vědomí vlastní hodnoty ve chvíli, kdy nejvíce potřebujeme nabírat sílu, abychom se sami přijali a postavili novým výzvám života. Oběti šikany dokonce někdy obviňují samy sebe za to, že se staly »snadným cílem«. (…) Paradoxně jsou to však pronásledovatelé, kteří jsou slabí, myslí si totiž, že mohou potvrzovat svoji identitu skrze ubližování jiným. (…) Všichni se musíme spojit proti šikaně a naučit se říkat: Dost! Je to epidemie, na kterou můžete nalézt nejlepší lék sami. Nestačí, aby výchovné instituce nebo dospělí využívali možnosti prevence, které mají k dispozici. Je zapotřebí, abyste se vy, mezi přáteli a spolužáky, dali dohromady a řekli: »Ne! Ne šikaně! Ne agresi proti druhému! Tohle je špatně!« Neexistuje silnější zbraň k obraně před těmito věcmi než »zvednout se« a se spolužáky a kamarády říci: To, co děláš, je šikana, a to je vážná věc.“
František vybídl mladé Japonce, aby se učili věnovat čas druhým lidem a Bohu. Pokud to neudělají, budou žít ve společnosti rozvinuté navenek, ale chudé a omezené ve svém vnitřním životě, s vyhaslou duší.
„Jedině tak otevřete své příběhy a svá zranění lásce, která nás může proměnit a začít měnit svět, který nás obklopuje Pokud čas nedáváme, „neztrácíme“, nýbrž snažíme se „šetřit čas“ na lidech, ztratíme ho v mnoha věcech, které nás na konci dne zanechají vyprázdněné a otupené. V mé rodné zemi se říká, že se »naplníme jako zažívací trakt«. Prosím vás tedy, věnujte čas své rodině, věnujte čas svým přátelů, ale také Bohu, modlete se a rozjímejte, každý podle své víry. A když vám modlitba připadne obtížná, nevzdávejte se. Jeden moudrý duchovní vůdce kdysi řekl, že modlitba v zásadě spočívá v setrvávání. Zastav se, vytvoř prostor, aby mohl vejít Bůh, nech se od Něho vést a On tě naplní svým pokojem.“
Papež se dále odvolal na svědectví Matky Terezy, která kdysi řekla, že nejstrašnější bídou je pocit, že nejsem milován. František zdůraznil, že všichni musejí postoupit boj s touto duchovní bídou. K tomu je zapotřebí uvědomit si, že nežijeme pro věci, nýbrž pro někoho – a především pro Boha.
„Může nám v tom napomoci tato úvaha: Abychom mohli žít po fyzické stránce, musíme dýchat, což je věc, k níž dochází, aniž bychom si toho všímali, všichni dýcháme automaticky. Abychom zůstali při životě v plném a širokém smyslu slova, musíme se také naučit dýchat duchovně, v modlitbě a rozjímání, ve vnitřním pohybu, skrze nějž můžeme naslouchat Bohu, který k nám promlouvá v hloubi srdce. A potřebujeme k tomu také vnější pohyb, v němž se přibližujeme k druhým skrze skutky lásky, ve skutcích a službě. Tento dvojí pohyb nám dovoluje růst a uznat nejen to, že nás Bůh miluje, ale že každému z nás svěřil také poslání, jedinečné povolání, a že Jej objevíme do té míry, v níž se dáváme druhým, konkrétním lidem.“
Ad 3. Odpolední program zahájil papež František na zcela zaplněném baseballovém stadionu, kde latinsky sloužil mši svatou za dar lidského života (ve shodě s tématem japonské části apoštolské cesty, které vyzývá k ochraně veškerého bytí). Římský biskup během dlouhého okruhu stadionem z papamobilu zdravil nemocné lidi i malé děti a žehnal jim i jejich fotografiím, které mu příbuzní předkládali. Mezi více než padesáti tisíci účastníky byli kromě japonských a zahraničních katolíků rovněž buddhisté a šintoisté.
Ve španělsky pronesené homilii Svatý otec popsal sociální izolovanost a ztrátu životního smyslu u mnoha lidí žijících v japonské ekonomicky rozvinuté společnosti, kde sebevraždy jsou první příčinou úmrtí v řadách mládeže. Hovořil o začarovaném kruhu, v němž přehnané nároky na výkonnost vedou do stále větší úzkosti, a o vnitřní prázdnotě, plynoucí ze spotřeby jako jediného hodnotového měřítka.
„Takové kritérium nás ponenáhlu učiní neprodyšnými a necitlivými k tomu, co je důležité, a přiměje naše srdce, aby se rozbušilo kvůli tomu, co je postradatelné nebo prchavé. Duše je tak sužována a spoutávána upachtěnou vírou, že všechno lze vyrobit, všechno podmanit a všechno kontrolovat!“
Ježíšova výzva, abychom se neznepokojovali a důvěřovali, pak působí jako hojivý balzám, podotkl Petrův nástupce. Nelze ji vykládat jako abdikaci na každodenní odpovědnost a nezájem o dění okolo, nýbrž nás naopak provokuje, abychom otevřeli svoje priority širšímu, smysluplnému horizontu a zadívali se stejným směrem: »Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno« (Mt 6,33).
„Pán nám neříká, že základní potřeby jako jídlo a oděv nejsou potřebné; spíše nás vybízí, abychom přehodnotili svá každodenní rozhodnutí a nezůstávali uvězněni či izolováni v touze po úspěchu za každou cenu, včetně života. Zesvětštělé postoje, bažící pouze po vlastním zisku či prospěchu v tomto světě, a sobectví, nárokující si individuální štěstí, nás ve skutečnosti nenápadně skličují a zotročují a kromě toho překážejí rozvoji opravdu harmonické a lidské společnosti. Opakem izolovaného, odděleného, ba dušeného „já“ může být jedině společné, slavené a sdílené „my“ (srov. Katecheze na generální audienci, 13. února 2019).“
Svět, plný života a krásy, je totiž především podivuhodný dar Stvořitele, zdůraznil František, a také svou svobodu máme přijmout jako milost. Veškerá krása a dobrota nám je nabízena, abychom ji mohli sdílet a zpřístupňovat druhým, nikoli jako majitelé či páni, nýbrž jako účastníci téhož stvořitelského snu. Péči o vlastní život a vztahy k přírodě nelze oddělit od bratrství, spravedlnosti a věrnosti ve vztahu k druhým, připomenul Svatý otec.
„Proto jsme jako křesťanské společenství povoláni chránit každý život a dosvědčovat moudře a odvážně postoj nezištnosti a soucitu, šlechetnosti a naslouchání, stylem, který je schopen zahrnovat a přijímat život takový, jaký je (...), neboť pro křesťana je jediným možným kritériem posuzování každého člověka a každé situace Otcův soucit se všemi Jeho dětmi“.
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE při mši v Tokiu je ZDE
V závěru mše svaté tokijský arcibiskup Tarcisio Isao Kikuchi vyložil, proč japonští biskupové zvolili právě ochranu každého života za motto papežské cesty. Jsou totiž přesvědčeni, že japonští katolíci musí vyvinout veškerou snahu o obranu života ve společnosti, kde se lidská důstojnost pošlapává a mnozí lidé jsou vystaveni ohrožení života, aniž by je kdokoli chápal či jim pomohl v jejich osamělosti.
Ad 4. Ve večerních hodinách se Petrův nástupce vydal do sídla japonské vlády v tokijské čtvrti Kantei. Po soukromé schůzce s premiérem Šinzém Abem promluvil Svatý otec k veřejným představitelům a diplomatickému sboru a bilancoval témata svého japonského pobytu. Nejprve však upozornil na dlouholeté kulturní a diplomatické vztahy mezi Svatým stolcem a Japonským královstvím, počínaje téměř desetiletým pobytem jednoho z prvních misionářů, italského jezuity Alessandra Valignana (1579).
„Jako národ je Japonsko obzvláště citlivé k utrpení méně obdařených a postižených lidí. Motto mojí návštěvy zní „Chránit každý život“, tedy uznávat jeho nezadatelnou důstojnost a důležitost prokazovat solidaritu a podporu našim bratrům a sestrám v jakékoli nouzi“.
Papež zmínil setkání s oběťmi fukušimské katastrofy a varoval před opakování atomových explozí z Hirošimy a Nagasaki. Navázal tak na úvodní slova japonského premiéra, který potvrdil japonské mírové úsilí a vyprávěl příběh prvního apoštolského vikáře v Japonsku, francouzského kněze Bernarda Petitjeana, který se v polovině 19. století jako první v Nagasaki setkal s tzv. „skrytými křesťany“. Oblast Urakami, z níž pocházeli, později vyhladila jaderná bomba.
„Dějiny nás učí, že i ty nejzávažnější konflikty mezi státy a národy mohou nalézt nosná řešení pouze prostřednictvím dialogu, což je jediná zbraň hodná člověka a schopná zaručit trvalý mír. Jsem přesvědčen, že nukleární otázku je nutno řešit multilaterálně za podpory politických a institucionálních procesů schopných vytvořit širší mezinárodní konsenzus a postup“.
Petrův nástupce ocenil drahocenný kulturní poklad, který v průběhu mnoha staletí dokázalo Japonsko rozvinout a uchovat, včetně hlubokých náboženských a morálních hodnot, jež charakterizují tuto starobylou kulturu.
„Dobré vztahy mezi různými náboženstvími nejsou podstatné jenom pro budoucí mír, ale vedou také nynější i budoucí generace k tomu, aby si vážily etických principů, jež jsou základem skutečně spravedlivé a lidské společnosti. Řečeno slovy Dokumentu o lidském bratrství, který jsem podepsal spolu s Vrchním imámem z Al Azhar letos v únoru, společná starost o budoucnost lidské rodiny nás nabádá přijímat „kulturu dialogu jako cestu, spolupráci jako chování a vzájemné poznání jako metodu a kritérium“.
V závěru na typickém obrazu třešňového květu (sakura) vykreslil křehkost našeho společného domu, vystaveného nejenom přírodním pohromám, ale také chamtivosti, vykořisťování a devastaci uskutečňovanými lidskou rukou. Vybídl zejména k pozornosti vůči mladým lidem a volbě humánní ekologie:
„Lidská důstojnost musí být středem každé sociální, ekonomické a politické aktivity. Je zapotřebí prosazovat mezigenerační solidaritu a na všech úrovních komunitního života je třeba prokazovat péči těm, kdo jsou opomenuti a vyloučeni. Myslím zejména na mladé lidi, kteří často trpí těžkostmi během dospívání, a také na starší a osamocené lidi, kteří trpí samotou. Víme koneckonců, že civilizace nějakého státu či národa se neměří jeho ekonomickou mocí, nýbrž pozorností věnovanou potřebným, jakož i schopností být užiteční a příznivě naklonění životu“.
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na rozloučenou je ZDE
V závěru papež japonským státním představitelům poděkoval za zdárný průběh návštěvy, jejíž veřejný program dneškem končí. Zítřejší, poslední den pobytu v Japonsku, bude věnován tamní komunitě Tovaryšstva Ježíšova a návštěvě na jezuitské univerzitě.
(RaVat)
