Papež v Thajsku - 1. den
Vzhledem k tomu, že den začíná v Bangkoku o 6 hodin dříve než na Evropském kontinentu, první události papežské cesty do Thajska se odehrávaly v noci. Po aklimatizaci na papežské nunciatuře, které byl vyhrazen včerejšek (středa 20. listopadu), zahájil papež František svou návštěvu setkáním s politickou reprezentací Thajského království.
Petrův nástupce nejprve zavítal do vládní čtvrti Dusit, aby se soukromě sešel s premiérem Prayuthem Chan-Ochou. Tento pětašedesátiletý generál byl strůjcem posledního státního převratu v roce 2014 a jeho junta rovněž vypracovala novou ústavu, schválenou v referendu o dvě léta později (7. srpna 2016), která posílila moc armády, ústavního soudu i monarchy a na jejímž základě mohl být Chan-Ocha po letošních volbách opět jmenován do čela vlády, ačkoli parlementní většinu získala opoziční strana Pheu Thai.
Ad 1. Ve „Slonovinovém sále” vládního paláce (pozoruhodné stavby vybudované ve 20. letech minulého století italským architektem Annialem Rigottim v neogotickém stylu s byzantskými a thajskými prvky) přednesl papež František svůj první projev na thajské půdě. Vedle problémů spojených s globalizací a migrací zmínil rovněž otázku násilí pacháného na ženách a dětech a poděkoval všem, kdo se angažují proti těmto nechvalně proslulým fenoménům.
Svatý otec promluvil s uznáním o podílu Thajska v řešení problémů jihovýchodní Asie a rozvíjení politické, hospodářské a kulturní spolupráce v regionu. Zdůraznil rovněž velký význam přátelství a mezináboženského dialogu v budování spravedlivé, vnímavé a integrující společnosti.
„Rád bych osobně utvrdil všechny snahy maličké, ale živé katolické komunity uchovávat a prosazovat ony specifické vlastnosti Thajců, evokované vaší státní hymnou, jako je mírumilovnost a náklonnost, nikoli však zbabělost, a pevné předsevzetí čelit veškerému ignorování křiku mnoha našich bratří a sester, kteří touží po osvobození od jha chudoby, násilí a nespravedlnosti. Tato země nese jméno „svoboda“. Víme, že svoboda je možná jedině, pokud jsme schopni cítit odpovědnost jedněch za druhé a překonávat jakoukoli formu nerovnosti.“
Svatý otec dále zdůraznil, že Thajsko, známé svou pohostinností v poskytování účtočiště migrantům a uprchlíkům ze sousedních zemí, se samo ocitlo v krizi. Vyslovil se za širokou mezinárodní spolupráci, která by vytvořila rámec „bezpečné, řízené a legální migrace“. Druhým krizovým momentem současného Thajska je rozbujelá sexuální turistika. Papež František sice neužil přímo tento termín, ale důrazně poukázal na tragickou situaci mnoha žen a dětí:
„Vybavují se mi v této souvislosti ženy a děti, jež v naší době obzvláště trpí násilím a všemožným vykořisťováním, otroctvím, násilím a zneužíváním. Vyslovuji svoje uznání thajské vládě za její úsilí o vykořenění této metly, jakož i všem lidem a organizacím, jež neúnavně usilují o odstraňování příkoří a otevírají cestu k důstojnosti.“
Promluvu ke státním představitelům ukončil František přáním, aby každý ve svém postavení sloužil obecnému dobru. Náš svět potřebuje „tvůrce pohostinnosti“, muže a ženy, kteří pečují o integrální rozvoj všech národů v rámci lidské rodiny, usilující o život ve spravedlnosti, solidaritě a bratrské harmonii, zdůraznil papež.
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY ke státním činitelům je ZDE
Ad 2. Buddhismus je pro většinu Thajců zdrojem střízlivého životního stylu, založeného na kontemplaci, těžké práci a disciplíně. Tyto rysy jsou vaším zvláštním rozpoznávacím znamením, jste považováni za lid úsměvu – řekl papež František při setkání s nejvyšším buddhistickým patriarchou a s mnichy, kteří se shromáždili v Královské svatyni v Bangkoku. Svatý otec k nim přijel před destátou hodinou místního času.
Františka provázeného thajským premiérem přivítal nejvyšší buddhistický patriarcha Somdet Phra Ariyavongsagatanana (Amborn Ambaro): „Naši předkové ve víře by byli velmi šťastní, kdyby viděli nesmírný pokrok v našem hlubokém a trvalém přátelství, k němuž dochází skrze toto setkání v duchu vzájemného porozumění a partnerství,“ řekl duchovní vůdce thajských buddhistů. Římský biskup pak v krátkém pozdravu vyjářil radost z přátelství a dialogu pojícího obě náboženství. Ve světě náchylnému k vytváření roztržek a exkluze tyto vztahy ukazují, že kultura setkání je možná, zdůraznil papež.
Když máme příležitost poznat se a mít k sobě i při svých rozdílech vzájemnou úctu (srov. Evangelii gaudium, 250), nabízíme světu slovo naděje schopné povzbudit a podpořit ty, kteří stále více rozděleními trpí. Příležitosti jako ta dnešní nám připomínají, jak je důležité, aby náboženská vyznání byla ještě více majákem naděje, který prosazuje a zaručuje bratrství – zdůraznil papež František při setkání s buddhisty, které se na přání hostitelů neodehrávalo před televizními kamerami ani mikrofony.
Svatý otec zmínil také nasazení celé církve i své vlastní pro posílení tohoto přátelství a dialogu. Skrze kontemplaci, milosrdenství a rozlišování, které spojují naše tradice, můžeme růst v duchu dobrého sousedství, zdůraznil papež. Mezi věřícími svých náboženských vyznání můžeme prosazovat rozvíjení nových záměrů milosrdné lásky, schopných vytvářet a zavádět konkrétní iniciativy bratrství, zejména vůči těm nejchudším a vzhledem k našemu tak trýzněnému společnému domu. Tímto způsobem přispějeme k formaci kultury soucitu, bratrství a setkání, jak tady, tak v ostatních částech světa. Jsem si jist, že tato cesta bude i nadále přinášet hojné plody.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY v buddhistickém chrámu je ZDE
V závěru setkání si obě strany vyměnily dary. Papež věnoval buddhistickému patriarchovi mimo jiné také abúdhabskou Deklaraci o lidském bratrství. Jak potvrdil předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog, kardinál Miguel Ángel Ayuso Guixot, toto gesto je významné a naznačuje, že poselství této deklarace se neomezuje pouze na křesťansko-muslimské vztahy:
„Myslím, že se takto zdůraznil význam, jaký má poselství lidského bratrství pro mír a společné soužití, a že je žádoucí jeho šíření také na Dálném východě.“
Buddhistická strana ocenila zejména důraz, jaký papež František položil na přítomnost katolíků v kategoriích svědectví a služby bez ohledu na náboženskou příslušnost, dodal kardinál Ayuso a podotkl, že pozitivní vývoj vztahů dokládá také skutečnost, že patriarcha přivítal Petrova nástupce u vstupu do chrámu a nikoli vsedě na svém místě, jak tomu bylo při návštěvě Jana Pavla II. v roce 1984.
Ad 3. Z buddhistického chrámu se papež František vydal do jedné ze dvou bangkockých katolických nemocnic, která nese jméno sv. Ludvíka. Před sto dvaceti lety (1898) ji založil tehdejší apoštolský vikář Siamu, arcibiskup Louis Vey, a dnes ji spravuje diecéze. Pacienti jsou převážně buddhisté, kdežto ošetřovatelskou péči zajišťují sestry z kongregace sv. Pavla, zvané z Chartres (Congregatio Sororum Carnutensium a S. Paulo). Pro thajskou katolickou církev byla papežova návštěva v nemocnici mimořádně důležitá, protože dosvědčuje vysokou úroveň péče věnované starým a postiženým lidem. O tyto sociálně nejslabší kategorie se nicméně stará rovněž státní zdravotnictví, kde mají přístup k léčbě za 30 thajských bathů, tedy méně než jedno euro. Město Bangkok nabízí bezplatnou léčbu všem obyvatelům, kteří na ni mají nárok, a přispívá na ni částkou 600 bathů měsíčně.
František nejprve v papamobilu projel mezi deseti tisíci věřících, kteří se shromáždili poblíž nemocnice a mezi nimiž bylo také mnoho vietnamských, kambodžských a filipínských katolíků. Podle organizátorů přicestovalo za papežem do Thajska nejméně 4500 Vietnamců. Ve velkém nemocničním sálu poté Svatý otec oslovil zhruba sedm set zaměstnanců nemocnice St. Louis a dalších katolických zdravotnických zařízení:
„S radostí jsem si vyslechl vašeho ředitele, který mluvil o principu oduševňujícím tuto nemocnici: Ubi caritas, Deus ibi est - Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh. Právě v milosrdné lásce jsme totiž my, křesťané, nejenom povoláni projevovat, že jsme misionářští učedníci, nýbrž také prověřovat osobní a institucionální věrnost našeho následování Boha.“
Z tohoto zorného úhlu se v nemocnicích uskutečňují největší skutky milosrdenství, které dalece přesahují pouhou – byť chvályhodnou – lékařskou praxi, pokračoval římský biskup. Taková zatěžující a únavná služba vprostřed krajních situací ovšem vyžaduje duchovní doprovod, připomenul.
„Je tudíž důležité, aby se rozvinula pastorace ve zdravotnictví, která by provázela a podporovala nejenom pacienty, nýbrž všechny členy této komunity. Buďte si vědomi toho, že vaše úsilí a práce mnoha institucí, které zastupujete, jsou živým svědectvím o péči a pozornosti, kterou jsme povoláni poskytovat všem lidem, zejména starým, mladým a nejzranitelnějším.“
Na závěr papež František osobně pozdravil asi čtyřicet nemocných a postižených pacientů, které, jak řekl, chtěl alespoň na okamžik doprovodit v jejich bolesti.
„Všichni víme, že nemoc s sebou vždy nese veliké otázky. Naší první reakcí může být vzdor či dokonce údiv a zoufalství. To je oprávněný výkřik bolesti, který si protrpěl a přisvojil také Ježíš. V modlitbě se k jeho zvolání chceme připojit. Když se sjednotíme s Ježíšem v jeho utrpení, odkryjeme sílu pramenící z jeho blízkosti našim ranám. Zve nás, abychom se přimkli k jeho životu a oběti.“
Z bangkocké katolické nemocnice se Petrův nástupce vrátil na apoštolskou nunciaturu k soukromému obědu.
Odpolední program zahájila návštěva papeže Františka v královském paláci, kde jej osobně přijal král Rama X. s chotí Suthidou Tidjai.
Ad 4. Prvním velkým papežovým setkáním s thajskými věřícími se poté stala večerní mše svatá, které se na městském stadionu účastnilo šedesát tisíc lidí. Nikoli jen katolíků, jak dokládá hudební doprovod několikasetčlenného mezináboženského pěveckého sboru, v němž kromě křesťanů zpívali také buddhisté a muslimové. Papež František celebroval anglicky; čtení z dnešní liturgické památky Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě zazněla v thajštině a v přímluvách se objevil jazyk jednoho z tzv. horských kmenů, karenština.
„»Kdo je moje matka a kdo jsou moji příbuzní?« (Mt 12,48). Touto otázkou přiměl Ježíš všechen ten naslouchající zástup, aby se zeptal na něco, co se mohlo jevit stejně tak samozřejmé jako jisté: kdo jsou členové naší rodiny, ti kdo nám patří a ke kterým patříme my? Ponechal čas k tomu, aby v nich mohla tato otázka zaznít jasně a nově, a odpověděl: »Každý, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka« (Mt 12,50). Tímto způsobem boří nejenom tehdejší náboženský a legislativní determinismus, nýbrž každý přehnaný nárok toho, kdo by se chtěl chlubit, že má na Ježíše přednostní právo. Evangelium je pozvání a právo dané zdarma všem, kteří chtějí naslouchat.“
Zahájil papež španělsky pronášenou homilii s konsekutivním tlumočením do thajštiny. Rovněž první misionáři se do těchto krajin vydali hledat mnohem širší rodinu než tu, která je tvořena pokrevními, kulturními a náboženskými svazky nebo příslušností k určité skupině. Bylo nezbytné otevřít srdce novému měřítku, schopnému překonat všechna adjektiva, která rozdělují, aby objevili množství thajských matek a bratří, kteří chyběli u jejich nedělního stolu, pokračoval František:
„Bez onoho setkání by křesťanství postrádalo vaši tvář, bylo by ochuzeno o vaše písně a tance, jež představují thajský úsměv, tak typický ve vaší vlasti. Lépe tak nahlédli láskyplný Otcův plán, který je mnohem větší než všechny naše kalkulace a předpovědi a není omezen na hrstku lidí či určitý kulturní kontext. Misionářský učedník není obchodník s vírou, ani dodavatel přívrženců, nýbrž žebrák, který uznává, že mu chybějí bratři, sestry a matky, s nimiž by celebroval a slavil neodvolatelný dar smíření, který Ježíš nabízí nám všem: hostina je připravena, jděte hledat každého, koho cestou najdete (srov. Mt 22,4.9).“
Učedník – misionář si je ovšem rovněž vědom toho, že místo u stolu je vyhrazeno rovněž hříšníkům, bezbranným, těm, kteří se považují za nečisté. Takové Pán dokonce považoval za blahoslavené, zdůraznil Svatý otec s poukazem na mnohé sociální zlo v thajské společnosti.
„Myslím zejména na ony děti, děvčátka a ženy vystavené prostituci a obchodování, znetvořené ve svojí nejautentičtější důstojnosti; na mladé lidi otročící drogám, kterým ztráta smyslu zatemňuje zrak a spaluje jejich sny, myslím na migranty, zbavené svých příbytků a rodin, jakož i na mnohé jiné, kteří se rovněž mohou cítit zapomenuti, opuštěni jako sirotci, „bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života“ (Evangelii gaudium, 49). Myslím na sdírané rybáře a ignorované žebráky.
Oni patří do naší rodiny, jsou našimi matkami a bratry; nepřipravujme svá společenství o jejich tváře, jejich zranění, jejich úsměvy a jejich životy; nepřipravujme jejich rány a bolesti o milosrdné pomazání Boží lásky“.
Misionářský učedník totiž ví, že evangelizovat neznamená hromadit přívržence nebo dělat dojem mocných, nýbrž otevírat brány, abychom žili a sdíleli slitovné a hojivé objetí Boha Otce, který z nás vytváří rodinu, zakončil papež František homilii při večerní mši svaté na bangkockém stadionu.
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE najdete ZDE.
V závěru mše svaté zaplnilo travnatou plochu stadionu osm set tanečnic v tradičních oděvech čtyř thajských regionů, které předvedly jejich typické tance a rozzářily stadion světélky ve svých rukou. K nim se pak přidali všichni účastníci mše svaté, aby ještě více vyzdvihli symbol světla, které v thajské kultuře zosobňuje naději.
(RaVat)
