Ježíš, muž modlitby
(Lk 3,21-22)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V našem cyklu katechezí o modlitbě jsme prošli Starý zákon a nyní přistupujeme k Ježíši, který se modlí. Svoje veřejné poslání zahájil křtem v řece Jordán. Této události přikládají evangelisté svorně zásadní důležitost. Vyprávějí o tom, jak byl veškerý lid usebrán v modlitbě , a upřesňují, že zřejmým znakem tohoto shromáždění bylo pokání (srov. Mk 1,5; Mt 3,8). Lid přicházel k Janovi, aby přijal křest na odpuštění hříchů, což je výraz kajícnosti a obrácení.
První Ježíšův veřejný čin je tedy účast na sborové modlitbě, kajícné modlitbě lidu, přicházejícího ke křtu, kde se všichni považují za hříšníky. Proto Jan Křtitel namítá: »Já bych měl být pokřten od tebe, a ty přicházíš ke mně?« (Mt 3,14). Křtitel chápe, kým Ježíš je. Ježíš však trvá na svém, protože plní Otcovu vůli (v. 15). Koná úkon solidarity s naší lidskou situací. Modlí se s hříšným Božím lidem. Zapamatujme si, že Ježíš je Spravedlivý, nikoli hříšník. Chtěl však sestoupit až k nám, hříšníkům, a modlí se s námi. A modlíme-li se k Němu, modlí se s námi. Ježíš je s námi, protože je v nebi a modlí se za nás. Ježíš se za nás modlí neustále. Nikdy se nemodlíme sami, vždycky se modlíme s Ježíšem. Nezůstává na opačném břehu řeky - [jako by říkal] „Já jsem spravedlivý a vy hříšníci“ - aby zvýraznil svoji odlišnost a distanci od neposlušného lidu, nýbrž vstupuje do téže očistné vody. Počíná si jako by byl hříšníkem. A v tom je velikost Boha, který poslal svého Syna, zřekl se sám sebe a ukázal se jako nějaký hříšník.
Ježíš není a nemůže být vzdáleným Bohem. Vtělení to zjevilo plným a lidsky nemyslitelným způsobem. Ježíš svoje poslání zahájil tím, že se postavil do čela kajícího se lidu, aby vytvořil průchod, k jehož projití máme my všichni po Něm sebrat odvahu. Je to těžké, ale On razí cestu. Katechismus katolické církve vysvětluje, že toto je novost plnosti času, a praví: „Zde se začíná zjevovat novost modlitby v plnosti času: dětinná modlitba, kterou Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně prožívána samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi“ (KKC, 2599). Ježíš se modlí s námi. Chovejme to v mysli i v srdci: Ježíš se modlí s námi.
V onen den je tedy na březích Jordánu celé lidstvo s touhami svých nevyslovených proseb. Je to především lid hříšníků, kteří měli za to, že nemohou být Bohem milováni, neodvažovali se překročit prahy chrámu, nemodlili se, protože se toho necítili hodni. Ježíš přišel pro všechny, i pro ně, a začíná právě sjednocením s nimi a v jejich čele.
Zvláště Lukášovo evangelium poukazuje na klima modlitby, ve kterém probíhal Ježíšův křest: »Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe« (Lk 3,21). Modlitbou Ježíš otevírá nebeskou bránu a touto průrvou sestupuje Duch svatý. A shůry provolává hlas úžasnou pravdu: »Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení« (v. 22). Tato jednoduchá věta obsahuje nesmírný poklad: dává nám tušit něco z Ježíšova tajemství a z Jeho srdce, neustále obráceného k Otci. Ve víru života a světa, který se přižene, aby Jej odsoudil; i v těch nejtvrdších a nejtristnějších prožitcích, které bude muset snést; i tehdy, až nebude mít, kde složit hlavu (srov. Mt 8,20), i tehdy, až se kolem něho rozpoutá nenávist a pronásledování, Ježíš nikdy není bez útočiště a bez příbytku: přebývá věčně v Otci.
V tom je jedinečná velikost Ježíšovy modlitby: Duch svatý na Něj sestoupil a Otcův hlas osvědčuje, že miluje Jeho, Syna, ve kterém se plně zračí.
Tato Ježíšova modlitba, která je naprosto osobní u břehů Jordánu a bude takovou po celý Jeho pozemský život, se o Velikonocích skrze milost stane modlitbou všech pokřtěných v Krista. On nám daroval tento dar a vybízí nás modlit se tak, jak se modlil On.
Pokud se proto někdy při večerní modlitbě cítíme zemdleni a prázdní a zdá se nám, že život je zcela nesmyslný, v té chvíli je třeba úpěnlivě prosit, aby se Ježíšova modlitba stala také naší modlitbou. „Já se dnes nedokážu modlit, nevím, co si počít, necítím se hoden, hodna...“ V té chvíli, Ježíši, ať je Tvoje modlitba mojí. A svěřit se Jeho modlitbě za nás. On je v té chvíli před Otcem a přimlouvá se za nás, ukazuje Otci svoje rány [utrpěné] za nás. Mějme tuto velkou důvěru. Pak, budeme-li mít tuto důvěru, znovu uslyšíme z nebe hlas, silnější než ten, který stoupá z hloubi nás samotných, uslyšíme, jak něžně šeptá: „Ty jsi Bohem milovaný, ty jsi syn, ty jsi radost nebeského Otce“. Právě kvůli nám a pro každého z nás zní Otcova slova, i kdybychom byli odmítnuti všemi jako ti nejhorší hříšníci. Ježíš nesestoupil do vod Jordánu kvůli sobě, nýbrž pro nás všechny. Veškerý Boží lid se přicházel k Jordánu modlit, prosit o odpuštění a o křest obrácení. A jak praví jeden teolog, přicházel „s obnaženou duší a bos“. Pokorně. Modlitba totiž vyžaduje pokoru. Otevřel nebesa jako Mojžíš, který zjednal průchod Rudým mořem, abychom všichni mohli projít za Ním. Ježíš nám daroval svoji vlastní modlitbu, která je dialogem Jeho lásky s Otcem. Daroval nám ji jako zárodek Trojice, která se chce uchytit v našem srdci. Přijměme ji. Přijměme tento dar, dar společné modlitby s Ním. A nepochybíme.
Přeložil Milan Glaser
