Přímluvná modlitba
(Ef 6,18-20)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Kdo se modlí, nikdy nehází svět za hlavu. Nezahrnuje-li modlitba radosti a bolesti, naděje a úzkosti lidstva, stává se jen „okrasnou“ činností: povrchním, teatrálním a intimistickým úkonem. Všichni potřebujeme niternost, tedy ústraní určitého prostoru a času, kde se věnujeme vztahu s Bohem. Není to však únik z reality. V modlitbě nás Bůh vezme, požehná a pak láme a dává k utišení hladu všech. Každý křesťan je povolán stát se v rukou Božích chlebem, který je lámán a dáván. Modlitba je konkrétní, nemá být útěkem.
Muži a ženy, oddaní modlitbě, vyhledávají samotu a mlčení nikoli proto, aby nebyli obtěžováni, nýbrž aby více naslouchali Božímu hlasu. Někdy odcházejí ze světa do ústraní a skrytu svého soukromí, jak doporučuje Ježíš (srov. Mt 6,6), ale ať jsou kdekoli, ponechávají otevřeny dveře svého srdce vždycky dokořán; otevřeny pro ty, kteří se modlí, aniž o tom vědí; pro ty, kteří se vůbec nemodlí, nosí v sobě potlačované volání, skrytou prosbu; pro ty, kteří zbloudili a sešli z cesty... Na dveře toho, kdo se modlí, může kdokoli zaklepat a nalézt v něm či v ní soucitné srdce, jež se modlí, aniž by kohokoli vylučovalo. Modlitba je naším srdcem a naším hlasem, a stává se srdcem a hlasem lidí, kteří se modlit neumějí, nechtějí nebo nemohou. Jsme jejich srdcem a hlasem, který stoupá k Ježíši, stoupá k Otci jako přímluva. V samotě se ten, kdo se modlí, ať již dlouhodobě či krátkodobě, odděluje od všeho a ode všech, aby všechno a všechny nalezl v Bohu. Kdo se modlí, prosí tak za celý svět a bere na sebe bolesti i hříchy. Modlí se za všechny a za každého; je jakousi „anténou“ Boha v tomto světě. V každém chudém, který klepe na dveře, v každém člověku, který postrádá smysl věcí, spatřuje ten, kdo se modlí, Kristovu tvář. Katechismus říká: „Přimlouvat se, žádat o něco ve prospěch druhého [...] je v souladu s Božím milosrdenstvím“ - toto je nádherné. Když se modlíme, jsme v souladu s Božím milosrdenstvím. Milosrdenstvím vůči nám hříšníkům, ale také vůči všem, kteří nás žádali o modlitbu anebo za něž se modlíme, sladěni s Božím srdcem. To je pravá modlitba: soulad s Božím milosrdenstvím – „V době církve se křesťanská přímluva podílí na přímluvě Krista: je výrazem společenství svatých“ (KKC, 2635).
Co znamená podílet se na Kristově přímluvě? Pokud se za někoho přimlouvám či modlím, potom je Kristus Přímluvcem před Otcem, modlí se za nás a ukazuje Otci rány na svých rukou, protože Ježíš je před Otcem fyzicky, se svým tělem. Ježíš je naším přímluvcem a modlit se znamená počínat si tak trochu jako Ježíš: přimlouvat se v Ježíši za druhé u Otce. To je moc krásné.
Modlitbě leží na srdci člověk. Jednoduše člověk. Kdo nemá rád bratra, nemodlí se seriózně. Někdo může říci, že není možné modlit se s nenávistí, nelze se modlit lhostejně. Modlit se lze pouze v duchu lásky. Kdo nemiluje, modlí se pokrytecky nebo si myslí, že se modlí, ale nemodlí se, protože postrádá právě onoho ducha, kterým je láska. Kdo v církvi poznává smutek či radost druhého, dostává se na hlubinu více než ten, kdo zkoumá „systémové maximum“. Každá modlitba totiž obsahuje zkušenost člověčenství, poněvadž lidé, jakkoli mohou chybovat, nikdy nesmějí být odmítáni či odepisováni.
Když se věřící, pohnut Duchem svatým, modlí za hříšníky, nečiní výjimky a nepronáší odsouzení, nýbrž modlí se za všechny. A modlí se také za sebe. V té chvíli ví, že se nijak zvlášť neliší od těch, za které se modlí; cítí se hříšníkem mezi hříšníky a modlí se za všechny. Lekce podobenství o farizeovi a celníkovi je stále živá a aktuální (srov. Lk 18,9-14). My nejsme lepší ve srovnání s nikým, jsme bratři všichni, v pospolité křehkosti, strasti i hříšnosti. Proto se můžeme k Bohu obracet modlitbou: »Pane, nikdo z živých není před Tebou spravedlivý« (Žl 143,2) – praví žalm. „Pane, nikdo z živých není před Tebou spravedlivý, všichni jsme hříšníci, všichni jsme dlužníci, kteří mají blokované konto, nikdo před Tebou není bezchybný. Pane smiluj se nad námi!“ Modlitba v tomto duchu přináší plody, neboť předstupujeme před Boha s pokorou, abychom se modlili za všechny. Farizej se však modlil pyšně: »Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní, jako hříšnící. Jsem spravedlivý, konám, co se má...« (srov. Lk 18,11-12). Ten se nemodlil, prohlížel se v zrcadle, nikoli v realitě, ale v zrcadle zfalšovaném pýchou.
Svět pokračuje díky sřetězení modliteb těch, kdo se přimlouvají a jsou povětšinou neznámí... nikoli však Bohu! Je mnoho neznámých křesťanů, kteří v době pronásledování dokázali opakovat slova našeho Pána: »Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí« (Lk 23,34).
Dobrý pastýř zůstává věrný, i když zjistí, že jeho lid je hříšný. Dobrý pastýř je nadále otcem, i když se mu synové odcizují nebo ho opouštějí. Setrvává v pastýřské službě i vůči tomu, který jej nutí špinit si ruce; neuzavírá srdce tomu, který mu možná způsobil utrpení.
Církev má ve všech svých členech poslání praktikovat přímluvnou modlitbu, přimlouvá se za druhé. Tuto povinnost má zejména ten, komu byla svěřena odpovědnost: rodiče, vychovatelé, vysvěcení služebníci, představení nějakého společenství... Jako Abraham a Mojžíš musejí někdy před Bohem „bránit“ ty, kteří jim byli svěřeni. Jde vlastně o to dívat se na ně Božím zrakem a srdcem, tedy s nepřemožitelným soucitem a vlídností Boha samého. Vlídně se modlit za druhé.
Bratři a sestry, všichni jsme listy téhož stromu: každé oddálení nás volá k velkému slitování, jež máme živit modlitbou za sebe navzájem. Modleme se jedni za druhé, prospěje to nám a všem.
